Splněná přání

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2018
Fandom: 
Obdarovaný: 
Remi

Milá Remi,

předně bych Ti rád popřál klidné vánoční svátky, spoustu splněných přání a hlavně jen to nejlepší do nového roku.

Doufám, že se Ti povídka bude líbit, přestože se tak nějak přihodilo, že kromě Tvých oblíbených Pobertů je ústřední postavou i Severus. Zkrátka jsem té představě nedokázal odolat, neboť mi už příliš dlouho vířila hlavou.

Owes

Zařazování

Profesorka McGonagallová postavila na zem trojnohou stoličku a na ni položila starý, záplatovaný klobouk. Studenti ve Velké síni jako na povel zmlkli, aby jim nic neuniklo.
Někteří z prvňáčků vypadali, že snad samou nervozitou omdlí. Třeba hubený nosatý chlapec v úplně poslední řadě, jehož výraz v bledém obličeji naznačoval, že by před zvědavými pohledy svých spolužáků nejradši zmizel někam hodně daleko. Bylo tu i pár jedinců, kteří svou trému úspěšně maskovali vtipkováním. Třeba mimořádně pohledný hoch s černými vlnitými vlasy a jiskrou v šedých očích, jenž právě nestydatě zpochybňoval schopnost nějakého obstarožního zatuchlého plátna rozhodnout o vaší budoucnosti. „Prostě mu povím, že jestli mě hodlá poslat do Zmijozelu, tak ani nevybaluju.“ Našli se ovšem i tací, kterým to bylo prostě jedno. Hlavně, že dostali možnost stát se alespoň na chvíli součástí Bradavic. Třeba jako ten nezdravě vyhlížející klučina se třemi tenkými jizvami na tváři, který trpělivě čekal, až přijde na řadu, a všem těm vtípkům se rozpačitě usmíval. Byli tu i takoví, co se tvářili, že o Bradavicích vědí všechno, takže je nějaký Moudrý klobouk nemůže rozhodit, ať už moudrý je nebo není. Třeba kluk s kulatými brýlemi a rozježenými vlasy, který prohlašoval, že do Havraspáru chodí šprti, do Mrzimoru ubožáci a do Zmijozelu by mohl být zařazený jedině nějaký totální poděs, takže je vcelku jasné, že on skončí v Nebelvíru.
Ať už nakonec ta pokrývka hlavy moudrá byla nebo nebyla, se zařazením žáků neměla sebemenší problém.
„Jo!“ zařval triumfálně Sirius Black, právě přiřazený ke studentům Nebelvíru. „Já to věděl! Věděl jsem to! Matka půjde do vývrtky!“
„Nebelvír?“ zašeptal nevěřícně Remus Lupin a jako ve snách zamířil ke stolu, kde mu vedle sebe chvatně uvolňoval místo Sirius. „No, vlastně to mohlo dopadnout i hůř,“ usmál se.
James Potter rozhodnutí Moudrého klobouku přijal s mlčenlivou důstojností a naproti Siriusovi usedl s tak samolibým výrazem, až to Lily Evansovou donutilo k pohrdavému odfrknutí.
A pak to přišlo. Rozšklebená ústa ve staré záplatované látce vykřikla slovo, které se mladému čaroději ani trochu nepozdávalo. Vlastně ho to slovo šokovalo natolik, že ztratil poslední zbytky sebeovládání.
„Cože?! To... to asi bude nějaký omyl,“ ozval se neobyčejně vyděšeným hláskem Severus Snape a zůstal na stoličce sedět jako přikovaný. „Nebelvír? To je nějaký špatný vtip. Profesorko McGonagallová? Já přece... Já...“
„Vy, pane Snape, si teď laskavě půjdete sednout ke svým spolužákům,“ pravila Minerva McGonagallová odměřeně a sňala mu klobouk z hlavy.
Sirius Black se chechtal, až se za břicho popadal. James Potter se tvářil, jako by měl pod nosem kravinec, nicméně když viděl Lily Evansovou, jak toho kluka bere za ruku a vtahuje mezi sebe a Remuse Lupina, vpáčil si mezi koutky úst křečovitý úsměv. Remus Lupin tomu klukovi jako první podal ruku. Nejspíš to způsobil fakt, že se v tu chvíli přece jenom cítil o něco méně trapně než on. Severus Snape byl stále ještě v takovém šoku, že jeho pravici bez uvažování stisknul a zamumlal něco, co zřejmě měla být obvyklá zdvořilostní fráze.
„A teď, když už všichni víme, kde je naše místo...“ Ředitel Brumbál nenápadně mrknul směrem k nebelvírskému stolu. „... neotálejme a pusťme se do vynikající večeře, kterou pro nás připravili naši domácí skřítkové!“
Zatímco Sirius s Jamesem se nezřízeně cpali vším, co jim přišlo pod ruku, a Remus po hlavním chodu spořádal úplně sám celý košík čokoládových muffinů, Severus ten večer nepozřel jediné sousto. (Ani to, co mu Lily nabídla z vlastní vidličky.)
„Držíš protestní hladovku?“ rýpl si do něj cestou z Velké síně Potter.
„Není mi dobře,“ odvětil Snape a otupěle rázoval za prefektem.
„A copak ti neudělalo dobře?“ přidal se Black posměšně protahovaným hlasem.
„Vidina toho, že dalších sedm let budu trávit noci tři sta stop nad zemí,“ přiznal Severus a vlastně ani nevěděl, proč mu to vykládá.
„Co prosím?“ nechápal James.
„Tak to mě podržte!“ pochopil Sirius.
„Nejsi jediný, kdo se bojí výšek,“ pronesl Remus. Právě zastavili před portrétem Buclaté dámy. „A rozhodně nejsi jediný v Nebelvíru, kdo se něčeho bojí. Nemám pravdu?“ obrátil se znenadání na ostatní dva spolužáky.
„No,“ zamyslel se James, přistupuje na jeho pravidla hry, „pokud by byla řeč třeba o hadech... Co ty, Siriusi?“
„Jo,“ prohodil po dlouhé odmlce Sirius a odkašlal si. „Jo, to mi povídej, hada bych v ložnici fakt mít nemusel.“
Přestože se James nedokázal zbavit pocitu, že Siriusova odpověď má k upřímnosti daleko a že ho ve skutečnosti hadi děsí asi tolik co štěňátka s růžovou mašlí na hlavě, nechal to plavat a otočil se k Severusovi právě ve chvíli, kdy Buclatá dáma od prefekta přijala vstupní heslo.
Aperto capite.“
„Tak prosím, Severusi,“ ukázal směrem k odklopenému obrazu, za nímž už prosvítalo měkké světlo hořícího krbu a zapálených svícnů.
Severus mu věnoval dlouhý, zkoumavý pohled, když kolem něj procházel. A nakonec před portrétem ustoupil stranou.
„Až po tobě, Jamesi.“
Asi vteřinu na Jamesově tváři viselo překvapení, bleskově ho však setřásl uznalým pokývnutím. Severus pak vešel do společenské místnosti hned za ním. Siriusovi totiž vyražený dech znemožnil se pohnout a Remus galantně pouštěl před sebe dívky.

