Jaro

Tančila za zvuků bublajícího vodopádu a za vycházejícího slunce. Nikdy dříve jsem neviděl tak nádherné stvoření. A hle, ona si mne všímá, vlasy se jí pohupují kolem těla jak si s nimi hraje vánek. Na sobě má jen látku jako závoj splývavou a ve vlasech věnec z jarního kvítí.

Múza, pomyslím si. Najáda, nymfa, víla. Zamrkám, zda se mi to nezdá, ale jen co znovu otevřu oči, je pryč.

Když jsem toho dne procházel městem, potkal jsem na ulici matku, která si povídá s neznámou dámou v růžových šatech s kloboukem zeleným jako čerstvá tráva.

Byla to nepochybně ona, víla.

Jeli jsme tou zkratkou až k místu, který znám,
kterým bych v tý noci já nejel ani sám,
mokrá břečka klouže, řeka hučí pod srázem,
bere dřevo, kamení a snad i samu zem,
jak taje sníh.
Bratr zastavil se, já chvíli hleděl naň.
Cestu přeťala nám podemletá stráň.
Tudy včera soused nemoh projet dál.
Chtěl jsem se na to zeptat, ale potok strašně řval.
Můj bratr otočil se, měl výraz strhaný,
ukázal na koňské tělo mezi balvany,
teprv pochopil jsem, co muselo se stát;
jak nemocnému chlapci tu hroznou zprávu dát,
jsem nevěděl.
Spletl jsem se málo – nezabil ho mráz...