Moje články

„Jak to, že jsi nikdy nedospěl?“ napadlo mě znenadání.
„A co to znamená dospět?“ odpověděl otázkou.
„To přesně nevím,“ připustil jsem, „ale dospělí se tolik neptají... tolik nediví.“
„A co zbývá než se divit, když slyšíš všechnu tu krásu?“ podivil se Malý princ.
„Jakou krásu?“
„No přece hvězdy. A písek a vodu...“
Ohlédl jsem se. Studna byla daleko za námi. Ale při pohledu na Princův upřímný údiv mi to nedalo. Napínal jsem sluch, co to šlo, a na kratičký okamžik, jako bych snad skutečně na pozadí dun zaslechl šepot písku a hvězd, a zase bylo ticho.
„Já bohužel nic neslyším.“

Nemáme objetí, a tak nemáme ani obětí. A k čemu vlastně? Pro koho ronit svůj život po kapkách, když jsme obklopeni stejně jenom samými spolutrpiteli nebo dozorci... Před kým nasazovat svou bytost, když se stejně všichni dívají jen do země? My nejsme zbabělí, jen nejsme hloupí. Blázen, kdo chce pořád ještě umírat za dobytek s vyhaslýma očima. Ano, vyhasly nám, a přece vidíme holou pravdu.
Ne, my se nedáme, utemujeme každou skulinu, neuvidíte ani kapku našeho nitra, koho trápí, že stojatá voda zapáchá, námi záhony nikdo zavlažovat nebude, i kdyby z nich měl růst třebas heřmánek na všechny bolesti světa...

Byla to jen chvilka, kdy ho dav oddělil od otce, ale stačila, aby to zaslechl. Chrám ho volal. Vlastně ne chrám, ale Ten, kdo byl uvnitř. Znal Hospodina z vyprávění otce i matky, ale tohle bylo silnější, než co kdy pocítil i při té nejsoustředěnější modlitbě.
Najednou nevnímal matčinu starost ani otcovu provinilost, nic z toho, co cítili nebo měli pocítit a co s nimi od raného věku sdílel tak přirozeně, že ho nikdy nenapadlo, že to nedokáže každé dítě. Všechny hlasy naráz utichly, když na něj promluvil jeho skutečný Otec, který ho zval do chrámu. Překročil práh a zpíval.

„Vy jste mladí, nebo dlouhověcí, ale co mně ještě zbývá za naději?“
„Nebude to navěky, věř mi, dočkáme se!“
„O tom nepochybuji. Ale já se nedočkám, zbývá mi jen pár zim a teď už vlastně jen tahle jedna.“
„Možná ne,“ řekl náhle jeden z okovaných, „možná, kdybychom...“ pohlédl tázavě na své druhy.
„Zbláznil ses?! Prý to šíleně bolí?“
„Povídali, že mu hráli, říkal kdo?“
„No, oni.“
„Tak vidíš.“
Mladší odhodlaně pohlédli na starého jezevce a pak zapěli jásavým hlasem:
Zlu se všechny plány zhatí, až se Aslan zpátky vrátí...
Za chvíli byla zahrada o pár soch bohatší. Čarodějnice nesnášela zpěv.

Na zemi je veliké ticho. Vtělený Bůh tu není. Je tam, kde na Něj čekali už dlouho. S vítězným křížem, před kterým nezůstanou žádné dveře zavřené, vstoupil do říše mrtvých.
Pohlédl na Adama. A v tom pohledu bylo celé tajemství toho, že se jeho Stvořitel stal pro něj také jeho synem. Synem člověka.
A Adam zvolal: „Můj Pán ať je se všemi!“ A Kristus odpověděl: „I s tebou.“
A první člověk ví, že je všemu konec. Všemu, co bylo mrtvé. A všemu novému je začátek. On, vyhnanec, bude povýšen až k Božímu trůnu. Vyveden z temné země do podivuhodného světla.