1. ročník

Koruny stromů v Zapovězeném lese se oděly do pestrobarevných šatů podzimu. Čtveřice chlapců s rudozlatými šálami postávala u výběhu s ohňovými kraby a rokovala.
„Tady za tou ohradou je vstup do lesa nejbezpečnější,“ pravil James a nahlížel mezi větve nízkých javorů. „Žádné neprostupné křoví, žádná změť kořenů...“
„Ti krabi taky nevypadají nejhůř,“ mínil Sirius a zaujatě sledoval malou skupinu tvorů, kteří se vzájemně zahřívali horkou párou vycházející ze zadní části krunýřů. „Měl jsem za to, že po nás budou metat ohnivý koule, dokud nezačneme hořet.“
Nestačil ani dopovědět a sedm dospělých kousků zamířilo k jejich straně hrazení, načež zaujalo palebné postavení.
„Oni ale vypadají, že po nás střílet budou,“ podotkl Severus a obezřetně couval, dokud nenarazil zády na strom.
Jeho spolužáci okamžitě učinili totéž, neboť krabi zahájili zuřivé bombardování.
„Do prkenný ohrady!“ zaklel Sirius a kryl svůj mimořádně hezký obličej aktovkou.
„Tam bych se teď nepřibližoval,“ utrousil Severus suše a vytáhl hůlku.
„Štítové kouzlo?“ nadhodil James, hůlku dávno připravenou.
Severus přikývl a spolu s Jamesem vyřkl zaklínadlo. Tlaková vlna odmrštila kraby až na druhou stranu ohrady, kde zůstali ležet krunýřem dolů, a před hroty hůlek se teď rozprostíral jako zrcadlo lesklý, jako stříbro blyštivý a jako žula pevný štít, jenž účinkem spojených kouzel vytvořil dokonale neprostupnou hradbu.
„Pozoruhodné,“ brouklo to vedle nich a všichni čtyři chlapci leknutím nadskočili.
Štít zmizel jako pára nad kotlíkem.
Profesor Brumbál navzdory této skutečnosti stále zamyšleně hleděl na místo, kde ještě před chvílí zářil, a mile se podivoval.
„Dvacet bodů pro Nebelvír. Za každého zvlášť,“ dodal k milému podivení mladých žáků. „Těm krabům bych se však napříště vyhýbal. Profesor Kettleburn včera odváděl na ošetřovnu tři studenty, kterým připadali roztomilí.“
Na jejich reakci nečekal, otočil se na podpatku špičatých bot a vykročil k hradní bráně.
„Když mě profesorka Prýtová pošle pro byliny, chodím kolem Hagridova srubu,“ hlesl ještě přes rameno, než jim s rozhoupaným košíkem býlí zmizel z očí.
„A to mělo znamenat co?“ vydechl nevěřícně Severus.
„Řekl bych, že dobře míněnou radu,“ ušklíbl se James.
„Ví, o co nám jde!“ zašeptal zděšeně Remus.
„Divil bych se, kdyby mu to nedošlo,“ zakřenil se Sirius. „Nejspíš je mu jasný i to, že jsme připravený dostat se tam za každou cenu, takže nemá smysl zkoušet nás zastavit.“
„Je to Brumbál,“ připomněl Severus. „Kdyby chtěl, tak se do toho lesa nepodíváme ani za sto let.“
„No, očividně nechce,“ pronesl klidně James. „Asi jsme na něj udělali dojem.“
„Hlouček prvňáků? To sotva. Co když je to past?“
„Jaká zase past?“ naježil se Sirius.
„Možná chce zjistit, co máme za lubem, a tak předstírá, že ho naše výprava ani trochu nevzrušuje. A až se tam dostaneme, objeví se nám za zády a bác! - budeme půl roku kuchat tlustočervy.“
„To by ti ani nemuselo tolik vadit, ne? V tom jsi přece přeborník,“ rýpl si Sirius.
„Třeba má Severus pravdu,“ připustil opatrně Remus. „Kdyby nás teď Brumbál potrestal, asi by se nám moc nechtělo vysvětlovat mu, proč tam jdeme.“
„Vsadím svůj plášť, že Brumbál moc dobře ví, proč tam jdeme,“ opáčil James a namířil si to k Hagridově hájence.
„Takže podle tebe nás klidně nechá porušovat školní řád jenom proto, že naše pohnutky jsou ušlechtilé?“ pochyboval Severus, kráčel ovšem jen pár kroků za Jamesem.
„Zákaz vstupu do Temného lesa zavedl on sám. Od té doby se mu taky přezdívá Zapovězený. Dřív tam studenti směli.“
„Ano. Taky se spousta z nich konce školní docházky nedožila.“
„To rozhodně nebude náš případ. I Brumbál nám věří, jinak by nás zastavil. Nenechal by nás umřít. Patříme do Nebelvíru. A jsme nejlepší v ročníku. Staráme se mu o body!“

