Moje články

Naboso dnes vyběhla jsem na zahradu, bylo teplo a zem rozmrzala. Ze snů pamatuji si ryby a mořský břeh, o takovém zdá se mi již třetí noc a toužebně rozněžněná vlaji ve větru, když vylézám do koruny bílé břízy. 

Den jarních krokusů, jehněd a bílých violek, straním se všech lidí a unikám k potoku, tam kde kvetou jedovaté sasanky. Sentimentálně rozepisuji nevšední odpoledne a pláču mezi kostrami svlečených pavoučích kůží - starých lučních vrb rozložených na kraví pastvě. 

Vzpomínám na několik okamžiků z palety dlouhých dnů dětství, hýčkám si je, nyní odcházím do kraje bez slunce, kde mě už nikdo nepolíbí.

Vzdech při nastupování do auta, poslední nádech čerstvého vzduchu, odteď nasáváním riskuji, v autě už sedí bratři. Jedná se o klasickou cestu do kostela, to bývá těžké, než se zamkne chalupa a než si oklepeme boty od bláta, sleduji ručičku hodinek a doufám, že jdou přehnaně napřed. Osobně nesnáším chodit pozdě, ale rodinná sounáležitost je důležitější než blaho jedince. Začalo pršet, budeme muset jet opatrně. 

Tatínek se ohlíží až do druhé řady špinavého autobusového auta, maminka zamkla psa v kuchyni, okna i dveře zavřela na petlice. Jako poslední si též sedá do auta a vydává očekávaný rozkaz. ,,Děti, sečtěme se!"

Strojíme se na hostinu, dřív než slunce zapadne, máme se hlásit u rodičů pro požehnání. Zapadlo dneska dřív. Už ve tři.

Nezvyklé, pak si vzpomenu na páteční prokletí a bolestný smutek zašimrá mě v nose, vizualizace není nutná, tak zavřu oči a myslím na symboliku. 

Můj muž mě ještě popohání, zaber ať stihnem požehnání. 

A já se trochu zamračím, snažím se, nějak jsem se však zasnila, zas.

Strojíme se na hostinu, nestihli jsme to včas a utíkáme už od rodičů. Vzkázali jen na cestu slova zřejmých labužníků: Dnes nezapomeň zemřít. 

Však víme, že jdem na hostinu. Na to se nezapomíná.

Opřeni o zeď a s nohama pod peřinou zírali jsme jako ve snu. Na obrazovce se mistr herec mračil když kráčel Prahou. Město, doktor, oheň, ďábel. 

Tenkrát, když jsi mi o filmu vyprávěl, šli jsme taky Prahou a Švankmajer tě napadl po Otesánkovi. 

,,Musíme se na něj podívat, je to krásný!" a já kývla. 

Právě hlavou prorazil podlahu půdy, právě se přikulila hlava princezny, právě kašpar vykřikoval soud před obecenstvem, které mlčky přihlíželo nalíčenému králi.

,,Nezvíš nic" smál se kašpar, ťukal paličkou do stolce a král vysílal své vojsko. 

Loutky se pověsily za hranu kulis. Prokletý Faust hned nato zemřel.

V divadle na opeře potkat francouzské župany, to bylo něco.
Potom se odvážili smát se komedii, až si herci kladli ruku na srdce a orchestřiště samou láskou vyneslo dirigenta ke stropu. Zato trubka potřebovala stupátko.
Koupili jsme si na báru cukroví s čokoládou, když jsem šla na záchod, chtělo se mi zvracet.
V černé sukni plazila jsem se po sametovém opěrátku, usínala jsem, druhé dějství mě nutilo přemýšlet o cestě domu. Stihnu ho, můj poslední vlak.
A i kdyby ne, je to cena za kulturní život. Je drahý, ten život.
Tolik operu nemusím, ale asi je důležité ji zažít, občas.

Naše oblaka plula k severu. Máš štěstí žes plách. Štěkají na mě všichni psi světa, běžím po kolejích k vrakům a hádej, jsem sama.
Byla to láska, co mě vytrhla z půdy, mé domoviny, co sází na břehu jezera další a další víru. Ale mizím ze dvora, skrz stromy a vláhu nasávám živiny, pracně a bolestivě, protože věřím.
Naivně ležím, čekám až mě přijdeš zachránit, vsugerovávám si to, živím to. Je zle chtít vábit jistou smrt o tolik let dřív. Snad o rok či dva, i to je dost.
Máš oči plné mořské pěny, chci je mít. Já sama, snít.