Zdálo se mu, že padá. Ale to bylo slabé slovo. Ve skutečnosti se řítil střemhlav dolů do propasti, která ho vcucávala jako černá díra. Byl naivní, když si myslel, že to večerní nevolností skončí. Měl dojem, že se dna ani nedočká, hlava jako by se mu chtěla rozskočit. Křičel by, ale nešlo to. Nemohl dělat vůbec nic.
A pak dopadl. Buch.
Prudce se posadil a rukou si mnul zátylek, kterým přistál na podlaze. A najednou to bylo pryč, jako by všude zavládlo ticho. Mimoděk přitiskl ruku na hruď. Jeho srdce tlouklo, zrychleně, ale tlouklo. Nebyl mrtvý. A bolest byla pryč.

Překvapeně jsem zamrkala. Před prázdným reklamním poutačem stál svatý Augustin, zjevně zmatený vzezřením procházejících lidí a tím, jak podivně reagovali na jeho vynikající latinu.
„Quid possum... facere... pro vobis?“ zmateně koktám, nikdo mě neučil mluvit latinsky!
Překvapeně se rozhlédne, ale rychle se zorientuje. (Zjevně nejsem jeho první barbar.) Ukazuje tázavě na poutač. Asi myslí, že jde o název místa. Nemám dostatečnou slovní zásobu, abych ho vyvedla z omylu. Uboze tedy překládám:
„Hic est locus pro...“
„Vobis! Reclamo,“ dokončuje šťastně, že se chytil. Pak se zarazí. Nedává mu to smysl. Pochopitelně. Chvíli přemýšlí a pak vzdá Bohu díky. Asi ho miluju.

KOPŘE, jsi odedávna, proto byl svět vždy plný vůně, že Tys tam byl. Tvá zeleň je barvou života, kterou planeta napodobila. Démoni před tebou prchají, neboť Tě nemohou snést, zatímco naši bolavou hlavu bereš do dlaní.

KOPRETINO, stala ses pro nás obyčejnou květinou, abys nám ukázala, že žádné obyčejné květiny neexistují? Jsi bílá květina, abychom věděli, že i takové jsou, ačkoli po nich často šlapeme? Kéž bychom bychom se nechali oslnit Tvou pokorou.

SEDMIKRÁSKO, prostá tak, že Ti říkají chudobko, přece jsi obdařena plností krásy. Poděl nás svými sedmi dary, ať se brzy točíme za sluncem tak vytrvale jako Ty.

Musel se už zvednout. Když vstal, hlava se mu ale tak zatočila, že se musel do koupelny doštrachat poslepu. Nejradši by chlemtal vodu jako zvíře, ale kdysi na internetu četl, že po zvracení se má pít po malých doušcích. Vypláchl si tedy jen ústa, a když usrkával vodu, strašně se mu na chvíli zastesklo po matce, která by ho uklidnila a všechnu tu spoušť uklidila. Bylo by lepší vytřít podlahu – díky Bohu, že před nedávnem odstranil koberec – teď hned, ale když mu před očima zatančila polovina galaxie, vzdal to. Zbytkovými silami vůle došel pro umyvadlo a svalil se na lůžko.

Doposud se vesměs řídil pravidlem Za málo peněz hodně muziky. Nejlepší byly v tomto ohledu úrazy. Spravit polámanou ruku, nohu nebo žebro ho moc nestálo a uzdraveným to ušetřilo mnohdy i týdny rekonvalescence. Co do náročnosti to bylo přitom srovnatelné s nachlazením. Nebyl si jistý proč, snad jedině, že na srůst kostí bylo třeba především času, který svými schopnostmi dokázal snadno nahradit.

„No, na druhou stranu,“ pomyslel si trpce, nakláněje se nad smradlavou kaluží, „tímhle si, až na to přijde, mohu pohodlně nahradit vypumpování žaludku.“ Dávil se naprázdno, teď už plival jenom žaludeční šťávy. Dokud to není krev, tak dobrý…

Měla rakovinu dělohy. Ale na tom venkoncem moc nezáleželo. Na rakovinu čehokoli nebyl ani zdaleka připravený. Většinou léčil drobné neduhy, nejvíc si troufl na některé chronické problémy, ale do rakoviny by se pustil asi tak jistě, jako by se pudlík vrhl na tygra. (Tj. jenom kdyby byl úplně blbý.) Měl pocit, jako by se mu pod srdcem otevřel veliký vír, který saje a saje...
S přemáháním vymohl na tváři povzbudivý výraz.
„Jděte domů a nebojte se, všechno bude dobré. Uvidíte,“ otočil se a rychle odcházel, aniž ženě věnoval další pohled. Snad si nic neudělá, než na to přijde.
Vír sál.