2. ročník

Ve vzduchu byl cítit jiskřivý, čerstvý závan blížící se zimy. A Remusovi jako obvykle touhle dobou prudce poklesla nálada. Staré jizvy se nyní ozývaly s neodbytností zákazníka nakupujícího dárky na Štědrý den, klouby - unavené neustálými proměnami - se hýbaly s hlasitými protesty, svaly zeslábly, kůže prochladla. Chodil teď zabalený do tří vrstev i uvnitř hradu; ven raději nechodil vůbec. Ruce měl beztak ledové jako smrt.
„Fuj, to jsem se lek!“ vykřikl Sirius, když náhodou zavadil o Remusovu dlaň při snídani ve Velké síni. „To bylo jako sáhnout na Skorobezhlavého Nicka.“
„Chceš půjčit rukavice?“ nabídl starostlivě James.
„To je dobrý,“ zamumlal Remus, rudý až ke konečkům zmrzlých prstů.
„Zázvor, chilli a skořice,“ okomentoval Severus pohár, který bůhvíodkud najednou přisunul k Remusovi. „Horká čokoláda,“ vysvětlil, jakmile se setkal s nechápavými pohledy spolužáků. „Ta přece pomáhá, ne?“
„Díky,“ zahučel Remus a objal zkřehlýma rukama horké sklo.
„Mně by teda taky jedna bodla,“ ozval se Sirius. „Mám pocit, že na mě něco leze.“
„To je Florence,“ zašklebil se James a mrknul Siriusovi přes rameno. „Už půl hodiny ti stojí za zády a přemýšlí, jak na tebe promluvit.“
Dotčená dívka ošklivě zčervenala a vystřelila ze síně, jako by ji honili všichni čerti.
„Ach jo,“ povzdychl si Remus, „teď bude zase celý den brečet na nádvoří.“
„Ona chodí brečet na nádvoří?“ kroutil hlavou Sirius. „Proč zrovna na nádvoří?“
„Nechtěl ses spíš zeptat, proč tam chodí brečet?“
„Ne, nechtěl. Co je mi do nějakých pitomých... holčičích... věcí.“
James vybuchl smíchy. Lily ho sjela opovržlivým pohledem.
„Jestli o ni nestojíš, měl bys jí to říct,“ navrhl Severus a koutkem oka kontroloval Lily.
„Přesně tak!“ zahřměla Lily a opřela Siriusovi o prsa hroty vidličky. „Ona je do tebe zamilovaná, ty pako! A ty se jí akorát vysmíváš! Koukej se sebrat a jít za ní. Řekni, že je to sice pěkné, ale že její city neopětuješ, lásce neporučíš, je ti líto.“
„Co - cože? A proč bych sakra -“
„Protože ona ze sebe slovo nedostane, kamaráde,“ přispěchal se svou troškou do mlýna James a po očku sledoval, co na to Lily. „Nejlepší pro všechny bude, když za ní půjdeš a povíš jí, že tě to mrzí, ale že s tím nic neuděláš.“
„Fajn!“ procedil Sirius skrz zuby. „Fajn, půjdu za ní. Ale od týhle chvíle vemte laskavě na vědomí, že nechci mít nic společnýho s žádnýma pitomýma... holčičíma... věcma!“
James se nedokázal ovládnout a znovu propukl v řičivý smích. Chechtal se tak, že byla jen otázka času, kdy pozadu sletí z lavice, v ruce stále ještě třímaje pečenou klobásu a kus toastu. Remus skryl pobavený úsměv za sklenicí čokolády. Severus úspěšně předstíral lhostejnost. Zato Lily dala svůj názor najevo víc než jasně. Odvrátila se od jejich partičky a zapředla rozhovor s Alicí.
„Mimochodem,“ naklonil se Severus nenápadně k Remusovi, zatímco se James sbíral z podlahy a Sirius loudavým krokem mířil na nádvoří, „možná by se ti mohlo hodit tohle.“
Strčil mu do hábitu lahvičku s čirou tekutinou, zbroušený flakón s čímsi rudofialovým, co se uvnitř líně přelévalo, a dózu s víčkem staženým provázkem.
„Co... co to -?“
Remus pro to všechno sáhl do kapsy, Severus ho však nedůtklivě plácl po ruce.
„Nevytahuj to tady!“
„Ale co to je?“
„Tonikum na zklidnění napětí v jizvách, regenerační lektvar a hojivá mast z kapradiny. Kdybys potřeboval ještě něco jiného, řekni. Já s vlkodlaky moc zkušeností nemám.“

3. ročník

Vrby shodily své listy, tráva zbledla a pokryla se jinovatkou, na březích jezera přibyly ledové ostrůvky a z komína Hagridova srubu teď stoupal úzký proužek dýmu.
Remus vtáhl hlavu hlouběji mezi ramena, až mu polovinu pobledlého obličeje zakryla huňatá šála. Sirius znuděně postával opřený o kmen vzrostlého dubu. James se mračil.
„Je mi jedno, co si o tom myslíš. Já a Sirius do toho jdeme. Ty si dělej, co chceš.“
„Pokud to nebude návštěva starý McGonagallový,“ upřesnil Sirius.
„Zvěromágem se lze stát i legálně,“ namítl Severus. „Profesorka McGonagallová o tom ostatně ví své. Její profesionální rady by -“
„Ještě slovo o McGonagallové a dostaneš roubík!“ neudržel se James. „O tomhle se nesmí dozvědět živá duše, copak to nechápeš?“
„Vlastně ne, nechápu. Proč by o tom profesorka Mc-“
„Já ho za-bi-ju!“ zasténal Sirius. „Já ho uškrtím a bude klid!“
„Jestli tu někdo někoho uškrtí, tak to s největší pravděpodobností bude ten škrtidub, kterému drtíš větev,“ poznamenal Severus klidně. James pobaveně sledoval, jak Sirius odskakuje od stromu. „Podívej, já proti tvému nápadu v zásadě nic nemám. Víš dobře, že se nebráním žádné formě sebevzdělávání, jenomže tohle už nezavání pouhým školním trestem, Siriusi, tohle smrdí Azkabanem. A to je místo, kde bych skončil opravdu nerad.“
„Nikdo z nás neskončí v Azkabanu,“ ujistil ho James. „A víš proč? Protože jsme dost chytří na to, abychom se nenechali chytit.“
Severusovi zacukaly koutky úst. Přesně jak James čekal. Za malý okamžik bude následovat...
„Dobrá. Takže čím můžu být užitečný? O zvěromagii jsem se nikdy nezajímal.“
„Musí se připravit lektvar,“ vysvětlil James a z náprsní kapsy hábitu vytáhl příšerně poničenou knihu. „Najdeš ho na straně 75. Buď bez obav, ingredience obstaráme já a Sirius. Zapovězený les už máme prochozený křížem krážem.“
„Ke zrání je potřeba plný měsíční cyklus. To znamená, že hotový by měl být čtrnáct dní před Vánocemi.“
„Dostaneš pod stromeček dárek, o jakým se ti ani nesnilo,“ zazubil se Sirius na Remuse a vzal ho kolem ramen.
„Pokud se James pod nějaký stromeček vůbec vejde,“ zapochyboval Severus. „Při velikosti jeho ega soudím, že se promění minimálně v losa, ne-li rovnou v bizona.“
James tohle dobírání přešel shovívavým úsměvem.
Sirius zaštěkal smíchy.
„No, je myslím jasné, co na konci proměny vyleze z tebe,“ ušklíbl se Severus. „Jen doufám, že nám do ložnice nenataháš blechy.“
„Kluci, já vím, že to všechno děláte kvůli mně,“ promluvil konečně Remus, ačkoli mu přes vlněnou šálu skoro nebylo rozumět. „Doufám ale, že jste doopravdy zvážili všechna rizika. Zvrtnout se může ledacos. Nikdy bych si neodpustil -“
„Kušuj!“ okřikl ho Sirius a zesílil už tak drtivý stisk na jeho ramenou. „Pro přátele nějaký to riskování přece stojí, ne?“
„Navíc si můžeš být jistý, že se u toho královsky pobavíme,“ zanotoval James.
„A v neposlední řadě zvýšíme svoji kouzelnickou úroveň,“ doplnil Severus. „Což nám koneckonců může pomoct, až nás vyloučí ze školy a my se budeme protloukat životem bez dokladu o dosaženém vzdělání.“

