Moje články

Sny existují i bez skutečnosti.
Dívám se oknem na mírné kopečky. Vidím hory se strmými srázy, pokryté jen ledem, kam se sotva kdy odvážila živá duše. Až se vlak -lanovka- zastaví, bude to na mě. Vystoupám na ten nejvyšší vrcholek, kam přede mnou ještě nikdo nevkročil.
Sedím na hrubém, trošku zašpiněném sedadle s neurčitou barvou. Cítím pod sebou jemné kobaltově modré hedvábí.
Cizinci, kteří se nachází se mnou v kupé, jsou má skupinka dobrodruhů, se kterou budu prozkoumávat vrcholky.
Koupím si kávu. Je to zároveň šedavá kapalina bez chuti a výživný horský nápoj.
Co by ale byla skutečnost beze snů?

Řekli, že se mu dostalo cti. Že je ten nejstatečnější a nejčestnější člověk, jaký kdy žil, a proto bude střežit svět. Aby nikdo nepáchal nepravosti, nekradl, nevraždil, a Země dál existovala.
Ze začátku byl pečlivý. Sebemenšího zlodějíčka dopadl a napravil. Ale lidí přibývalo, zločinů stejně tak, a on nestíhal.
Nakonec se rozhodl. Svět je zkažený, tak ať. On půjde spát. Jednou za čas se probudí, ztrestá hříšníky. Ujistí se, že svět nespěje ke zkáze. Lehne si.
Století se střídala. Jeho režim fungoval.
Až do dneška.
Probudil se, potrestal. Vypadalo to, že svět ještě před zkázou nestojí.
Ale teď nemohl usnout.

„Stavíš se? Jak jsme se dohodli?“
„Hmm, zlato? Dneska ne. Mám důležitý pohovor.“ Kdyby skutečně poslouchal, mohl v následném tichu zaslechnout zklamání své dívky. Avšak prezentace zabírala veškerou jeho pozornost.
„Ale, jsme domluvení už . . .“
„Promiň, zlato. Nestíhám.“ Druhá pomlka v hovoru byla o poznání delší.
„Fajn.“
Ani si nevšiml, když se s ním rozešla.
Přijali ho do vysněné práce. Jeho kariéra byla hvězdná.
Dívky střídal častěji než košile. S rodinou přerušil kontakty, protože neměl čas.
Stal se ředitelem, kolegové uctivě tleskali a zpoza neupřímných úsměvů vrhali závistivé pohledy. A on, obklopen tisíce neznámými lidmi, si konečně uvědomil, že . . .
Je sám.

Šíp v jeho rukou byl spíš zaostřený, trošku křivý klacík. Děsivě lehký, a přesto smrtící.
Už tisíceletí se k Lokimu chovali, jako by byl podřadný. Kdejaký neúspěch na něj hodili, vynili ho z každé nepravosti, ohrnovali nos nad jeho metodami. Ale když něco potřebovali vyřešit...tak to jim byl dobrý.
Zvenku se k němu donesl Baldrův smích. Nepatrně zaváhal.
Baldr mu přece nikdy...
Ale ostatní ano. Loki znechuceně pozoroval, jak na krásného boha hází, co ostrého je zrovna napadne. Barbaři.
"Připoj se!" vyzval Hóda a vložil mu do rukou luk s šípem.
Baldr se znovu rozesmál. Loki zavřel oči.
"Střílej."

„Jeden z vás jde pro vodu,“ zavrčel Kay z místa, kde ležel natažený. Všichni ostatní ale měli najednou moc práce.
„Já byla včera,“ broukla Yvonne nezúčastněně. Lila a Merlin se tvářili, že spí, zatímco Lance si demonstrativně skopl boty z nohou. Artuš si tiše povzdechl, než se pracně zvedl.
Někdo pro tu vodu zajít musel.
-
„Jeden z vás smí odejít,“ pronesl záhrobní hlas, jehož zdroj nikdo neviděl.
„Tak zůstan . . .“ Artuš svou větu nikdy nedokončil, protože ho Yvonne s Kayem chytili a přes jeho protesty vstrčili ven z tmavé jeskyně.
Vzápětí ho od jeho přátel oddělila tlustá stěna.
Někdo přežít musel.