Byla to vlastně úplná náhoda. Už si ten den nic neplánoval, měl dost a věděl to. Mířil rovnou domů. A pak ta posmrkávající dáma, co jí i přes mrkání ustavičně slzely oči. Vypadalo to jako alergie. Mohl to nechat být, ale měl dojem, že by opravdu potřebovala vlídné slovo. A možná dotyk léčitele.
Cestou do schodů do ní jemně strčil, jen natolik aby to ospravedlňovalo omluvný výstup. Chtěl se na ni povzbudivě usmát, ale vlídný výraz mu zkameněl na rtech. Tohle bylo něco velkého.
„Jste v pořádku?“ vysoukal ze sebe takřka násilím.
„Ne,“ odpověděla bez přemýšlení, „promiňte.“
Těžká diagnóza. Sakra.

Sklesl vyčerpaně do křesla a sevřel hlavu do dlaní. Třeštila. Chvíli váhal, pak mávl rukou a bolest ustoupila. Nohy se mu roztřásly slabostí. To byl den.
Připadal si, jako by se ho najednou pokoušelo vysát několik tisíc komárů. Nebo jeden půltunový motýl. Prudce otevřel oči, představa metrových motýlích sosáků ho dovysosla. Naklonil se přes opěradlo, pokusil se natáhnout pro umyvadlo, ale nechal ho na druhém konci pokoje. Tam se teď nedostane. Zvracel tedy prostě jen tak.
Dnes poprvé vyléčil rakovinu. Kdyby to byl věděl, tak ráno nevynechal snídani. I když možná dobře, říkal si, hledě na špinavou kaluž pod sebou.

„Brácho, to není stěna, teda je, ale počkej, poslouchej...“
Krajně znepokojený výraz v bratrových očích se ještě zkrajnil. Bratrovo setrvalé bodání prstem do vzduchu ho přílišnou důvěrou nenaplňovalo.
„Je ti dobře? Přece jen tě srazilo auto,“ začal opatrně.
„Jejda, je mi skvěle, chvilku mě prosím nepřerušuj, chtěl jsem ti říct...“
„Že máš strážného anděla,“ řekl anděl.
„... že máš strážného anděla,“ zopakoval chlapec, ale hned se zarazil a vrhl zmatený pohled na anděla.
„Cože? Já a strážného anděla?“ vykulil bratr oči a vzápětí se rozesmál, „to je opravdu legrační představa!“
Chlapec si hledě na anděla nespokojeně odfrkl.
Bylo lepší, když vyšiloval.

S Carmen se zasmějete nad Důsledky (jednoho) šalamounského rozhodnutí.
Danae všechny potěšila svou pekelně kontroverzní Amnestií.
Když přijde ke slovu Hippopotamie, rozesměje nás i důstojné oslovení Drahý Otče ....
Keneu pro změnu vážnějším tónem představí dva Mocné, nadané, osamělé.
Že život není jen Náhoda, ukazuje v parádním drabblátku Kumiko.
Díky Lejdynce si můžeme vydechnout (nebo se zapotit?) v Zahradě stinné.
Úžasně vytrvalá Owlicious vykouzlí úsměv na tváři Zmařenými nadějemi, načež vám vezmou dech její Proroci, Apoštolové, Velekněží, Odmítači, Učitelé, Králové.
Trochu nostalgie si užijeme s Ryou, když se spolu s ní ztratíme ve Vzpomínkách na Afriku.
Oslepněte u zcela jistě ne BJB od Urrsari a uvidíte tedy Uvidíš!
Výběr uzavírá elegantně wandrika se svojí mile podmanivou Prekážkou v boji.

Stojí tam, v pozoru, připravení, muži hotoví jít do války, ač dosud jen ve svých představách. Tělem jsou stále chlapci, byť utužení pravidelným výcvikem. Stojí stranou - stále stranou, jen pozorujíce skutečný boj, dýchajíce pach bitevního pole, na kterém jim dosud nebylo dáno stanout.