4. ročník

Prudký vítr lomcoval zasněženými jedlemi a sypal jim do tváří studený bílý poprašek. Měli štěstí, že za nimi rychle zametal stopy. Bylo by nanejvýš podezřelé, kdyby se vzhůru k hradní bráně táhla pravidelná řádka otisků jeleních kopyt, obrovských psích tlap a kočičích polštářků. Nad kočkou by se Hagrid možná ani nepozastavil, psa by si snad nějak vysvětlil, ale jelen kráčející až k dubovým vratům by mu určitě vrtal hlavou. A oni se ten večer rozhodně nehodlali prodírat sněhovými závějemi ve svých ubohých lidských podobách. Na to byla příliš velká zima a jejich svalová horečka příliš palčivá.
Za dveřmi ložnice ze sebe strhli neviditelný plášť a do postelí padli naznak i s botami. A protože ze své dobrodružné výpravy dorazili nad ránem, spali až do chvíle, kdy Siriusův očarovaný budík zaskřehotal, že je čas oběda.
„Parádní vynález,“ zabroukal pochvalně a vyskočil z postele, jako by mu rovnou do žil vpravili povzbuzující elixír. „Pánové, dole nás netrpělivě očekávají vybrané lahůdky místní kuchyně. Kdo bude první, tomu náleží právo sníst všechny pudinkové rolády!“
„Víš, kam si ty rolády můžeš nacpat, že?“ zavrčel Severus a schoval hlavu pod polštář.
James něco zahuhlal, pomalu spustil nohy z postele a protřel si oči.
„Měli bychom se zastavit na ošetřovně. Možná už bude vzhůru.“
„Navštívíme ho po obědě. Cestou se zastavíme v kuchyni pro palačinky s čokoládou.“
„Možná bychom mu tentokrát mohli přinést i nějaké normální jídlo.“
„Hlavně nesmíme zapomenout kakao.“
„Přidejte mu tam špetku skořice,“ zaznělo zpod polštáře.

5. ročník

Za okny ošetřovny se smrákalo. Po nebi se rozléval inkoust, přes něj chaoticky létaly sněhové vločky a občas se za sklem mihla i nějaká ta odvanutá šála, větrem ukradený výtisk Denního věštce, deštník, mrzimorský prvňáček...
Remus seděl na lůžku s nohama zkříženýma a dychtivě naslouchal vyprávění Jamese a Siriuse o tom, jak svérázně vyzdobili Filchovu kancelář. Severus seděl v křesle vedle postele a soustředěně cosi škrábal do notesu.
„Zabralo nám to asi tak tři minuty.“
„Největší problém byl odlákat jeho pozornost.“
„Naštěstí nám svou pomoc nabídl Protiva.“
„Když zaslechl, co se chystáme udělat, neváhal ani vteřinu.“
„Podnikl menší návštěvu kuchyně a rozsypal po Vstupní síni větší množství mouky.“
„Na Filchovu otázku, co to proboha provedl, odpověděl, že chtěl skřítkům pomoct s cukrovím a nějak se mu to vymklo z rukou.“
„Kéž bych viděl jeho obličej, jakmile tam doběhl.“
„Mně bohatě stačilo, jak se tvářil, když konečně dorazil do pracovny.“
„Ti zpívající trpaslíci v květináčích ho moc neuklidnili.“
„A ty růžový konfety tomu taky moc nepřidaly.“
„Ale ten duhový jednorožec ho určitě dojal, co myslíš?“
„Nepochybně,“ zazněl do všeobecného veselí Severusův bručivý hlas. „Samým pohnutím nemohl dýchat. Počkat - nebyl to spíš infarkt?“
„Nevšímej si ho,“ poradil Remusovi Sirius. „Od tý doby, co nosí na hábitu ten stříbrnej odznak, už nemá žádnej smysl pro humor.“
„On někdy nějaký měl?“ zarýpal James.
„Kdybych neměl smysl pro humor, tak ty a Tichošlápek dvakrát týdně leštíte vitríny v Pamětní síni, zastřiháváte šlahouny osidla, umýváte kotlíky a bodové konto Nebelvíru je v mínusu.“ Severus dopsal poslední poznámku, zaklapl notes a položil ho Remusovi do klína. „Je tam všechno, co jsi zameškal v lektvarech a bylinkářství. A seznam doporučené literatury ke zkouškám NKÚ.“
„Vždyť říkám, že co je prefekt, tak už řeší jenom knihy a stohy pergamenů,“ protočil Sirius oči.
„Zrovna tobě by přečtení některých těch knih neuškodilo,“ zašklebil se na něj Severus. „Zvláště těch o lektvarech.“
„Učit se lektvary v dnešní době postrádá smysl. Pokud nějakej potřebuju, prostě si ho koupím. A pokud ho nepotřebuju, tak je úplně jedno, jestli vím, co v něm plavalo, než ho někdo nalil do láhve.“
„Jak myslíš. Tvůj úmysl stát se bystrozorem zřejmě není tak vážný, jak ses snažil namluvit McGonagallové. A Jamesovi.“
Sirius nabral do tváří ruměnec. To paradoxně zvýraznilo jeho pohledné rysy, takže nevypadal ani trochu hloupě. James už se však neusmíval a mlčenlivě ho pozoroval, což ho uvádělo do mnohem větších rozpaků než Severusova sžíravá poznámka.
„K tomu, aby mě vzali, stačí mít enko, ne? A enko dostanu, i kdybych se na to podíval večer před zkouškou.“
„To bys ale nesměl ten večer před zkouškou prochlastat,“ podotkl zpola žertovně Remus a konečně se dostal k tomu, aby Severusovi poděkoval za pomoc.
„Rádo se stalo,“ ujistil ho Severus. „Poznámky k přeměňování a obraně jsem ti nevypisoval. Nebudu učit orla létat.“
„Na co se vlastně budeš hlásit ty, Ostrodrápku?“ vypálil zničehonic James a oči mu hořely zvědavostí. „Náměsíčník nám už řekl, že bude usilovat o studijní program v rezervaci vodních příšer ve Walesu, můj a Tichošlápkův záměr je jasný. Jenom ty jsi nám zatím nic neprozradil.“
„Možná má strach, že se mu budeme smát,“ neodpustil si Sirius. „Protože je to určitě něco jako výzkum účinků uspávacích lektvarů na psychický zdraví horských trollů.“
„Je mi opravdu líto, že se tu s vámi nemůžu zdržet déle, pánové,“ usmál se mírumilovně Severus a vstal z křesla, „ale nerad nechávám Lily čekat. Užijte si zbytek večera, protože já si ho užiju stoprocentně.“
Jamesovi už se ten večer úsměv na rty nevrátil.

