Moje články

„Nebudem spolu chodit?“
Šla na to úplně zpříma. Hlavně být přijata. To stačí.
Parta se brzy rozrostla. Bavili se. Každý den něco nového. Jen se ani na chvíli nezastavit, ani na chvíli nenadechnout.
Byli opilí. A nazí. Ostatním se to líbilo. A jí přece nakonec taky. Jen nebýt sama.
A pak náhle odmítnutí. Zavřené dveře – slova, slova, slova. „Dej mi konečně pokoj!“
Nechá ji, nepohne se, ani když se vlak přiblíží a zvěční samotu…
Co jsi to udělala se životem, který jsem ti dal? Vážný hlas – tryskající smutek.
Nesnesla ten smutek. Oslepená napřáhla ruce a klesla do náruče Boží nekonečnosti.

POMERANČI, celý záříš. Pouhým povrchem neustále prosvěcuješ své okolí. A když odhodíš slupku, tryská z tebe sladká šťáva. Nikdy nejsi hořký, i když tě všechno bolí. Tvé rány rodí naději.
TŘEŠNI, každoročně zdobíš stromy, zahrady, mísy a houpeš se na uších. Nesmí se na tebe pít, tedy žízním, protože se tě nemohu nabažit. Jsi vzácná a přece tak blízká a známá. Průvodce ptáků, dobrá, věrná společnice.
Klameš tělem, MAKOVICE, na pohled šedivá a holá, ale nejsi vůbec poslední mezi ostatními plody. Jsi společníkem do nepohody. Tvrdohlavá, neústupná, spolehlivá. Tak krásná, když se na chvíli zapomeneš a kýváš se ve větru.

Přijeli z Mosambiku, uzený hlavy...
Civilizací zjevně nepolíbeni, spory mezi kmeny řeší většinou klacky nebo kameny. Primitivové. Budou muset projít převýchovou, než se budou moc stát partnery v dialogu. Všechno něco stojí a pokrok je v tomhle směru neúprosný, je to všechno, nebo nic. Chtějí civilizaci a dostanou ji.
Už nejde postaru tlouct lidi řetězem...
Ekonomická soukolí se musí točit. Za baklažány tanky. Spokojení dodavatelé. Přátelské vztahy.
Když se to vyplatí,
ať se ten dobytek... tam v dálce vymlátí.
Za kvalitu ručíme. Nedodáváme žádné nemoderní krámy. Jsme hrdá socialistická republika.
Pošlem jim střelivo
a půjdem na pivo.
Na lepší zítřky!

Když v shromáždění padl návrh na zavedení systému oprav chybných údajů v médiích, zavrtěl se neklidně na židli. Vyposlechl řečníka do konce, načež požádal o slovo, vstal a vážně řekl:
"Pánové, to by ale mohlo docela dobře vést k falšování minulosti, to nemůžete zavést."
Chvíli bylo ticho.
Křiklavý kontrast: drobný muž plivající zcela otevřeně a sebevědomě do tváře systému, který ho o tolik převyšoval, rezonoval ve všech přítomných, prosakoval zdmi a vrhal dlouhé stíny. Kdosi se bázlivě nadechl.
Nakonec absurdita toho výroku, který nikdy nezazněl, od muže, který se nikdy nenarodil, přetekla a celý sál propukl v dlouhotrvající, burácivý smích.

První, čeho si povšiml, když vyklopýtal z brány ochromený děsem, byl chlad. Svět za hranicemi byl studený a prázdný. Zoufale, s hněvem pohlédl na svou ženu a bolestí se mu sevřelo srdce, když spatřil hrůzu a strach v jejích očích. Strach z něj.
Vzal ji za ruku.
"Odpusť mi," řekl, i když se stále hněval.
Až když poprvé pohlédl do tváře svého dítěte, dokázal upřímně odpustit Evě a také sobě.
A především pochopil, že svět venku není prázdný. Nikdy nebyl. V zemi, která mu měla vydat jen trní a hloží, se narodil jeho syn a Adam nikdy neviděl větší zázrak.