Jen tam tak stál s očima doširoka rozevřenýma a hltal tu krásu. Těla se přelévala jedno přes druhé, barvy vířily a z třesku zbraní mu vřela krev v žilách. Dnes poprvé cítil divokou radost. Touha utéct zmizela. Ten, kdo ho po minulé bitvě sevřel v náručí a vášnivě políbil, padl před jeho očima, rozsekán protivníkem. Byl volný.

Snažil se na nic nemyslet, ale ruce se mu třásly.
„Přece si kvůli tomu, sakra, nepoděláš život,“ hučel do něj kolega, „se nezblázni, dyť to podškrábne každej.“
Ale nebylo to strachem.
„Tuhle práci tě se škraloupem nikdo dělat nenechá, měj rozum.“
Vzteky málem protrhl papír.
„Ty přece lítání miluješ!“
Miloval. Každý den mu bude chybět. Ale...
„Je to pitomá formalita, vůbec o nic nejde.“
... právě že šlo. O všechno.
Prudce odstrčil židli a vstal.
„Sbohem,“ zabručel, protože shledat se s nimi už nikdy nechtěl.
Na papíru pod otázkou Souhlasíte... po něm zůstala rozhodnými tahy jen tři slova.
Byla to okupace.

Měla dojem, že se přeslechla.
„Co, prosím?“
Nebylo přece možné...
„Znám Narnii,“ opakoval znovu tiše.
Jako by prasklo sklo. Už nebyl její svět - tak nesnesitelně obyčejný - a ten druhý, ten vysněný, který musela opustit. Ze všech zemí, všech lidí, co žijí v Londýně, všech studentů, které kdy mohla potkat, se o ni uchází ten, který viděl... Viděl. A teprve teď jí došlo, že se doposud dívala jen přes roušku, v bolesti se přesvědčila, že svět kolem ní nemá tajemství, dokud jí jedna z jeho záhad nepřišla až ke dveřím.
„Odpusťte, neměl jsem vás tím obtěžovat během hry.“
Stiskla mu ruku.

A ten zpěv rozechvíval světy, protože po všechny věky věků se vesmír rodil z hudby, C dur - c2, g1, e1, c1, D dur - d2, a1, fis1, d1 a pak E dur, piano, forte mi naval chechtáky, brácho, nevidíš, že zpívám, sakra, a ulice je posvěcována and the world turns around my song in allen Geschichten, älter als die Zeit, als der Anfang von Arda, leo boat carmine et mundus recreavit in lucem, verbum caro factum est, ἐγώ εἰμι τὸ Ἄλφα καὶ τὸ Ὦ, proto tu konec nikdy nebyl a nebude, protože Tvá krása je věčná, because Du es ἀληθινή poezie.

Zdálo se mu, že už brzy zešílí. Přál si, aby už to skončilo. Toužil zemřít. Ale jeho tělo se vzbouřilo, vrhlo proti němu svůj nejsilnější instinkt a zuby nehty se drželo života, jako by se ho utrpení mysli netýkalo. Nemohl nic dělat, jen čekat. Uspíšit svůj odchod nesměl.
A pak v jeho nejtemnější noci mu vězeň, jehož nikdy neviděl, předal morseovkou krátkou zprávu: je Velký pátek.
Hřebíkem, který kdesi našel, vyryl do stěny Ježíšovo jméno a byl vděčný – až na to přijdou, jistě ho zavřou do klece, ale co záleží na velikosti vězení, když je svobodný? – nesmírně vděčný, že žije.

„To víš, okouzlil mě, jako asi většinu lidí, co se s ním setkali. Má neuvěřitelné charisma, říkal jsem si, i když je to blázen.“
„Blázen?“
„No, normální lidé obvykle se zvířaty nerozmlouvají. Ale nešlo jen o to, měl hrozně naivní představy o světě...“
„Ale nakonec jsi...“
„To je na tom to neuvěřitelné. Když vyrazil do Damietty, bylo mi ho trochu líto, říkal jsem si, že ho bude škoda. Ještě byl dost mladý. Na mučednictví nevidím nic špatného, ale tohle trochu hraničilo se sebevraždou, jako strčit hlavu do tlamy hladovému lvovi...
Ale on se vrátil. A já se stal menším bratrem.“