6. ročník

Celé nádvoří bylo pokryté třpytivou vrstvou ledu, zamrzlé proudy fontány pableskovaly pod ostrými paprsky zimního slunce, několik nebelvírských třeťáků se bavilo odlamováním a olizováním rampouchů a nezvykle zachmuřený Remus seděl na lavičce. Společnost mu dělala stejně zasmušilá Lily.
„Takže ty nevíš, co se stalo? Prostě to nefunguje?“
„Přesně tak. Prostě to nefunguje. Nechápu, co se pokazilo.“
„Někdy to tak bývá. Lidi si přestanou rozumět.“
„Když my jsme si nepřestali rozumět, Remusi. To je na tom to nejhorší. Pořád je to můj nejlepší přítel. Jenomže -“
„- je to jenom nejlepší přítel.“
„Přesně! Je to JENOM nejlepší přítel. Mám ho moc ráda, víš, bolí mě, když ho něco trápí, baví mě, jak vtipkuje, obdivuju, jak myslí, připadá mi roztomilý, jak je občas nemotornej, když jde o vyjadřování pocitů. Věř mi, že bych byla schopná za něj umřít.“
„Rozumím. Miluješ ho, jen v tom není nic fyzického. Je to jako, kdyby chtěl... já nevím... Sirius randit se mnou.“
„Eee... Jo. Asi jo.“
„Takže to nemá nic společného s Jamesem?“
„Cože? S Potterem? Proč by to mělo mít něco společného s tím namachrovaným... arogantním... famrpálovým frajírkem?!“
Ve stejný okamžik, jen o pár set metrů dál seděl Sirius na dubové větvi a bavil se koulováním zmijozelských druháků. Společnost mu dělal James, kterého tento druh zábavy výjimečně nechával chladným.
„Skřípe to mezi nimi.“
„No a co?“
„Jen říkám, že jim to nefunguje.“
„A koho to zajímá?“
to zajímá.“
„Proč?“
„Třeba proto, že bych rád Evansovou pozval tuhle sobotu do Prasinek? Teda, kdyby nebyla tak nafoukaná. Možná bychom mohli zajít k madam Pacinkové a -“
„Tam bych nevkročil, ani kdyby mě honila banda mozkomorů.“
„Tebe tam taky nikdo nezve!“
„To by ses divil, kamaráde! Mám v ložnici nejmíň dvacet pozvánek.“
„Jo, jenomže žádná z nich není od toho, s kým bys tam rád zašel, takže...“
„Do tý přeslazený čajovny bych nezašel ani sám se sebou.“
„Stejně Evansovou pozvu. Uvidíme, jak se to vyvrbí.“
„Hele, s Evansovou si dělej, co chceš. My jdeme s Náměsíčníkem ke Třem košťatům. Rosmerta má pro nás schovanou višňovou medovinu. A uvidíme, jak se to vyvrbí,“ zasmál se štěkavě Sirius.
Ve stejný okamžik, jen o pár set metrů výš, seděl v Astronomické věži Severus a v prstech otáčel čerstvě dopsané vánoční přání po Lily.
„Zvláštní čas na posezení v Nejvyšší věži,“ zaznělo od dveří k točitému schodišti. „Odpusť, netušil jsem, že tu někdo bude.“
Profesor Brumbál zvolna přešel kolem zaskočeného Severuse k oknu a zahleděl se na školní pozemky, zalité stříbrnou září sněhu odrážejícího sluneční svit.
„Chodíte sem často?“ vydoloval ze sebe Severus, protože si byl jistý, že něco by ze sebe dostat měl.
„Vždy, když potřebuji získat nadhled,“ odpověděl upřímně Brumbál. „To určitě znáš.“
„Ano. Vlastně je to zvláštní - ještě před pár lety bych si tohle místo nevybral.“
„Soudím tedy, že důvod, proč jsi zde, musí být vážnější než důvod, proč ses tomuhle místu dříve vyhýbal.“
„Důvod, proč jsem se tomuhle místu vyhýbal, pominul.“
„Mluvíš o tom, jako by se snad mohl strach sám od sebe rozplynout bez našeho přičinění. Je to skromnost, nebo podceňování vlastních schopností?“
„Ani jedno, ani druhé!“ přiznal Severus a vložil do toho víc emocí, než chtěl. Když si to uvědomil, pocítil stud. „Promiňte, pane profesore.“
„Nic se nestalo,“ pousmál se Brumbál.
„Popravdě, absolutně netuším, jak k tomu došlo, že už se výšek nebojím. Zkrátka se to tak přihodilo. Nemám pro to vysvětlení.“
„Směl bych ti jedno nabídnout?“
Mlčky přikývl. Brumbál se poprvé od svého příchodu odvrátil od okna a pohlédl přímo na něj.
„Myslím, že jsi jedním z těch, kteří se čas od času ptají sami sebe, jestli jsou tam, kam opravdu patří. Pravdou je, že zakladatel naší koleje nikdy netvrdil, že jeho žákem musí být čaroděj, který nezná strach. Odvaha neznamená necítit strach, ale bojovat s ním. To, čeho si Nebelvír cení, je síla překonávat nástrahy života a čestně se vyrovnávat s nepřízní osudu. S trumfy dokáže vítězit každý. Hrát se špatně rozdanými kartami je umění. A co se týče tebe, chlapče, podle mého názoru máš pro hru se špatnými kartami mimořádný talent.“