Zvoní hrana. Na marách
kachnu vynášejí:
smutní drabblisti, planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!
Zemřela kachna a do hrobu dána,
drabblisti po ní zůstali;
i přicházeli každičkého rána
a kachničku svou hledali.
Nevesely, truchlivy
jsou ty české kraje,
kde si mezi stoslůvkami
kachna už nehraje.
Ach vy štědrá odměno
kachny divoplodné!
Když si na vás vzpomenu,
k srdci mne to bodne!
Datlili jsme také tak
před rokem i dvěma:
a než rok se obrátí -
bude kachna celá?
Vždy lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli kachničky utratiti,
strašlivou poznati prázdnotu...
Sbohem, kačenky.

Znenadání od Aplír o skutečné propasti.
Mlčení od Danae o tom, že sny občas vstávají z mrtvých.
Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a uprchni do Egypta od ef77 o otci.
Kde se stala chyba od eliade o původu světa, náhod a vůbec.
Vánek uprostřed lomozu od Faoba o síle ticha.
Druhý brácha od Hippopotamie o tom, jak je to s božskou přirozeností složité.
Výhodná koupě od Keneu o - inu - výhodné koupi.
Otevřená hlubina od Mordomora o hlubinách a o tom, koho nezastaví.
יהוה אֱלֹהִים od Owlicious o Jednom, člověku a dějinách spásy.
Míkal od Ryi o tom, že manželství nebývají snadná.
Poslední dvě stoslůvky nejsou čistě biblické, ale biblicko-historické a musím říci, že se toto propojení autorkám neobyčejně povedlo.
Je třeba hledět na jejich skutečný život, ne ten imaginární od Erendis o lidech a o milosti.
Poslední od Lejdynky o čtyřech jezdcích.

Ovládl tě strach a to je zlé. Paralyzuje tě, ale to není zdaleka to nejhorší. Relativizuje.
Existují věci, pro které stojí za to zemřít? Tážeš se na otázku, kterou jsi nikdy dříve nepoložil.
A strach odpovídá rozhodně: ne. Nenaslouchal bys mu, ale jeho odpověď je podepřena realitou hlavně, jejíž ústí spočívá na tvém zátylku.
Zaslechneš zuřivou otázku a víš, že se musíš rozhodnout. Z nadcházejícího bezvědomí tě probere záblesk vzpomínky na den, kdy ses Mu odevzdal. Na nesmazatelný kříž na tvém čele.
Odkudsi tiše, chraplavě zazní: "Credo... Credo in unum Deum."
A ty se modlíš, aby ten hlas byl tvůj.

"Jdi se učit!" drtím mezi zuby, když počítám slova.
Nenaučím se nic. Počítač okupován bratrem.
"Vypadni!" zuřím.
"Drabble je důležitější než tvoje škola!" kontruje patriarcha.
Všichni se čteme navzájem. Poctivě kachničkujeme. Běda, když se opomene druhá identita.
Konečně usedám k práci, tu se vrací otec s říkankou. Nerýmuje se. Ani nemá rytmus. To nezabrání pětičlenné skvadře zarecitovat ji po návratu matce:
"Vinpike, Vinpike, Vinpike, všichni na něj kašlou!"
Večer ve znamení F5.
Po vydání informován esemeskou každý člen mimo domácnost.
Když pozdě, mazec. "Nezplodil jsem vás proto, abyste mi neposlali téma!"
Třicátého všichni slzí. Já především.
Asi neodmaturuju.
Jdu spát.

Milá Lee, to bylo tak…
Spát?! Pastelky, dnes musím odít „Až přiletí zvony“ do slov a poslat příbuznému – korýšovi! Etymologie? Prosím vás, pane hostiteli, levná kořist! Na to šel náhodou anonymní záblesk. Jde se až na konec světa: nad seznamkou starých námořníků praská les kulí, sedm džinů umírá pro hrdinovu květinku… To jde, já nejsem žádný malý mozek. Dospělost srdce fascinována tancem stínů, stopami pohybu oceli. Vidoucí oko: ta cena už jde! Jedna, dva, tři… moc! Nic není, velká propast!
Svázané ruce, z kola ven, pláči, trapná, zpět ve své kleci. Dokonalá Mary Sue! Tak teď emancipace: mnoho rumu, ham!