„Pšt, pojď sem! Musím ti říct něco mezi čtyřma očima!“
„Přesněji mezi šesti,“ dodal anděl, „nebo spíš osmi, abych nebyl sebestředný.“
„No jo, vůbec mi nedošlo, že on tu také není sám!“
„A cos myslel? Že jsi jediný trouba ve vesmíru, který potřebuje ochraňovat?“
„Když to řekneš takhle, zní to jako blbost, uznávám, ale vlastně jo, myslel.“
„Nu, to se stává, ale nejspíš by ses měl vrátit k tématu, možná jsi to měl nejdřív vysvětlit a až pak se se mnou vykecávat.“
Chlapec se ohlédl na bratra, který na něj zíral krajně znepokojeně.
„Proč u všech všudy mluvíš se stěnou?!“

Zvedla hlavu - nečekaně vytržena z hlubokého rozjímání - ale syn tam nebyl. Vylekaně vstala. Snad čeká venku. Pospíšila z chrámu a ponořila se do moře neznámých tváří. Její modlitby jako by se v hlučných ulicích vytrácely. Cosi ji hnalo k moři a najednou věděla jistě, že vzdalující se loď ho odváží pryč.
„Tak to vidíš, matko Boží, také jsem ztratila syna,“ povzdechla si zhluboka k nebi, „až na to, že ten můj na mě nečeká v chrámě.“
Hleděla za odplouvající lodí se strachem, ale současně v ní rostla jistota, že i kdyby ona stokrát selhala, Mariin syn jednou jejího Augustina najde.

Sevřel dětskou ručičku, která se natáhla z kolébky, a bolestně se usmál, jak sevřel chlapecké tělo sražené prudce brzdícím autem, strčil do mladíka, aby požádal svou dívku o ruku, a do křídel se mu zabodávala tvrdá slova dlouhého soužití, cítil prázdnotu vyhoření po padesáti letech i bolest v zádech ohýbaných kopyty časy, slabost třesoucích se rukou a rozplývajících se smyslů i tu konečnou samotu před krokem do neznáma. Poklekl u dětské kolébky a řekl chlapci:
"No a s anděly je to ještě mnohem složitější."
On sám nebyl spoután časem jako člověk, kterého chránil. Ale občas si zoufale přál, aby byl.

Bylo to jako vrhnout se z útesu na ostré skály a doufat, že ho někdo zachytí.

Pochyboval. Pro mistra to snad bylo snadné. Snadné žít jako by nebyl spoután časem, jako by po příčině nenásledoval důsledek, jako by voda byla zemí, smrt spánkem, ale... on takový nebyl. On - oni byli spoutaní, uvěznění v příčinnosti, topící se a umírající. Lidé.

Dav se před nemocným prudce rozestoupil. Viděl svou třesoucí se ruku, ale nedokázal ji uklidnit. Bál se. S úpěnlivou modlitbou za druhého i za sebe se malomocného dotkl. Síla, která z něj vyšla, ho málem porazila.

A pak ho někdo zachytil.

Odmalička snila, že bude mít svatbu jako jednou za sto let. Všichni se jí smáli. Jak by se něco mohlo vyrovnat stoletým oslavám? Jak by se jakkoli bohatá svatební veselice mohla přiblížit jásavému veselí, které propukalo každých sto let kolem kamenného stolu?
Mysleli si, že si dělá legraci.

Když pak pohlédla do očí Lva, napadlo ji, že snila až příliš skromně. Její svatební den byl největším dnem od chvíle, kdy nad Narnií zazněla stvořitelská píseň. V dobrém i ve zlém. Sevřela v dlani svatební prsten, přetáhla svého manžela přes práh a všichni zlí duchové utonuli ve vodách zalévajících starou Narnii.