Večer se sedělo v koupelně a pilo.
Jak dávno to bylo, co zapadlo Slunce, jak dávno to bylo, co vyšel měsíc.
Rutina, nespavost naučená drobným putováním spící myslí, oči zírající do světla aby neviděli tváře opilců, ze kterých se jim chtělo zvracet. Ale pláč pod vlivem byl slaboch, neukázal se snad nikdy.

Dali mi do kafe pepř, pomyslím si.
Bude to takhle navždy? Dospěla jsem snad do toho věčného života zábavy bez internetu? Nebo se tam nekoukáme už jen ze strachu či nudy?
Nic mi neslibovali, smáli se hloupému vtipu, protočení očí nebo mouše u stropu.
Spláchli ji sprchovou hadicí.

Na obzoru zapadalo slunce, vzducholodě se pohupovaly nad městem, malým a nádherným. K jezeru se slétalo ptactvo, aby se před nocí svlažilo a stromy se už nebránily větru, pohupovaly se ve větru, jako by snad tančily.
Hodiny odbíjely osmou hodinu, po lidech ani vidu ani slechu, jen malá dívenka s rozčepýřenými copánky stála za branami města a dýchala večerní vzduch.
Tak krásně bylo na kraji lesa, tak krásně zpívali ptáci a ševelila tráva, tak svobodně běhala po loukách a smála se potichu.
Ten den to bylo poprvé, poprvé, co ji spatřila. Seděla na kraji lesa jako přízrak. Dýchala vlčím čenichem.

V domě panovalo ticho. Maminka se dívala po dětech, všechny probodávaly pohledem zajímavou dlažbu v chodbě. Ani ta se světlými vlásky se neodvážila zvednout hlavu. Snažily se zmizet odtud. Vypařit se, ale jaksi se nedařilo.

,,Tak co mi k tomu povíte?" zeptala se znovu roztrpčená maminka.
Děti se tvářily, že nic neslyšely ani neviděly.
,,Copak mě neslyšíte? Na něco s vás ptám!" pronesla maminka smutně, začínala si myslet, že snad opravdu žádnou odpověď nedostane.
A takhle to bylo vždy. A ani ten nejstarší se nechoval lépe!

Mezitím se v kuchyni promenádovala kočka mezi rozbitými talíři a omáčkou napatlanou na zdích.

,,Nemáme čas, spěcháme!" řekl a bez mrknutí oka se zvedl z lavice.
,,Ale vždyť ještě nedohrál, a dnes mu to jde přenádherně..." protestovala jsem.
,,Klidně si ho poslouchej do aleluja, ale musíme ještě nakoupit, uvařit oběd a potom jedeme k babičce. A ty snad chceš přijít pozdě k babičce?" šeptal a já se zamyslela. To by bylo sice proti pravidlům, ale opravdu odvážné, přijít pozdě k babičce. Raději jsem proto dál seděla v lavici, hudba byla dech beroucí a navíc by to byla neúcta, odejít před koncem.
,,Ach jo, čekám před kostelem." vzdychl.
Nedohrála ani třetí sloka. Já poslouchala dál.

Leželi v zákopu, jeden vedle druhého. Kolem létaly kulky z kulometů a padaly bomby z děl. Nášlapná mina mohla být ukrytá kdekoli a vzduch byl nedýchatelný. Smrdělo tu spálené lidské maso a krev. Japonci útočili vytrvale, jejich uniformy splývaly s porostem a skryté základny v horách nebylo možno bez průzkumu vypátrat.
A průzkum byl jejich úkol, jenže s takovou obranou nepočítali, bylo to děsivé překvapení a mrtvoly padaly jedna za druhou.
Museli se dostat na základnu, kterou nemohli najít, aby mohli poslat souřadnice letectvu, které mělo Japonce vybombardovat.
Leželi v zákopu a oči je pálily.

,,Cíťo, nebul a buď chlap!"

