Turnaj tří pistolníků - díl I.

Na zadním dvoře lokálu U Pidlovokýho bizona byl takovej smrad, že i mouchy se tomuhle místu obloukem vyhejbaly a jedinej organismus, kterej byl schopnej přežít jedovatou inhalační směs čpavku, hnilobných plynů a kozího trusu, se jmenoval Pete, jehož hlava obsahovala přesně dvě mozkový buňky a ani jedna nebyla čichová.
„Hej Pete!“ zařval z bezpečný vzdálenosti hospodskej. „Až ten chlív vykydáš, potřebuju, abys zajel ke krejčímu.“
„Ja-ja-jasně, pa-pa-pane.“
„A vydrbej se před tím mýdlovou vodou, ať to s krejčím nesekne.“
Peteovo koktání zaniklo v randálu zabouchnutých dveří.
„Pořád ještě tu pivo chutná jako koňská moč?“ První z odpoledních návštěvníků vkročil do podniku a usadil se přímo proti výčepnímu.
Výčepní ho zpražil pohledem. V tomhle saloonu byl každej host tak trochu nezvanej, poněvadž starej Abe měl radši kozy než lidi a lokál mu zbyl na krku po zesnulým fotrovi, co se radši uchlastal, než aby rozlejval kořalku ostatním.
„Jo. A má plus mínus stejnou teplotu. Velký?“
„Radši malý. Moje střeva se ještě nevzpamatovaly z loňský návštěvy.“
„Hmm. A co sem panáčka s citlivým zažíváním znovu přivedlo? Nostalgie?“
„Prachy.“
„To se panáček splet. Tohle je saloon. Banka je o čtyři ulice dál.“
Blondýn s drzým úšklebkem sáhl k opasku upnutých kožených kalhot, na mizerný světlo lokálu vytáhl dva nablýskaný stříbrný kolty, palci roztočil jejich bubínky a s výrazem hrdýho majitele dvou předražených zbytečností je položil na pult.
„Odměna,“ vyjádřil se o fous přesněji.
„Že by se po našem městě potloukal nějakej hledanej bandita? To se mi nezdá. Už dobrýho půl roku je tady nebeskej klid. Jediný pozdvižení, o kterým se mluvilo, byl záchvat koprolálie papouška Kristose, a to jenom proto, že patří otci Teodorovi a že provolával kurvy během nedělní mše.“
Blondýn naklonil hlavu ke straně a vypadal, že zvažuje míru pravdivosti obsaženou v řeči toho podivnýho hospodskýho. Nakonec usoudil, že bude moudřejší to nepitvat.
„Výhra,“ upřesnil a výmluvně pohlídnul na svoje kolty.
„Jo ták,“ protáhl starej Abe, zatímco před něj stavěl poloprázdnou pintu piva, jehož barva, teplota, chuť i odér připomínaly chcanky. „Panáček ráčí bejt pistolník.“
„Ten nejrychlejší od Wisconsinu až k mexickejm hranicím.“
„Cha!“ zaryčel chlápek, co právě vešel do lokálu, měl úplně stejně obtažený kalhoty a za pasem dvě notně osahaný pistole. „Je vohromně zajímavý, jak se sem vždycky po vyhlášení Turnaje tří pistolníků začnou sjíždět všelijaký mamlasové, vořežpruti a vejtahové jako tadyhle blonďatá princezna, vykládaj kvéry na stůl, jako by to byla královská postupka, a chvástaj se, že jsou ty nejrychlejší od severu na jih, od západu na východ, od nebeský brány až po jámu pekelnou. Víš, co si myslím já, princezno?“
Blondýn se během toho urážlivýho monologu pomalu zvednul a postavil se nově příchozímu čelem.
„To fakt nevím, amigo. Oblaž mě svým názorem.“
„Myslím, že jseš nejrychlejší leda tak od výčepu na hajzl a to jenom proto, že na tý trase zrovna nikdo nestojí."
Kdyby nebylo včasnýho zásahu hospodskýho, kterej schoval kolty pod pult dřív, než je blondýn stačil vzít do ruky, bylo by vymalováno. Načerveno. A k tomu jenom jedna stěna, což by starýmu Abeovi lezlo na nervy.
„Tak poslouchejte, pánové. Tohle je saloon. Sem se chodí chlastat, rozjímat a debatovat. Tady se nepáchá žádný násilí. Jestli se chcete napadat jinak než slovně, tak vocaď vystřelte. Protože pokavaď tu dojde k nějakýmu násilí, vystřelím vás sám. A to si pište, že tak rychle, jako proletíte támhle těma dveřma, nelítaj ani kulky. Vyjádřil jsem se dost jasně?“
Oba hosti na výčepního vrhli nejdřív jen ohromenej a pak i trochu kajícnej pohled. Kývli.
„Tohle je dvacetiletá jednosladová,“ okomentoval Abe zaprášenou láhev, ze který rozlil do třech malých sklínek. „Takhle se dělá whisky jenom tam, odkud pocházím.“ Jeden panák položil před blondýna, druhej poslal na opačnej konec pultu, kam si sedalo to arogantní hovado. „A takhle se pije.“ Bez jakýchkoliv obřadností obrátil zbývající sklínku do sebe a prázdnou odhodil do škopku se špinavým nádobím. „Pivo by mě tady nedonutili chlemtat ani výhružkou oběšením. Tak na co sakra čekáte? Kopněte to tam, ať máte v dušičce pokoj.“
Blondýn i hovado udělali, co Abe nařídil.