Dnes usínáš poprvé.
Svět už ti vnikl do očí a zůstává v jejich koutcích, i když spíš. Snem tě provází desítky barev, doteků a vůní objeveného světa.
Dnes usínáš po sedm a půl tisící. Polštář je mokrý. Budoucnost výhružně blýská očima a ty se na ni nemůžeš ani nechceš dívat. Jen uchopit minulost do dlaně a udržet ji, ale ta se vysmekne a mizí v nenávratnu. "Vrať se!" křičíš nesmyslně.
Dnes usínáš naposledy. Vše utichá. Rozechvěle se necháš pohltit temnotou a doufáš. Doufáš, že tam, kam míříš, už se nic neztratí, o nic nepřijdeš a nic krásného nikdy neskončí.
Prosím.

Když se v narnijských lesích poprvé objevili vlci, on byl v čele odboje. Vyhnali je jednou, dvakrát. Potřetí se to nepodařilo. Nepřátelé ho oddělili od ostatních, zahnali do kouta a div nezabili. Nakonec rozdrtil třem z nich lebku a utekl. Potrhaný a chromý klesl do svého doupěte. Tam se velká šelma rozplakala.
Ještě nikdy s nikým neprohrál. Nikomu neotročil. Až teď.
Lítost nahradila zuřivost, pokusil se vyběhnout znovu ven, ale při třetím kroku mu nohy vypověděly službu, takže prudce dopadl na bok.
Už se nepohnul. Víčka mu klesla a medvěd usnul.
V čerstvě napadlém sněhu zůstaly jen otisky Lvích tlap.

Bylo to na podzim, když se náhle emancipační spolek psice Ingrid stal neobyčejně vlivným. Samice do něj houfně vstupovaly a co týden rokovaly o současné situaci a možném zlepšení.
Zrovna se stmívalo, když kdosi zabušil na dveře paní Bobrové. Jakmile otevřela, zaplavil ji vodopád slov.
"Zajímáte se o náš spolek?"
"Nezaujal vás náš program?"
"Přijďte se podívat na naše setkání!"
Paní Bobrová nevěděla, kde jí hlava stojí, když se šik znenadání zavlnil a prudce roztrhl, jak vešel pan Bobr. Špinavý, mokrý a velmi ubručený.
Dámy ho sledovaly znechuceným pohledem.
"Jak to můžete trpět?!" vyčítaly šeptmo.
"Protože mě potřebuje," řekla prostě.

Když k němu Hospodin promluvil, neprodleně vstal a v nejbližším přístavu se nalodil. "Prosím, pane, pošli mě, kam chceš, třeba na konec světa, jen ne k té holotě do Ninive!" zněla zhruba nabídka, kterou Hospodinu předložil. Na tom, že si vymínil jednu výjimku, nebylo ostatně nic špatného, říkal si.
Vichřice, vlnobití, děs v očích námořníků, bouřící se moře, tma, strašlivé zvíře, tři dny zoufalství v jeho útrobách, vyčerpání, bolest a žízeň na mořském břehu ho však přesvědčily, že Hospodin má zřejmě jiné plány.
"Myslím, že jsem to pochopil, pane. Chceš mě tady," povzdechl si Jonáš a vydal se do Ninive.

První stopou mi bylo obyčejné video. Myslel jsem nejdřív, že je to montáž, ale byla natolik dobře zvládnutá, že jsem nakonec vyrazil na King's Cross osobně. Od té doby jsem nepracoval na ničem jiném. Seznámil jsem se s jednou napůl kouzelnickou rodinou a nakonec se s nimi tak sblížil, že jsem byl u toho, když posílali dopis. Sova s mým kroužkem donesla psaní spolehlivě. A já měl konečně něco v ruce. Vzápětí jsem vyrazil na cestu. Zprvu to bylo náročné, ale teď mám hotovou reportáž. Poslal jsem ji dnes do redakce. Věř mi, bude to bomba.
Zde rozepsaný dopis končil.