„Neměl bys prudce vstávat, tvoje tělo je vyčerpané,“ varoval ho, když chlapec náhle přehodil nohy přes kraj postele.
„Neboj, jsem v pohodě, ležení už jsem měl dost.“
„Nechytím tě,“ dodal anděl.
„Co tím...?“ nedořekl, nohy mu vypověděly službu a rozplácl se na podlahu.
„Hej!“ ohradil se dotčeně, když se s bolestným heknutím pomalu posadil, „nejsi tu náhodou právě od toho?!“
„To si asi pleteš, já tě mám chránit, ne rozmazlit. Kdybych tě včera nezachytil, nepřežil bys to. Kdybych tě dnes chytil, ušetřil bych tě drobné bolesti, ale vůbec by ses nepoučil. Varoval jsem tě přece.“
„No nazdar, mám anděla vychovatele.“

„To vypadáš ve skutečnosti tak hrozně?“
„Ne, neměl jsem na mysli svoji pravou podobu,“ zasmál se anděl.
„To jako – že v pravé podobě se mi nikdy neukážeš?“ optal se chlapec trochu uraženě.
„Není to tak, že bych nechtěl, ale...“
„Ale?“
„Tak mi řekni,“ zamyslel se, „co vidíš, když se podíváš na hvězdu?“
„Jako hvězdu na nebi? No, zářivou tečku.“
„Ano. A teď si zkus představit nejzářivější hvězdu, jakou dokážeš.“
„Jako třeba slunce?“
„Třeba, ale ještě mnohem zářivější. Co bys viděl?“
„Asi nic,“ pokrčil chlapec rameny, „bolely by mě oči.“
„Tak vidíš. No a s anděly je to ještě mnohem složitější.“

Chlapec zaraženě poposedl.
„Jakože fakt nevíš?“
„Proč bych měl? Nepotřebuju to.“
„Jenže..." urputně přemýšlel, k čemu by anděl mohl čas potřebovat, "nehodilo by se ti třeba vědět, kdy mi ráno zvoní budík?“
„K čemu? Jsem pořád s tebou.“
„Ale ty jsi přece říkal, že...“
„To, že mluvím s jinými anděly, nebo s Bohem, neznamená, že tě opouštím.“
„Takže jsi se mnou od narození vážně pořád?!“
„Jistě, od toho tu přece jsem.“
„Jak to můžeš vydržet?“
„Nejsem člověk,“ připomněl mu s úsměvem.
„Ale vypadáš.“
„Pochopitelně.“
Chlapec se na něj tázavě podíval.
„Kdybych se ti ukázal jinak, dost by tě to vyděsilo.“

Běžte, mí poslové, leťte po větru a vyřiďte všem dobrou zprávu. Zburcujte spící, dejte naději ustrašeným, potěšte umírající... a pak – až začne země procitat – vyjděte naproti mým vlkům a nenechte je na pochybách, ať poznají, že se blížím. Ať se lekají mého odrazu na vodní hladině, v temné noci ať je budí můj hlas. Jediný z nich se neskryje před vzpomínkou na mě. Doneste jim tu dobře známou vůni, ať je zabrní v nohách touha po svobodě a až znovu odkryjí tesáky, aby zavrčeli, zuby jim zatrnou a zachvějí se, protože staletá zima povoluje, jak se král šelem vrací domů...

Obcházel mrtvé tělo tak dlouho, až kolem něj udusal všechen sníh. Pořád čekal na sebemenší pohyb, sebemenší náznak, ale věděl, že zbytečně. Tělo jeho pána bylo studené a tvrdé jako umrzlá zvířata, která tu a tam po lesích nalézal. Přesto ještě dlouho bděl u jeho boku. Kňučel a tiše vyl.
Když se druhého dne připojil k vlčí smečce, poznali, že se něco změnilo. Žár v jeho očích byl jiný. Už to nebyl pes. Jeden z vlků se na něj vrhl. Měření sil trvalo jen pár okamžiků, než útočník s kňučením ustoupil. Ostatní vlci se sotva pohnuli. Bylo rozhodnuto. Omegou nebude.

Stojí tam, v pozoru, připravení, muži hotoví jít do války, ač dosud jen ve svých představách. Tělem jsou stále chlapci, byť utužení pravidelným výcvikem. Stojí stranou - stále stranou, jen pozorujíce skutečný boj, dýchajíce pach bitevního pole, na kterém jim dosud nebylo dáno stanout.