Hraji, vnímám hudbu a všechny nástroje v orchestru, slyším každý zvuk jednotlivě a zároveň všechny naráz. Po očku sleduji dirigenta, všimnu si paní v první řadě sedaček, která naklonila hlavu doleva a vychutnávala si muziku.
Bach, Haydn, potom Paganini. Skladby se střídají a každá je jiná. Pekelně se soustředím, abych nehrála rychleji nebo pomaleji, hrát druhé housle je příšerná zodpovědnost a vtom...
Au, spadla mi řasa do oka!

Pálí to a mrkám jako divá, abych řasu co nejrychleji dostala ven. Houslistka vedle mě se divý, co vyvádím. Hraju potichu, abych to nezkazila. Ale ne, na řadě je můj sólový part!

Stál před radnicí, v ruce transparent. Byl aktivista celým svým životem, prosazoval ochranu životního prostředí na každém kroku a to mu bylo jen sedmnáct. Většina jeho okolí ho podporovala a obdivovala, až na ni.
Byla krásná, chytrá a bohatá, povýšena nad všechny chyby i pošetilosti lidí tak moc, že nic jako planeta Země neřešila.
A on byl její obdivovatel, jenže neměl, jak se k ní dostat. Kdyby snad chtěl seznámit se ní, shodil by ze stolu všechnu svou víru v život a životní prostředí. Všechny, kteří na něj spoléhali, by zklamal.
Bylo to hrozné, bojoval za svobodu a nemohl žít.

Můj soused byl cvok no ouvej. Nedalo se říci, že jsem ho nesnášel, ale v lásce jsem ho zrovna neměl. Jako ztřeštěnec vyřvával do noci vyvolávajíc duchy, jako bačkora nechodil do práce a neměl rodinu, byl svobodný jako pták.
Tuhle za mnou jednou přišel.
,,Dobrej!" křikl na pozdrav.
Moje žena byla zrovna na pracovní dovolené, poněkud dlouhé, takže jsem byl doma sám.
,,Ahoj, sousede..." pronesl jsem suše, jeho to ale neodradilo. ,,Jsem si říkal" pokračoval ,,ty musíš mít ale nudnej život, vyměníme si je, jo?"
Neměl jsem na výběr. Dost mě ale děsilo, že se můj život ani trochu nezměnil...

Bylo zataženo, mraky nepropustily ani jeden sluneční paprsek na zemskou půdu a přesto kvetly Sněženky. Vedle nich se tyčily i Bledule, mezi zelenkavou trávou svítili jejich bílé květy jako odrazky.
Velikonoce se blížily a to bylo poznat. Napětí by se dalo krájet. Každý se těšil, až se bude moci nadlábnout k prasknutí a pustit si oblíbené písničky na plný pecky! A bylo stále těžší odolávat tomu pokušení. Bylo to kouzelné, jak se každý snažil vydržet až do konce. Ale i ty poslední dny stály za to. Člověk by měl rozjímat a modlit se a když to udělal, cítil se šťastný.

Můj rozum si se mnou povídá, no, spíš se se mnou hádá, nebo jí s ním?
Dobře, nechci to totiž na něj shazovat, ale když on je k nevydržení!

Tuhle mi řekne: ,,Jdi tam, udělej úkoly, které máš udělat a chovej se zodpovědně" a v polovině práce řekne ,,Co to děláš, jdi si lehnout do postele a nevylez z ní tři hodiny, pokud se budeš chovat zodpovědně, nebudeš mít co ke zpovědi" a já na to, že by to přece nevadilo, ale on si nedá říct.

Mám chuť mu zamknout ty dveře a nepustit ho ven, ale jde to vůbec?

Za každou věcí se skrývá tajemství. Ta tajemství utvářejí dané věci charakter a odlišují ji od jakékoli jiné věci, třeba i stejného druhu. Ale někdy jsou věci jen obyčejné a nudné, proto si k nim vytváříme ta tajemství sami.
Třeba, že putovala dlouho až k nám, nebo že jí bylo od začátku jasné, že musí hledat právě nás.
Třeba, že jí po cestě přepadli loupežníci nebo se o její ruku ucházel krásný princ. A pak je ta věc úžasná a jedinečná.

Někdy zapomeneme, že se dříve jednalo o tu věc a zbyde samotný příběh. Připadá mi fascinující dávat příběhům původ!