Když ještě národ s prorokem Mošem putoval pouští, stalo se, že se lidu jídla nedostávalo. Tehdy se rozlítili všichni a žehrali na proroka, že je vyvedl na pusté místo, kde nebylo života. Darmo jim prorok dokazoval nesčetná dobrodiní, kterých se jim od Hospodina dostalo. Nechtěli slyšet a rozzuřeni již chtěli vztáhnout na proroka ruce.
Tehdy se Hospodin slitoval nad svým služebníkem a seslal množství ptáků, aby svévolníky zahubili. Násilníci se velmi zalekli a rozprchli se. Moše však vstal a prosil Hospodina o milost pro své bratry. A Hospodin jej vyslyšel.
Ptáci zpívajíce popadali do písku a lid měl co jíst.

Jako omámen kráčel rychle ulicí. Zastavil se, když zpozoroval, že nemá klobouk, vzápětí se však znovu dal do horečnatého kroku. Došel až na roh ulice, ale dál už ne. Tlukoucí srdce mu znělo v hlavě a očima lapal po místě, kde byla ona.
Chvíli stál bez dechu, a když údery utichly, obrátil se ztěžka a vydal se stejnou cestou zpět.
Snad to byl blázen, řekli by kolemjdoucí. Prostovlasý, s vytřeštěnýma očima a zármutkem zkřivenou tváří.
Snad to byl hlupák, když neřekl, že to byl on, kdo barona protáhl stokou na vlastních ramenou.
Ale možná jen příliš miloval... onen Jean Valjean.

Stíny toho dne tančily zběsileji než obvykle. Zíral na ně vyděšeně, protože jejich nepokojem se celý jeho život otřásal.
Přitiskl se zády na kámen a okovy zachřestily.
Náhle mu stín větší než jiné zakryl výhled a on se strachy rozklepal.
Neviditelná ruka rozbila okovy a zvedla jej na nohy. Neuměl chodit, nikdy se ani nepostavil, proto jej stín nakonec vzal na ramena a nesl.
Chtěl se bránit, ale neuměl mluvit a jeho zmítání neznámý nedbal.
Náhle jej pustil. Tvrdě dopadl na měkkou zem. Nebyla z kamene.
Zvedl hlavu a ihned ji schoval do dlaní.
"To je slunce," řekl bývalý stín.

Krok, smýknutí se, mrazivý vítr, chvějící se údy, zaťaté zuby a další krok. Sníh se lepí a chňapá po nohou.
Když při delším kroku uklouzla a zapotácela se, dítě se probudilo a rozplakalo se.
Nešťastně pohlédla synkovi do tváře, která se kroutila v plačtivé grimase. Dítě nekřičelo proto, že mu byla zima. Mělo hlad.
Matka sledovala, jak naprázdno otvírá a zavírá pusu, skoro slyšela neartikulovanou prosbu o potravu.
Nekonečně ji bolelo, že mu nemohla dát najíst, ale všude kolem byla pustina.
Bolest jako bolest, pomyslela si, když se jí nůž zakousl do ruky, a ona dala synovi pít vlastní krev.

Toho dne, kdy Bůh odpočíval, obcházel Adam svůj malý velký Ráj a učil se lásce.
Na jazyku mu vibrovala jména, která tvorům dal, a mezi nimi stálá myšlenka na Boha.
A jedna drobná, docela nepatrná myšlenka na sebe. Na svůj úkol, na svou důležitost, na svou moc. Rostla pomalu a opatrně jako skrytý nádor, čekající jen na možnost se projevit.
Pod lidskýma nohama se tak rozevírala propast a člověk nad ní beze strachu radostně tančil.
Bůh již viděl lidský pád a všechnu bolest, jež z něj povstane. Přesto nemohl člověku zabránit. Ale mohl jej vykoupit. Mohl nikdy nestáhnout nabízenou ruku.