7. ročník

Do vánočních prázdnin zbýval poslední týden. Na školní pozemky napadlo tolik sněhu, že v prvních několika hodinách byl Hagrid jediný, kdo se dokázal prodrat od brány s okřídlenými kanci až k hradu. Jakmile byly cesty protažené, započaly divoké zimní radovánky. Na Černém jezeře se bruslilo o sto šest, studenti mezi skleníky pořádali sáňkovací slalom, na loukách přibyli sněhuláci očarovaní tak, aby každého kolemjdoucího minimálně trefili koulí, když už ho nepřetáhli koštětem přes hlavu.
Cesta do Prasinek byla vpravdě dobrodružná. Většina žáků po ní spíš klouzala, než že by kráčela. Někteří se nerozpakovali sjet ji na brašnách. Odevšad znělo pištění prvňáčků, zvonivý smích dívek, řehot chlapců a vyzpěvování přisprostlých verzí koled.
V lokálu U Tří košťat bylo tak narváno, že půl hodiny čekali na volný stůl, namačkaní mezi hlučnou skupinu skřetů a ještě hlučnější partu mrzimoských sedmáků.
„Poslední Vánoce v Bradavicích,“ posteskl si Remus a objal rukama horký máslový ležák. „Bude se mi stýskat.“
„Kdo říká, že další Vánoce nebudou ještě lepší?“ namítla Lily a stiskla pod stolem Jamesovu dlaň. „Můžete přijet k nám.“
„Myslíš jako do vašeho hnízdečka lásky někde v tramtárii?“ ušklíbl se Sirius a prsty nervózně stíral pěnu z okraje korbelu.
„V tom tvém londýnském kutlochu bychom slavili asi těžko,“ vrátil mu to James.
„Tak bacha, mluvíš o luxusním bytu, za kterej jsem utratil všechno, co mi strýček Alfard odkázal.“
„Vždyť tam nemáš ani stůl!“
„Je pravda, že stůl nemá, co by s ním taky dělal, když se stravuje zásadně vleže, ale zato má hříšně pohodlný gauč, odkud už se nikdy nebudeš chtít zvednout,“ podotkl Remus.
„Na ten gauč se vejdou tři lidi. Ostatní by posadil kam? Na kuchyňskou linku?“
„Na zem pod vánoční stromeček,“ mínil s vážnou tváří Sirius. „Jako správný dárečky, no ne?“
Do halasného veselí vpadl ze zimy Severus. Z vlasů si vytřepával sníh, foukal do zmrzlých prstů a prorážel si cestu davem. Na volnou židli vedle Remuse klesl jako podťatý, pozdravil gestem zdvižené ruky a únavou přivřel oči.
„Už jsme se báli, že našeho primuse cestou něco sežralo,“ poznamenal Sirius a přistrčil mu pohár s máslovým ležákem, který Remus celou dobu ohříval kouzlem.
Severus posunkem poděkoval a na jeden zátah pohár vyprázdnil.
„Přišel jsem o něco zajímavého?“
„Lily s Jamesem nás všechny zvou na příští Vánoce k sobě domů. Jsou přesvědčený, že jejich dům zvládne moje barbarský zvyky, Remusův záchvat melancholie a tvoji nálož sarkasmu.“
„Aha. To je milé,“ vypravil ze sebe přiškrceným hlasem Severus. Na Lily s Jamesem se ani nepodíval. „Obávám se však, že musím odmítnout.“
„No ne, kdo by to byl řekl, že odmítneš,“ ucedil James. „Opravdu jsi mě překvapil.“
„Proč nechceš přijet, Severusi?“ Lily si vynutila jeho pohled z očí do očí, když ho náhle uchopila za paži.
Severus se jemně vymanil z jejího sevření a omluvně se usmál.
„Pokud půjde všechno tak, jak má, příští rok oslavím Vánoce v Praze.“
U jejich stolu nastalo takové ticho, že se po nich nervózně ohlédla i madam Rosmerta. Nejspíš aby zkontrolovala, zda je někdo z rozjařených hostů neproměnil v ledové sochy. To se tu v době adventu občas stávalo.
„S jistou pomocí profesora Brumbála se mi podařilo získat stipendium na Vysokém učení magickém, obor léčivé lektvary v obraně proti černé magii.“
„To je tvůj splněný sen,“ vydechla Lily a led v jejích očích roztál v slzy radosti.
„Tak to abysme se napili!“ zařval Sirius a pozvedl svůj korbel. „Protože o mně a Jamesovi bude už brzo mluvit celý Ministerstvo kouzel, Remus si příští rok potyká s velšskýma tůňodavama a z Lily bude ta nejlepší léčitelka, jakou u Munga poznali.“
„Na splněná přání!“ připojil svůj korbel Remus.
„Na naši zářnou budoucnost!“ zvolal James.
„No, já už to sice všechno vypil, ale v zásadě s vámi souhlasím.“