Šla jsem lesem, počítala bílé břízy, krásně zářily mezi všemi buky. Mám ráda listnaté stromy, na podzim jsou vždy oranžové a voňavé. A navíc, buky na sobě mají oči, jako by si tě se zájmem prohlížely. Jistě, pro někoho znepokojující, ale pro mě...
Došla jsem na okraj, tam, kde končí buky a navazují smrky vysoké až do nebe.
Mezi jedním bukem a smrkem stál statný dub. Na zemi leželo mnoho žaludů.

V jeho kořenech jakoby se něco blýsklo. Byl to malý chrobák, takový modrý, lesklý. Podívala jsem se na něj zblízka, nehýbal se, pak se svalil na bok a zhynul.

Nejsme si ani věrni jako vlci nebo labutě. Nikdy si nebudeme navzájem tak oddáni a přesto si musíme jeden druhého vzít. Společnost to vyžaduje. Proto je to pro život tak důležité, nezůstat v očích veřejnosti jen nickou bez závazku. Je to gesto, že jste plnohodnotný člověk.
Největší paráda je, když potom jeden z partnerů zemře. Být vdovcem, to je něco panečku zajímavého. To se potom už nemusíte ženit, k tomu vás už společnost nutit nemůže a dokonce ani nechce, když jste nyní tak silný, že se vypořádáte se smrtí ženy, která pro vás nic neznamenala, ale zajistila vám slušný život.

Vánek rozfoukal rozkvetlé pampelišky do světa, bílé chmýří poletuje vzduchem, každý poryv větru je mu osudný.
Někdy se zachytí o listí stromu a nikdy nebude mít šanci vypustit kořeny do půdy a vyrůst. Někdy dopadne na beton nebo kamení, nemá sílu rozštěpit tak tvrdý povrch. Někdy se zachytí na domech nebo spadne do vody. I to je mu osudné. Ale když letí nad loukou, má jedinečnou šanci dopadnout na úrodnou zem. Když však letí motýl, křídly mává a víří vzduch, může chmýří letět výš a odklonit se z tak slibné cesty. Život je jen náhoda, když kolem tebe poletují bělásci.

,,Mami, koukej, přišel mi dopis!" křičela holčička, když jí tatínek přinesl ze schránky hnědou obálku s modrou květinou.
,,Ukaž, a od koho?" vyzvídala hned maminka.
,,Hádej, od koho jinýho my chodí dopisy než od kmotry." smála se.
,,Ach tak, od kmotry lišky, a co ti píše?"
,,To nevím, ale jdu to zjistit."

Holčička odběhla a blaženě vylezla na strom za zahradou. Otevřela obálku a tam se skrýval pytlík s jarními sazeničkami a pohlednicí s fotkou lesa.

Oči se jí rozzářily.
,,Všechno nejlepší, ty umělkyně! Ať se ti daří! Přijedu brzy."
To byl ten nejhezčí dárek, dopis.

,,Mami maminko, Marka přijede!"

A tak jsem se vracel, stále zpět. Nebylo možno zůstat mimo svět, nebylo možno si odpočinout. I když jsem pronikl do všech záhad světa a naučil se víc, než jakýkoli učenec, stále jsem se objevoval znovu v dětské postýlce s nebesy nebo v chatrči z bláta. Střídal jsem životy jako ponožky.
Tak rád bych si odpočinul, ale nové životy mě nešetřily.
Tuhle jsem byl synem tesaře, vychováván v rodině a milován. Tuhle jsem se narodil jako král a neměl jsem žádná práva, jen samota mě obklopila.

Ale kdyby na mne zapomněli, kdybych zemřel docela sám, pak by mé srdce plesalo.

Pobíhali po ulici, déšť jim smáčel vlasy a klíče cinkaly v kapsách. Možná je honili policajti, kdo ví.
Slepá ulička, vždycky do ní vlezou! Rychle přeskakují plot, když tu na ně vyskočí pes, štěká jako divej a málem by je prozradil. Ta parta kluků a holek se rychle rozběhne pryč, ale pes běží za nimi. Nasednou do dodávky, no páni, jezdí na červenou, nedávají blinkr. Hotoví grázlové!
Začíná bouřka, blesky svítí na obloze a začaly padat kroupy.

,,Děti, ke stolu, oběd je hotovej!" volá maminka z okna.