Nevyšlo to.
Přestal přemýšlet a nechal za sebe jednat instinkty. Když si uvědomil, že krvácí, zbývalo mu ve zbrani posledních sedm patron.
První prošla hlavou agentovi, který se neopatrně přiblížil. Pak přišel na řadu jeho kolega, který se sice pokoušel krýt, ale podcenil jeho mušku.
Jiní dva, kteří se mu pokusili nadběhnout, schytali po kulce a padli. Zda mrtvi, nebo zraněni, to už nepostřehl. Další dvě rány vystřelil takřka naslepo, podle sténání však našly svůj cíl.
Prst na spoušti se mu zachvěl, když mu došlo, že na Němce už vystřelit nesmí.
Nebylo na co čekat. Poslední kulku věnoval své hlavě.

Země
Třetí planeta sluneční soustavy (viz Slunce). Její věk se odhaduje na zhruba 4.5 miliardy let. Má jeden měsíc Měsíc (sic!).
Považuje se za jediné vesmírné těleso, na kterém je život.
Dodatek pro návštěvníky:
Země je příjemná destinace, nicméně její obyvatelé lidé (zásadní druh, ač počtem zdaleka ne majoritní) jsou velmi nedůvěřiví, až nepřátelští ke všem mimozemským druhům. V případě exkurze se proto v rámci vaší osobní bezpečnosti vyvarujte čehokoli neobvyklého (což zahrnuje více než dvě oči, nadměrný počet prstů či končetin, křídla atd. /pro úplný výčet lidmi uznávaných anomálií viz heslo člověk/).
Počasí je na Zemi ovšem příjemné.

Bylo teplo a melodická řeč ho uspávala. Opakovaně se propadal do temnoty, ze které se s úsilím znovu a znovu probíral. Nakonec mu hlava klesla.
Jala ho závrať a vytrhla jej násilím ze spánku. Že pocit pádu je až příliš skutečný, si uvědomil okamžik před koncem. Náraz.
Když si v duchu zazoufal, došlo mu, že takhle nic nevypadá. Jeho duše s úžasem odložila tělo, jako by to pro ni bylo přirozené, a vykročila ke světlu, které spíše cítil, než viděl.
Pak ho ale kdosi zavolal.
Do rukou se mu vrátil cit.
Otevřel oči a ty už nikdy nebyly jako dřív.

"Adams zase plakal rum."
"Co?"
"Ale, to se tak říká."
"Já vím, ale co to znamená?"
"To je, když se neovládneš a zachováš se zcela nepatřičně."
"Plakat je nepatřičné?"
"Taky, ale horší je zbůhdarma plýtvat rum."
"Aha, stává se to lidem často?"
"Ne slušným námořníkům."
"Mně se to nestane nikdy!" řekl rozhodně a usilovně drhnul palubu rozveselen novým předsevzetím.
O mnoho let později by však raději plakal rum než slanou vodu poté, co odsekl poslední lano, které poutalo ulomený stěžeň k lodi, a snažil se nemyslet na to, že ten, kdo se toho kusu dřeva drží, byl jeho nejlepší přítel.

Nenáviděl rozvleklé cestování.
Když se ale dozvěděl, že Hegel byl povolán z Heidelbergu do Berlína, musel se s ním, když to teď bylo v jeho silách, setkat osobně. Už dlouho pracoval na námitkách proti jeho filosofii a šanci říci mu je osobně si nemohl nechat ujít.
Se zaťatými zuby protrpěl dlouhou cestu a dorazil na přednášku.
Když se po jejím skončení konečně dostal k otázce, Hegel jako by ho ani neposlouchal. Nechápal to, jako geniální filosof to už přece musel vidět.
"Ale... váš systém se neshoduje se skutečností!" zkusil to ještě zoufale.
Hegel nezaváhal ani vteřinu: "Tím hůře pro skutečnost."