V jejich mladých a divokých srdcích se rozhostil klid.
Chvíli jen seděli se zavřenýma očima a v uších jako by jim zněla píseň moře, větru prohánějícího se prastarými skalami a šustění trávy na nekonečných pastvinách.
„Tady je ticho jak v bordelu o půl desátý ráno,“ zahromoval vysokej fousatej chlap, co vypadal jako hospodskej Abe, akorát byl malinko hubenější, trochu víc ozbrojenej a na prsou se mu leskla šesticípá hvězda. „Což je dost divný, když tu vidím pohromadě Abraxase Slizouna Malfoye a Alfarda Já-mám-vždycky-pravdu Blacka. Zabavils jim zbraně?“
Na rozdíl od obou hostů, který nadzdvihnutím klobouku dali najevo uctivej pozdrav, Abe vypadal, že jediný, čím hodlá šerifa poctít, je kyselej ksicht, eventuelně hořkej plivanec.
„Na, tumáš,“ obrátil se k Malfoyovi a vrátil mu kolty. „Kdyby sis chtěl zastřílet a použít přitom šerifovu vestičku jako cvičnej terč, ven kvůli tomu chodit nemusíš.“
Šerif s ledovým klidem přistoupil blíž, sevřel Abeovu bradu mezi palec a ukazováček a donutil ho podívat se mu do očí.
„Tvoji poslední větu jsem jako neslyšel.“
„Tak jseš asi hluchej!“
„Já bych tomu říkal spíš shovívavost.“
„Říkej si tomu jak chceš, ty pazdráte!“
Abe setřásl šerifovu ruku a ohnal se po něm mokrým hadrem, jako by likvidoval obtížnej hmyz. Šerif se nechal plesknout po jedný i po druhý tváři, pak si kapesníkem trpělivě otřel z obličeje páchnoucí vlhkost a rezignovaně zakroutil hlavou.
„Kdybych tě kurva neměl tak rád, tak už jsi v lochu, ty starej kozle!“
„Albusi, kurva se neříká.“
„To máš kurva pravdu, Aberforthe.“
Sedm vteřin, nekonečných jako dopoledne v nedělní škole, si ty dva zarostlý mužský zírali do očí a jedinej zvuk v tom hrobovým tichu bylo bzučení much, který kroužily uvnitř lokálu, protože na dvorek se bály.
„Nalij mi dvojitou. Kopnu to do sebe a půjdu.“
„Povinnosti šerifa jsou náročný, co?“
„Na šerifování mám zástupce. Zejtra v poledne začíná Turnaj.“
„O tom svým slavným turnaji vykládej někomu, koho to zajímá. Už jsi byl na hrobech?“
„Poslal jsem tam zástupce.“
„To je od tebe pozorný.“
„Koupil jsem dvě obrovský kytice a chlupatej kaktus.“
„Hmm. To ses fakt plácl přes kapsu, bráško.“
„To teda jo. Víš, kolik dáš dneska za pugét lilií? Totéž co za dvě hodiny s oholenou indiánkou.“
„Že zrovna ty víš, kolik se platí za dvě hodiny s oholenou indiánkou.“
Albus do sebe obrátil dvojitou skotskou a utřel si knír.
„Chodím s ní hrát šachy. Je fakt dobrá. Taky krásně vyšívá a háčkuje. A mám od ní recept na houbový ragú s jalovcem.“
„Houbový ragú? Ty žereš houby?“
„Necháváš se zbytečně svazovat předsudkama. Hub jsou plný lesy. Stačí se ráno projít s košíkem a máš oběd.“
„Hoven je taky všude plno a nedělám z nich ragú. Víš, že spousta těch hub je jedovatejch? Můžou způsobovat chorobný stavy mysli.“
„Já žádný chorobný stavy mysli nemám, Aberforthe. Je mi skvěle. Už zejtra provrtám pajšl prvnímu zkurvysynovi, co mě vyzve na souboj. Udělám z něj cedník. Přesně šest vteřin po poledni bude děravej jak řešeto. Jeho kůži si pověsím do okna pracovny jako moskytiéru. A ve čtvrt na jednu už budu obědvat houbový ragú. Přeju příjemnej večer.“
Šerif Albus Dumbledore blýskl zubama v chorobně žoviálním úsměvu, cvrnknul prázdnou sklenici do škopku se špinavým nádobím a odešel.
Hospodskej Aberforth Dumbledore se za ním dlouze díval a zamyšleně leštil hadrem pult.
„Není místní šerif tak trochu blázen?“ otázal se Slizoun Malfoy.
„Každej, kdo vezme do ruky pistoli, je větší nebo menší blázen,“ mínil rozšafně Já-mám-vždycky-pravdu Black. „Ty jseš tu teprve podruhý, takže fakt nevíš, do čeho jdeš. Loni místo šerifa střílel zástupce. Ten nosí kolty vopravdu proklatě nízko, poněvadž měří asi tolik co můj pes, čili míří na kolena. Letos je ale šerif ve formě a na turnaj se těší jak malý děcko. A já už těchhle turnajů zažil dost na to, abych moh říct, že s ním se utkat nechceš.“
„Takže on je ten větší blázen, hm?“
„Ten největší, panáčku,“ zaduněl pohřebním tónem výčepní Abe, „věř mi.“