Mraky se roztrhají a sourozenci se smíchem běží po zelené trávě do kuchyně.

Seděla pod stromem, ve vysoké trávě. Snad chytala sluneční paprsky nebo se snažila usnout?
Vypadalo, jakoby byla nejšťastnější člověk, sladce snila, jakoby spala a přitom vnímala okolní svět.
Vnímala hučící vodu v potoce i vítr, který roznášel semínka pampelišek po celém světě. Vnímala, že je šťastná a ten pocit si tak užívala, že nebyla schopná se zvednout a ukončit to.
Měla zavřené oči a vzpomínala, měla zavřené oči, ale viděla to, co se stalo dřív.
Byla malinká, úplně bezstarostná. Smála se a tančila bez zastavení, nic jí nedrželo zpátky.
Těšila se, až to přijde znovu. Věděla, že to přijde, brzo.

,,Převleč se do tepláků, řekla to maminka!" říkal tatínek nejmladšímu synovi.
,,To proto, aby si neušpinil nedělní kalhoty." dodávala maminka, zatímco loupala brambory v kuchyni. I když byla neděle, byl tu pořádný frmol, páč ani sedmý den tu nemůže být klid.
,,Notak, kde máš bačkory, honem si je najdi!" komandoval dál tatínek, ten mrňous ho ale neposlechl, jako vlastně většinou.
,,Jakto, že máš ty kalhoty špinavý? Vy jste se zase honili před kostelem!" vyváděla maminka unaveně.

Už mi z toho začínala třeštit hlava. Vzala jsem ovladač a pustila televizi. Všichni se uklidnili, sedli si a sledovali dokument. Byl to zázrak.

Šla jsem po stopách zvířat. Našla jsem malou pěšinku, asi tudy chodí srnky, byla jako kouzelný tunel z trní a suchých kopřiv. Smála jsem se, byla jsem šťastná, když jsem si všimla červeného kloboučku pod malou borovicí. Brodila jsem se bažinou, kterou zde zanechali divočáci a veverky po mně házely ohryzané šišky.
Bylo mi úžasně, cítila jsem se mezi svými, i když jsem spatřila zvířat jen pár. Nešlo totiž jen o zvířata, objímala jsem stromy vysoké až do nebe, ležela jsem v zelené trávě a sbírala jsem ostružiny do pusy.
Jak snadno mě příroda přijala, i bez zbytečných lidských slov.

,,Z toho se už nevyvlečeš, mastňáku. Jen počkej, ve dvě seš mrtvej!"
ukončil svůj proslov Petřík zvaný Drsňák.
Bylo mi zle, z tohohle není úniku.
Zrovna jsem si dával věci do skříňky když se on a jeho parta - čtyři cápci s kšiltovkami dozadu a s roztrhaným oblečením - ochomýtali kolem vrátnice. Že já hlupák jsem se nezdejchnul dřív, než si mě stačili všimnout. Šel jsem zrovna na oběd, když do mě jeden strčil. Vrátná, ta stará bába, zrovna spala. Nikde nikdo, jen jich pět proti mně, dost nefér.
Naštěstí šla kolem jedna úča, jinak bych si ani na ten oběd nedošel.

Chci se podívat tam daleko, kam se nikdo zatím nepodíval. Chci probádat všechny kousky světa nad mořem i pod ním. Plavit se po divoké Amazonce, nezkrotně a odvážně. Čelit nástrahám přírody, ale ukázat jí, že nejsem nepřítel, jen drobný človíček snažící se milovat přírodu. Nepustit mnoho lidí tam, kde je tak krásně, aby to zničili.
Vím, není možno najít ráj a nechat ho rájem. Možná by to bylo ode mne až sobecké vůči lidské rase, ale když ona ta myšlenka je tak lákavá.
Snad objevit největšího tvora žijícího v mořských hlubinách?
To ne, lidé by si pošmákli.
Vždyť není úniku!

Je mi tak dobře, jako bych ležela na pláži a teplé sluneční paprsky prohřívaly celé mé tělo. Jako bych slyšela mořské vlny jemně čechrat písek. Snad jako bych viděla horizont, tak daleký a nekonečný.
Ale oči neotevírám.
Potom vyjdu na útesy, vysoké, strmé a smrtící. Tam fouká vítr jako divý a voda se tříští o kameny.
Vidím letící racky a kormorány, křičící tak nahlas, jak jen dokážou.
Cítím sůl a teplý vzduch voňavé přírody, tak dobře mi je. Tak sladce se stojí na kraji oceánu.