O rok později

Zimní slunce propůjčovalo náměstí v Godrikově dole zlatavý nádech. Když tudy Lily kráčela ke kostelu, na konci svatebního průvodu, zavěšená do svého otce ve slavnostním obleku, její šaty zářily jako vodopád démantů. Její tvář však měla do rozzářeného výrazu daleko. Rty stažené do tenké čárky, dvě hluboké vrásky na čele a těkavé pohledy přes rameno nasvědčovaly, že je dnes kromobyčejně nervózní.
„Opravdu jsi mu to předal?“ vyštěkla znenadání na Remuse a praštila ho kyticí do zad.
Remus se otočil, aniž by ustal v chůzi. Jen poslal zdvořile omluvný úsměv paní Evansové, která mu šla po boku.
„Samozřejmě, že jsem mu to předal. Prosila jsi mě o to celkem patnáctkrát.“
„Hm,“ zahučela rozladěně a plácla se kytkou přes stehno.
Zatímco ženich se svědkem a svatebními hosty zamířili rovnou do dveří kostela, aby zaujali svá místa, nevěsta s Remusem a rodiči zůstali stát venku. Lily nepřestávala upřeně zírat kamsi k dalekému obzoru a soustavně devastovat kytici růží. Tu s ní třískla o kamenné zábradlí přístupového schodiště, tu jí upadla na zem, po několika minutách už vypadala opravdu zuboženě.
„Lily, drahoušku, na co vlastně čekáme?“ otázal se nevinně pan Evans.
„Ale na nic,“ odbyla ho Lily, přesto dál postávala na místě a kousala se do rtu.
Remus oběma rodičům šeptem prozradil důvod dceřina zvláštního chování, načež pan Evans rozpačitě přešlápl, pak si decentně odkašlal a nakonec plynule přešel do dávivého kašle. Paní Evansová se omezila pouze na údivem zdvižené obočí.
„U všech přibitých skřítků, na co tu ještě čekáte?“ ozval se od prahu kostela podrážděně Sirius.
„Ale na nic,“ hlesla Lily nepřítomně.
„James už je nervní jak brusle na podzim!“
Remus sice tlumočil Siriusovi důvod zdržení, avšak jedním dechem dodal, aby to Jamesovi pokud možno neříkal.
„A co si mám jako vymyslet? Že úporně zvrací, ale jen co si otře rozpitou řasenku a zvratky z výstřihu, tak dorazí? Ne, ne, ne. To radši zůstanu tady.“
„Jsi ženichův svědek,“ připomněl Remus. „Měl bys ho nějak uklidnit.“
„On se uklidní, až uvidí Lily vcházet do kostela. Jestli se tam vrátím bez ní, tak akorát z někoho udělá marshmallow. A já dneska marshmallow rozhodně bejt nechci. Hej, Lily, přestaň už s tím a pojď dovnitř. Měj přece rozum!“
„Může mi někdo laskavě vysvětlit, co se to tady děje?“
Ve dveřích do kostela stál James. Soudě dle barvy obličeje, zaťatých pěstí a tiku v levém oku se nacházel někde na pomezí lehké duševní nerovnováhy a nepříčetného běsnění.
Vtom nízkou zídku přilehlého hřbitova přeskočil hubený černý kocour a při dopadu se plynule transformoval v člověka.
„Už nic,“ mávla rukou Lily, úlevně se rozesmála, objala Severuse drtivým stiskem paží a zbytkem svatební kytice ho káravě plácala po hlavě. „Kde - jsi - sakra - byl?!“
„Promiň, Lily. Dělal jsem, co se dalo. A doufal, že to trochu pozdržíš.“
„Zdržovala jsem, jak to jen šlo. Kdybych se ploužila ještě víc, tak už couvám. Věděla jsem, že nakonec dorazíš. Tohle pozvání by sis odmítnout nedovolil.“
„Račte odpustit, ale bude se tu dnes konat nějaký obřad, nebo ne?“ ozval se ode dveří třaslavým hláskem místní reverend.
„Ale samozřejmě!“ potvrdila Lily. „Můj svědek právě dorazil, můžeme začít!“
„Řeknu ti, že kdyby tě neměla tak strašně ráda, udělám z tebe marshmallow,“ sdělil Severusovi šeptem James, zatímco procházeli mezi dřevěnými lavicemi k oltáři.
„Já vím,“ odpověděl klidně Severus a upravil si manžetu levého rukávu. „Ani bych se ti nedivil. Tedy ne že by se marshmallow někdy něčemu divilo.“
„Ty tvoje kecy mi občas chybí.“ James si rezignovaně povzdychl a zakroutil hlavou. „Vlastně je toho víc, co mi chybí. A vlastně docela často. Rád tě zase vidím, Ostrodrápku.“
„Ještě než sklouzneme do netrpělivě očekávaného melodramatu, dovol, abych tě upozornil, že pokud jí někdy ublížíš, nejdřív z tebe udělám marshmallow, potom tě napíchnu na pohrabáč a nakonec si tě mučivě pomalu opeču nad krbovým roštem. Taky tě zase rád vidím, Dvanácteráku.“

Komentáře

Obrázek uživatele Remi

Awww... To je úžasné! Děkuju za přání (a obratem přeju krásné Vánoce a úspěšný vstup do nového roku i tobě!) a samozřejmě za povídku. :)
Je prostě perfektní. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mi Pobertové v tomhle složení mohli tak zatraceně líbit. Tohle... To je prostě něco úchvatného. Dík. :)

Obrázek uživatele Owes

Spadl mi ze srdce veliký kámen. Moc děkuji, jsem opravdu rád, že to nakonec klaplo. :) Devět stránek povídky jsem musel dva dny před Vánocemi restaurovat, jelikož mi ukradli notebook, kde jsem měl celý dopsaný dokument už připravený k odeslání. :D Zůstaly mi jen poznámky v sešitě a část Zařazování.

Obrázek uživatele Remi

Jak říkám, je to dokonalost. :)
A ohledně toho přepisování... Jaks to zvládl?! Máš můj nejhlubší obdiv, protože mě by asi na místě kleplo. Povídku teď oceňuju dvojnásob.

Obrázek uživatele Owes

No, vlastně mě opravdu málem kleplo. Ale nakonec to dobře dopadlo. Vánoční koledy v uších a celková atmosféra blížících se svátků mi zřejmě dodaly tu správnou energii. :)

Obrázek uživatele Esti Vera

Tak se přidávám k pochvalnému komentáři. Ten nápad se mi moc líbí, Severus Poberty krásně doplňuje. A i Jamese se Siriusem jsem si užila - normálně je moc nemusím, právě proto, jak se chovali k Severusovi, ale tady mě to s nimi bavilo :)
A souhlasím s Remi, za to přepisování / znovunapsání tě taky obdivuji, přece jenom je povídka docela dlouhá, takže to musela být spousta práce.