Bylo to tak zoufalé. Tak ubíjející.
Po stu, dvou stech, tři sta letech se všechno rozpadalo před očima.
Dokonalost je nudná.
Četla to už milionkrát, knihy byly jediná věc, která ji vytrhávala ze zoufalého stereotypu. Dokud se i ony nezačaly opakovat.
Už mnohokrát slyšela o smutném údělu nesmrtelných. Nikdy se však nedozvěděla, jak jej změnit.
Místo toho žila dál, unavená věčným mládím, obdivovateli a zachraňováním světa.
Prostřelila by si hlavu, kdyby to mělo nějaký smysl. Ale její schopností jí bránily i v sebedestrukci.
Pak (na sklonku prvního tisíciletí) na to přišla. Zašla na matriku.
Jako Kratochvíla Bublinková měla báječný život.

Nejprve mi vzali můj svět. Přestavěli ho, zničili jeho minulost a určili jeho budoucnost. Vyhradili mi místo a donutili mě pracovat pro mé věznitele. Azylem mi byl můj byt. Jen tam, v jediném výklenku, svobodný.
Pak mi vzali mé tělo. Svazovat ruce mi ani nemuseli, k tomu, abych jimi nemohl ani pohnout, stačily pravidelné dávky bolesti. O azyl jsem přišel, jediné bezpečné místo zůstalo v mé hlavě. Jen tam jsem byl ještě svobodný.
Nakonec mi vzali mou...
Nechápu, co to se mnou bylo. Samozřejmě měla Strana pravdu a já jsem se mýlil! Strana má vždycky pravdu!
AŤ ŽIJE VELKÝ BRATR!

Nesměle zaklepala. Tiché kroky a dveře se otevřely.
"Pojď dál," vyzval ji vlídně stařec: "už tu na tebe čekám."
Beze slova ukázal na křeslo, a když se posadila, položil před ni šálek. Pak usedl naproti ní a němě ji vyzval, ať poví, co má na srdci.
Mluvila a mluvila. Občas se jí hlas zadrhl a ona potřebovala najít starcův pohled, aby dokázala pokračovat. Skončila s očima sklopenýma.
"Už je to v pořádku," řekl laskavě hostitel. Když na něj pohlédla, pochopila, že je to pravda.
"Mohla bych tu zůstat už napořád?" zašeptala.
"Přirozeně," usmál se muž: "proto se tomu říká nebe."

Rodinu si člověk nevybírá.
S matkou jsem nikdy nevycházel dobře. Vždycky se akorát lísala k bratrovi a soustavnou péči si ho obtáčela kolem prstu. Ubohost.
Není divu, že bratr po ní zdědil jen to nejhorší. A když mu řekla, aby mě podvedl, ani ho nenapadlo se bránit. S docela klidným svědomím mě okradl. Ubohost.
A nakonec ani otec, kterého jsem si vždy vážil, nijak nezasáhl proti bezpráví, jehož se na mně dopustili. Dočkal jsem se jen hořkých slov. Ubohost!
Jenže krev není voda.
A tak, když se před ním Jákob poklonil, Ezau, v němž roky utišily všechnu zášť, jej objal.

První dítě kreslilo trávu. Pěst pevně sevřenou táhlo pastelku po papíru a v jejích stopách se rodila zelená pláň.
Druhé dítě kreslilo oblohu. Pečlivě obkreslovalo mráček, který mu předkreslila jistější ruka.
Třetí dítě kreslilo řeku. Množství roztřesených tahů se slévalo do jediného toku, jen občas probleskla jiná barva, kterou dívka do řeky namátkou přimísila.
Čtvrté dítě kreslilo slunce. Zlaté paprsky křižovaly papír od jednoho konce k druhému, div že nevyzářily až na zem, na které chlapec seděl.
Všem dětem se tváře rozzářily úsměvem, když pocítily dech Lva, který stál nad nimi.
Aslan se vždy díval na dětské kresby, než zpíval.