Ale oči neotevírám, protože si chci užít poslední myšlenku na blažený čas, který mě čeká.

Ráda se vracím k těm dávným dnům, kdy jsem nebyla stará, kdy jsem neměla zkušenosti a i když jsem chybovala, nebylo těch chyb tolik, jako dnes. Ale to dá přeci rozum, no ne?
I já jsem měla vzor, učitelku, dámu, ke které jsem vzhlížela a která mi byla velmi blízká, přestože byla taková ke všem.
Ale vždy mi říkala: ,,Ty jsi opravdu výjimečná, něco v tobě je, nějaký potenciál."
A komu by to nelichotilo, komu by se nelíbilo tohle slyšet? Ale mám podezření, že to říkala kdekomu, když pro ni byli všichni důležití.

Taky říkala: ,,Až umřu, budu skutečně žít."

Plášť mu vlál ve větru, když vystoupal na kopec a opřel se o strom, který vypadal trochu jako strom života. Začínalo sněžit a to bylo zlé, už tak bylo mrazivo a baráky v dálce se zdály neobydlené.

Přesto zase vykročil, slezl kopec a vešel do lesa. Vítr ohýbal stromy a ty vypadaly jako tenké proutky, tak byly měkké. Bylo slyšet pískání veverek a louskání oříšků. Jemné chroupání a rychlé pobíhání v dutině stromu.
Ale šel dál, co nejrychleji, vítr mu vál do obličeje staré jehličí a prach.
Vtom narazil na ženu, mladou a slabou, s dítětem. Teď ji i viděl.

Tik ťak... Čas běží bez zastavení. Ani velká voda ho nezadrží, ani horko ho nevyčerpá. Nic ho nedokáže zastavit.

Byl zítřek a bude včerejšek, pán vyje se svým psem na měsíc a nikdo si nezoufá.

Tak to bylo a bude, tak to je. To čas je hrdina dnů (nebo jen jednoho?).

Slunečnice se odklání od slunce a zavírá květ, vlasy jsou stále kratší a prasklá struna se spojila a je zvučná jako nikdy.

Čas běží pozadu, vrací se, vzpomíná. To je to kouzlo, které se nikdy nestane, doufám.
Chybami se člověk učí, nebyl bys nic udělal, kdyby to bylo naopak.

Tančila za zvuků bublajícího vodopádu a za vycházejícího slunce. Nikdy dříve jsem neviděl tak nádherné stvoření. A hle, ona si mne všímá, vlasy se jí pohupují kolem těla jak si s nimi hraje vánek. Na sobě má jen látku jako závoj splývavou a ve vlasech věnec z jarního kvítí.

Múza, pomyslím si. Najáda, nymfa, víla. Zamrkám, zda se mi to nezdá, ale jen co znovu otevřu oči, je pryč.

Když jsem toho dne procházel městem, potkal jsem na ulici matku, která si povídá s neznámou dámou v růžových šatech s kloboukem zeleným jako čerstvá tráva.

Byla to nepochybně ona, víla.

Na chalupě jsme dělali dřevo, bylo teplo a tekl z nás pot, ale bylo potřeba to udělat. A navíc, zítra byla neděle, tak jsme se snažili stihnout vše do večera.
Tu vyšla babička s podnosem s jablky a studenou limonádou.

,,Dřete se tu jako soumaři, pomůžu vám!"

Ve výrazu mého bratra se objevil nadšený výraz, ale když si všiml, jak káravě se na něj tatínek podíval, raději sklopil zrak a usrkl ze skleničky.

No jen si to představte, kdyby bylo po jeho, babička by udělala všechnu práci za nás. Taková neslušnost!

Tak jsme se dál pustili do práce a zpívali.

Měl jsem strach.

I když jsem byl jen pěšák na bitevním poli, právě proto jsem musel poslechnout. A přitom mi to bylo pořád proti srsti. Dlouhé dny vyčerpávajícího výcviku neměli přijít nazmar.
Jdeme do boje, teď! Právě teď...
A já... mám strach.
A přitom rozkaz zněl jasně: Ať nikdo z nepřátel nepřežije.
To bylo to, co mi vadilo, nechci být vrah.
Nechci!