Obrázek uživatele Owes

Moc děkuju! Já jsem se při tom psaní taky docela bavil. A se ženou jsme se shodli, že to mělo být takhle. Petr se k těm třem prostě vůbec nehodí.
Jak jsem psal výše, zřejmě ta správná vánoční energie mi dovolila to za ty dva dny stihnout. Ale taky tomu pořád nějak nedokážu uvěřit. :D

Obrázek uživatele strigga

To. je. Tak. Strašně. Moc. Awwww. <3 Miluju tu představu. A tu mírumilovnost. A to, že jim to za celou povídku nestihl podělat žádnej blbej Voldemort. Takovýhle věci mi bylo třeba :)

Obrázek uživatele Owes

Jo, Voldemorta jsem o letošních Vánocích nějak nechtěl exhumovat. :D Taky jsem potřeboval něco pozitivního. Jsem rád, že se ti to líbilo. :)

Obrázek uživatele Apatyka

Tohle bylo přesně to, co mi k letošním Vánocům chybělo. Jednoduchej a průhlednej svět, kde 2 + 2 = 4 a ne 11.
Než začnu číst, objeví se mrňavej skřítek se jmelím za uchem a všechny starosti odnese do pryč. A to je hrozně fain. Nemusím se v průběhu povídky o hrdiny bát, prostě jen pluju textem, přikusuju pracny a je mi vánočně.

Obrázek uživatele Owes

:) To je moc dobře, jestli z toho máš tenhle dojemw. Ta představa kouzelného skřítka se jmelím za uchem je roztomilá, je dost dobře možné, že se nějaký takový vyskytoval v mé přítomnosti, když jsem psal.

Obrázek uživatele Keneu

Fenomenální, prostě fenomenální. A tím víc, že jsi to musel restaurovat a stejně jsi to stihl v termínu. Kdybych měla vypíchnout to nejlepší, musela bych to opsat celé, ale tady máš zapsané průběžné výkřiky :)
Krásně jednoznačně popsaní kluci jedni ušatí :)
Matka půjde do vývrtky!
Uáááááááááááááááááááááááááááááááááááá! Snape v Nebelvíru! Nevím, jestli jsi mi o tom nápadu někdy říkal, ale hned podle věnování jsem odtušila, že Pobertové a Snape znamená Pobertové včetně Snapea.
a sedí mezi Remusem a Lily <3
Remusovo zatížení na čokoládu :)
had v nebelvírské ložnici :)
otevři hlavu! to se k takovému AU rozhodně hodí, uznalé (skoro) latinické pokývnutí
Brumbál a přidělování bodů Nebelvírům, ztracený případ...
paranoidní Severus už v jedenácti :)
zákazník nakupující dárky na Štědrý den :D
Florence leze na Siriuse :)
celý ten rozhovor o zvěromágství je naprosto geniální a nejvíc poslední hláška :)
KOČKA! On je kočka!!! Fakt nešel na doučko k McGonagallové? :)
odvátý mrzimorský prvňáček chichi
prefekt se smyslem pro humor, hrozně mi připomíná Hermionu
Ostrodrápek! *roztekla se*
rozhovor na věži, to už je mimo kategorie <3<3<3
svatba a ty výhrůžky :)))
Prostě paráda, nutno vložit do mobilu a číst aspoň do jara na zvednutí nálady a vrnící pocity.

Obrázek uživatele neviathiel

Ostrodrapek me taky dostal, ale zajímalo by me, kde je Peter :)

Obrázek uživatele Owes

Petr je krysa a nezaslouží si tu být. :D

Obrázek uživatele Owes

Keneu, to je snad nejdelší komentář, jaký jsem kdy dostal. A moc za něj děkuju! Už jsem určitě někdy říkal, že mě neskutečně baví a povzbuzují tvé reakce. Těší mě, že jsem povídkou rozdal trochu radosti.
Severus v Nebelvíru zákonitě musí být kočka. Zatímco Severus ve Zmijozelu by byl netopýr, havran nebo krkavec. Protože by se zvěromágem stal až mnohem později, pokud vůbec. Každopádně ta myšlenka, že se učí od McGonagallové, je úžasná!
Jinak co se týče toho, jak ti připomněl Hermionu... Oni jsou si totiž docela podobní. A spoustu toho, co je odlišuje, má příčinu v příslušnosti k jiné koleji. Kdyby Severus skončil v Nebelvíru, prostřednictvím přátel by získal sebevědomí, stejně jako ona, a sebevědomí a podpora přátel (pokud to není rodina) je to, co člověk potřebuje pro zdravý vývoj. Od toho se pak odvíjí i schopnost vyrovnat se s rozchodem s Lily (těžce, ale přece), překonání zášti k Jamesovi (přátelství je prostě víc) a nakonec smíření s vlastní cestou. Když o tom tak přemýšlím, mám chuť napsat pokračování. :D

Obrázek uživatele Regi

Tak jsem si udělala radost a přečetla tvou povídku. Líbila se mi moc. A po přečtení se kolkolem rozhostilo milo a příjemno.
Mimochodem, za oknem mám právě silnou sněhovou vánici, takže čekám na toho letícího mrzimorského prvňáčka :-) Díky.

Obrázek uživatele Owes

Děkuju! To mě moc těší. :) Mně teď právě kolem tramvaje poletuje kdeco, ani bych se nedivil, kdyby nějaký mrzimorský prvňáček přiletěl.

Obrázek uživatele bedrníka

Severusek v Nebelvíru je úplně rozkošný a ňuchňací. Moc se mi líbilo rozřazování z Minervina pohledu. Brumbálovy chytré řeči na Astronomické věži. Že se James a Lily stejně berou, protože některé věci nemůže změnit ani zařazení do jiné koleje. Miluju taky Remuse. A vlastně i Jamese a Siriuse, když nešikanujou Severuse, tak jsou vlastně docela príma.

Jdu se vrhnout na pokračování (které mi doporučila Gleti), protože hledám, do čeho zabořit nos, než vyjde další kapitola Hippokratovy přísahy. :-)

Obrázek uživatele Owes

Děkuju za přečtení a za tvá slova chvály. Máš pravdu, že když zrovna nešikanují Severuse, jsou ti kluci vlastně docela sympatičtí. :D

Ohledně toho pokračování bych tě měl upozornit, že Snapeův vývoj a pozadí jeho příběhu odrážejí témata, která jsem si tou dobou prostřednictvím fanfikce osobně zpracovával, a tak mohu prohlásit, že ta postava je dost solidně mimo svůj původní charakter. Abys nebyla moc překvapená.

-A A +A