Je jen jeden Bůh, Bůh Otec, neboť Syn je zplozený, tedy menší než Otec.
Koncil si s tím moc dlouho nelámal hlavu a řekl Ariovi jednoznačné "anathema".
Bohové jsou dva! Bůh Starého zákona je Bůh zlý, dobrý je Bůh Nového zákona.
"Pošlu misionáře, aby jim to vysvětlili," povzdechl si papež: "Kdyby to nevyšlo, pořád mám ještě v záloze křížovou výpravu."
Kataři to bohužel nepochopili.
Bůh je jediný ve své podstatě, avšak existuje ve třech božských osobách.
"A nejsou to teda tři Bohové?" ptali se zmateně lidé.
Ježíš se díval zaraženě z nebe.
"Asi jsem jim to měl vysvětlit nějak srozumitelněji."

Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském, slýchával od dětství. Miloval ten verš. Připomínal mu, jak je důležité být dítětem. Vždy věřil spíše dětem než dospělým. A život ho v tom jen utvrzoval. Dospělost mu byla znamením zániku. Co bylo dobrého na zničení dětské nevinnosti, co moudrého na zničení dětské naivity? Blížící se dospělost byla jako rostoucí inkoustová skvrna na doposud čisté stránce jeho života. A tak nedospěl.
Trvalo mu dvacet let, než pochopil, že pravá dospělost neznamená zabít dítě v sobě, ale stát se natolik silným, abys jej ochránil.
A tak dospěl.

Vždycky obdivoval sílu. Silný soupeř pro něj znamenal víc než slabý přítel. Protože jen se silnými stálo za to bojovat.
Když se teď řítil travou, oči zabodnuté do jediného bodu, pociťoval to, co na lovu tolik miloval. Vzrušení. Už svou kořist skoro měl, když přišla propast a skok, kterému nemohl uvěřit. Běloch se takřka přenesl přes průrvu, avšak nedoletěl. Silné ruce se ztěžka zachytily okraje.
Skolit teď znehybněnou oběť by ho stálo jen kyj. Ale co by to bylo za úlovek bez boje? Bílý muž zápasil s propastí.
Tekumseh stál bez hnutí a nechal svého soupeře dobojovat, zvítězit a odejít.

Byl zabrán do práce, když Tinker vešel. Zabrumlal trochu nespokojeně jako vždy, když ho někdo vyrušil, ale neřekl nic.
"Na čem pracuješ?" zajímal se živě Tinker.
"Trápím se tady s etymologií, nějak mi to nezapadá, přitom je to takové krásné slovo," zapíchl prst do papíru.
Tinker mu nahlédl přes rameno a ušklíbl se.
"Myslím, že se můžeš přestat namáhat."
"Proč?"
"Tohle slovo jsme dneska vyškrtli, už není. Zabývej se nějakým perspektivnějším slovem. Co třeba slovo džin? Ten nám snad ještě nějakou dobu nevezmou," zasmál se.
Ani se nemusel dívat do slovníku na slovo ideozločin, aby věděl, že Tinker bude vaporizován.

Pláž je pokryta stovkami drobných krabích stop.
Zmateně po ní pobíháš ve snaze srovnat si myšlenky. V hlavě jen veliká prázdnota. A odhodlání zemřít.
Pomalu si vzpomínáš. Na táhlou válku, na poslední bitvu, na delfíny, kteří předznamenali vaši porážku, i na tichá slova, kterými jsi uctil císaře, než ses vrhl do moře.
Pláž je pokryta tisícem krabích stop.
Jsou to tvoje stopy. To, co zemřelo v hlubinách, bylo jen tělo, ne duch. A tvá povinnost trvá, neboť jsi lord Tomomori. Nemůžeš-li císaři sloužit svým mečem, budeš mu sloužit svými klepety. Budeš střežit Ostří trav svým vlastním životem. Dokud nepřijde čas.