Zmocnila se mě báze, kterou nešlo překonat, které jsem se nechtěl zbavit. Možná to byla jediná možnost, jak vyběhnout do pole s pistolí v ruce a klidnou myslí.

Jedna rána za druhou, kulky letí vzduchem. A nemám strach.

Už je to pár dní, měsíců, roků, co jsem vypadal k světu, možná by to chtělo zkusit něco nového.
Stojím v koupelně, v ruce nůž... nůžk... nůžky. Ani nechci pomyslet na to, co teď dělám, jak potupné.

Zvedám ruce nad hlavu, do těch "věcí" nacpu pár stébel, které mi rostou na hlavě, a šmik. No propána, dělám to znovu a znovu. Ruce dám dolů a svěsím hlavu, ruce mě bolí, jako bych je měl nad hlavou celé hodiny, a přitom - kouknu se na hodinky - ani ne pět minut.

Znova už ne, už nikdy! Konečně zvednu hlavu. Ach ne... Na Jágra?

,,A proč se prostě nepodíváte po nějakém lepším kousku?"
zeptal se syn svých rodičů, kteří stáli s brokolicí v ruce a rozmýšleli, zda není moc malá, nebo snad moc zvadlá. Nechtěli vzít něco, co by se hned zkazilo.

,,Tak proč nám, náš milovaný synu, nepomůžeš?"
rozčiloval se tatínek a hleděl přitom na syna s jistými rozpaky. Netušil, zda může takhle jednat s člověkem, který se nabídl sám od sebe, že pomůže s nákupem. Nakonec si uvědomil, že byla jeho reakce příliš arogantní a nevkusná, tak jen sklopil zrak a zpytoval svědomí.

Maminka se začala znovu prohrabovat v bedýnce se zeleninou.

Toho rána, co se média dozvěděla o náhlém uprchnutí všech vězňů z ústavu pro nebezpečné zločince, si ředitel zavolal svého cvokaře.

,,Udělal jsem dobře, nebo snad ne? Vždyť mi to slíbili!“

,,Co vám slíbili?“
,,Že už nebudou ty zločiny dělat, že se poučili ze svých chyb a jsou lepšími lidmi. Tohle mi řekli.“
ředitel se podíval z okna. Trochu pochyboval, ale ta otřesná písnička mu vháněla slzy do očí. Déle by to stejně nevydržel, to věděl jistě.

,,A vy jste si ničeho zvláštního nevšiml?“ ptal se psycholog.

,,Čeho jako?“

,,Té šifry!“ vykřikl cvokař.

,,No dovolte? Moji vězni jsou slušní lidé!“

,,A teď všichni.
Máme vás hodně rádi, tak pusťte nás jen jednoduše ven.
Jsme neškodní vrahouni, nikdo z nás není zločinu schopen.“

znělo dlouho do noci v ústavu pro nebezpečné zločince. Všem hlídačům jich bylo líto. Rvalo jim to srdce i uši. Takovou písničku si nikdo ve věznici dříve nesložil.

Ředitel věznice si zavolal psychologa.
Prvotřídního cvokaře.

,,Víte, co začali s tím zpěvem, cítím se zvláštně. Je mi jich docela líto.
Sice vám bude připadat, že mě tou písničkou ovlivnili, ale není to tak. Jsem hodný člověk a soucítím s nimi.
Však mi slíbili, že už nebudou provádět žádné zločiny.“

V jednom naučném centru se skupinka dětí hlasitě nudila.
Paní, která měla přednášku se na ně dívala trochu uraženě, ale protože si nechtěla dělat zbytečné nepřátele, raději pokračovala ve výkladu, který odříkávala jako kolovrátek, bez života.

,,A zde se, děti, podíváme na nejstarší dochovaný exponát u nás, s nímž se váže legenda o prvním pádu lidí jako druhu, když se pokoušeli ovládnout počasí…“

Děti však nevěnovaly ničemu z toho pozornost a dál se mezi sebou bavily.
Ale vypadalo to, že jim výklad lezl do hlavy, protože jeden z chlapců najednou vykřikl

,,To jakej držkopád, kámo!“

a děti se nekontrolovatelně rozesmály.