Jen tam tak stál s očima doširoka rozevřenýma a hltal tu krásu. Těla se přelévala jedno přes druhé, barvy vířily a z třesku zbraní mu vřela krev v žilách. Dnes poprvé cítil divokou radost. Touha utéct zmizela. Ten, kdo ho po minulé bitvě sevřel v náručí a vášnivě políbil, padl před jeho očima, rozsekán protivníkem. Byl volný.

PELYŇKU, na pohled tak sladký, však v ústech hořkneš, proč se vypínáš? Nepřipadáš si najednou hrozně sám? Tvá hvězda padá, stále padá, tebe následujíc. Pozdě bude, až tě podetnou, plakat, že pohled zdola je o tolik hvězdnatější.

AGÁVE, když už přestaneš kvést jen sama pro sebe? Tvá krása je přece pro druhé. Nebo může žít květina, kterou nikdo neobdivoval? Zrno, které nezemře, zůstane samo. Zemři.

ŘEPENI, tak dobře tě znám, vždyť mě každodenně dusíš. Smiluj se, nekaž už půdu, dala život i tobě. Nech mé ruce zhojit alespoň dnes a můžeme spát vedle sebe. Vím, jak je těžké být nemilovanou.

„Jsou to zbraně, ne hračky,“ řekl mu tehdy (přišlo mu to tak dávno) a on nadšeně přikyvoval, ačkoli vlastně nevěděl čemu, protože to byla ta nejskvělejší hračka, kterou kdy dostal.
Teprve teď si doopravdy uvědomil, že tohle není hra, že to, co drží, není ozdoba, ale to jediné, co stojí mezi ním a smrtí. A že to je zoufale málo. V očích šelmy četl smrt a četl ji poprvé.
Když ho pak mohutné tělo povalilo a vlčí tesáky chňaply naprázdno, zdálo se mu, jako by umíral a zároveň se v něm někdo nový rodil.
Od té chvíle držel meč jinak.

Sedím tu sama, obklopena cizími objekty. Sama objekt vydírání.
Dej, nebo trp!
Můj svět se náhle decentralizuje. Kdo jsou ti, k nimž odtéká?
Prodej, nebo trp!
Bůh starého světa zmizel, stará pravidla se rozpadají, nemůžu, nesmím už poslouchat.
Vydej, nebo trp!
Jediné slovo, jediné tajemné volání, prostupuje námi – ne, Ne, NE!
Udej, nebo trp!
A hned za ním zarputilost, zoufalá zarputilost hledající slabá místa, drtící mezi zuby – vydržte! Mlčení, které dává tváři ztvrdnout v křemen.
Vzdoruji tváři milované učitelky pro tvář nenáviděného spolužáka. Já, my, všichni.
Sedím tu mnohá, obklopena druhými subjekty. Tváře jsou jasné stejně jako jejich imperativ – „nezradíš“.

Chtěl se odvrátit, ale nešlo to. Dívala se na něj s takovou laskavostí, s takovým... pochopením.
„Já vím, vidíš mi až do dna duše,“ řekl tiše, „rád bych řekl, že to na mě nedělá dojem, ale oba víme, že by to byla lež.“ Jemně přejel prsty po skleněné desce tam, kde viděl její drobné ruce.
„Snad bych ti měl být vděčný za tenhle pohled, ale nemůžu.“
Zrcadlo k němu dál mámivě promlouvalo. Konečně silou vůle odtrhnul pohled.
„Jsi krásné, ale lžeš, ona tu není! Už nikdy tu nebude.“
Zrcadlo potemnělo a Brumbál se tiše kousal se do rtů, aby neplakal.

„Všechno je pro mě tak nové. Je to zvláštní. Nikdy pro mě nic nebylo nové,“ sevřel v dlani hrst rozpáleného písku.
„Mohu zavřít oči a nevidím. Mohu si zacpat uši a neslyším,“ upřel oči na svého společníka, který se na zlatém podkladu skoro ztrácel.
„Mohu spát... Víš, jak je to zvláštní – spát?“ Mlčenlivý druh jen zamručel.
„Mám minulost, přítomnost,“ posunul se dále do stínu, „i budoucnost...“ dokončil tiše.
„Najednou stárnu, měním se.“
Lev zívl a položil si hlavu na pracky.
„Já vím, vybral jsem si to,“ podrbal šelmu za ušima a usmál se. Byl v poušti už třicet pět dní.