Na další planetě žil tyran.
"Už na tebe čekám," řekl spokojeně.
"Jak jste věděl, že jsem tu?" tázal se opatrně Malý princ.
"Mně nic neunikne," poklepal na předmět vedle sebe.
"To je oko?" zeptal se Malý princ.
"Díky němu vidím všechno."
"To je oko?"
"Nevím, co to je," odsekl tyran rozčileně: "Důležité je, že vidím na celou planetu."
"Ale vždyť tu nikdo není..."
"Ty tu jsi."
"Dá se s tím dívat na oblohu?"
"Proč bych se díval na oblohu? Tam lidé nejsou."
"Lidé ne. Sbohem," řekl Malý princ a odešel.
Musí to být smutné, nevidět západy slunce, pomyslel si ještě.

Dvanáct hodin od Terezína byla Rudá armáda.
Vzbudil ho křik, kdosi ho surově zvedl a vystrčil ze dveří. Vojáci si vyměnili několik úsečných pokynů. Ještě před chvílí napůl dřímal, ale náhle měl hlavu překvapivě jasnou.
Vyvedli ho na dvůr a postavili ke zdi tak, aby ho bylo z ostatních cel vidět i slyšet.
"Sind Sie Zdenek Dohalsky?"
Odpověděl hrdě. Česky.
"Žádný Dohalský, ale Zdeněk Bořek hrabě Dohalský z Dohalic a na Miletínku."
Nebe ozářil blesk a následný hrom přehlušil výstřely i poslední slova hraběte.
Nespadla ani kapka. Bouře Terezín minula.
Jedenáct hodin a čtyřicet minut od Terezína byla Rudá armáda.

Ovládl tě strach a to je zlé. Paralyzuje tě, ale to není zdaleka to nejhorší. Relativizuje.
Existují věci, pro které stojí za to zemřít? Tážeš se na otázku, kterou jsi nikdy dříve nepoložil.
A strach odpovídá rozhodně: ne. Nenaslouchal bys mu, ale jeho odpověď je podepřena realitou hlavně, jejíž ústí spočívá na tvém zátylku.
Zaslechneš zuřivou otázku a víš, že se musíš rozhodnout. Z nadcházejícího bezvědomí tě probere záblesk vzpomínky na den, kdy ses Mu odevzdal. Na nesmazatelný kříž na tvém čele.
Odkudsi tiše, chraplavě zazní: "Credo... Credo in unum Deum."
A ty se modlíš, aby ten hlas byl tvůj.

Jednou přinesl Malý princ květině hrst čerstvé hlíny, aby se jí lépe dýchalo. Podívala se na něj dotčeně.
"Děkuji, ale nepotřebuji to," řekla.
"Ale já myslel, že..."
"Já vím, ale mně je tu docela dobře. Ostatně, nejsem žádná květinka, kterou bys musel opečovávat," řekla.
Malý princ se zasmušil, ale dál na ni nenaléhal.
Zastavil jsem se v práci. Malý princ mlčel.
"Přijímat je někdy těžší než dávat," řekl jsem.
Podíval se na mě a já náhle pocítil velikou samotu toho človíčka, který tak rád dával.
"Povídej mi ještě o květině," požádal jsem ho.
Malý princ se usmál a vyprávěl dál.

"Musím říct, že je zajímavý, konečně nějaká změna."
"Tentokrát žádné asketické nesmysly?"
"Ne, ten člověk je úplně normální."
*
"Dnes jsem ho viděl. To není jenom charisma, on je mocný a také tak vystupuje."
"Takže souhlasíš, že je inspirativní."
"Nepochybně!"
*
"Líbí se mi, jak se nebojí říci svůj názor. Má svoji vizi a jde za ní."
"Jen se trochu bojím, aby to nepřehnal."
*
"Přijde mi, že někdy až příliš napadá tradiční hodnoty."
"Ano, trochu to zavání pobuřováním."
*
"Slyšel jsi, co o sobě dneska prohlásil?!"
"Já vím! Je to jenom lhář a buřič!"
*
"A je slabý."
*
"Na kříž s ním!"
"Ukřižuj ho!"