Ze začátku si myslel, že přistál na celkem fajn planetě. Trošku zapadákov, to jistě, ale pořád fajn. Nikdo sice nesměl vědět, co tady doopravdy dělá, ale to mu nebránilo si alespoň užít trochu zábavy.
Až tak po týdnu si uvědomil hlavní problém všech zapadákovů.
Totiž, že nikdo jen tak obyčejně neproletí kolem.
Po roce se mohl ukousat nudou. Přesto odolal, neukousal se, a postupně zapadl do zdejší pravěké, nešťastné a velmi, velmi líné společnosti. Stále však s nadějí vzhlížel k nebesům.
Avšak den, kdy se na nebi objevily lodě, které se ale vůbec nepodobaly cihlám, mu přinesl jen další problémy.

„To je normální, Leni. Koupíme novou,“ utěšovala maminka dívenku. Leni smutně svírala v ruce dopsanou propisku.
„Já chci tu svoji!“ vyhrkla. Maminka se shovívavě usmála. Děti, a ty jejich rozmary.
„Ale neboj, miláčku. Bude úplně stejná, slibuji.“ Leni zarputile vrtěla hlavou.
„Ne, to nebude,“ zašeptala.
Od té doby si koupila tisíce propisek a sešitů. Všechny popsala, a to, co vytvořila, pak prodala. Maminka na ni byla hrdá.
„No vidíš, a určitě si nepamatuješ, jak jsi kdysi vyváděla kvůli jedné propisce,“ prohodila jednou pozdě večer. Leni se pousmála.
„Ne, nepamatuju,“ odpověděla.
Vypsanou propisku, kterou vytvořila svůj první příběh, měla v kapse.

„Jsi má zářivá hvězda,“ šeptal jí do vlasů. Myslela si, že to znamená, že mu přináší světlo a správný směr.
„Jsi plachá a krásná jako Jitřenka,“ mumlal, „a já Slunce, věčně se snažící tě alespoň na chvíli spatřit.“
„Jsi má Jitřenka,“ opakoval se rty přitisknutými na jejím krku. Usmívala se. Milovala, když jí přirovnával k nejjasnější hvězdě. Připadalo jí, že pro něj něco znamená.
Neznamenala.
Probrečela spoustu nocí. Trvalo týdny, než se maličko vzpamatovala. Nemohla se kouknout na nebe, aniž by se vzpomněla na jeho slova.
A pak jí to jednou došlo. Jak byla bláhová.
Nejzářivější hvězda je přece Slunce.

"Sčesej si ty vlasy jinak, rozšiřuje ti to obličej."
"Stáhni břicho, ať se vejdeš do šatů."
"Kristepane, ty neumíš používat řasenku?"
"Usmívej se!"
V tanečním sále bylo příliš mnoho lidí. Dívky s tolika make-upem, že člověk nerozeznal původní tvar jejich obličeje. Vtipní, uhlazení chlapci, jež přitahovali pohledy druhého pohlaví jako magnet. Smích, hlučná hudba, klepy a pomluvy.
"Vidíš tu blondýnu támhle? To si půjčila šaty od prababičky?"
"Ta rusovláska...nemá na nohách holínky?"
Utekla jsem po půl hodině.
Venku padaly drobné vločky sněhu. Z obličeje mi smyly poslední zbytky řasenky. Nafénované vlasy mi rozcuchal noční vánek.
"Jsi dokonalá," zašeptal měsíc.

Byli jako černá a bílá.
Už zase řvali jeden na druhého, s nosy jen kousíček od sebe. Ani jeden z nich už nevěděl, proč se hádat začali. Přeli se pořád. Potřebovali to k životu stejně jako dýchání.
Když vyšli ze školy, mysleli si, že už se nikdy nepotkají.
Ale potkali se. Hádali se.
A potkali se znovu. A znovu. Z hádek se postupně stalo přátelské pošťuchování, které přerostlo v soukromé vtipy, spiklenecké pohledy a dlouhé konverzace za temných nocí.
Když osud chtěl, aby se pořád dokola potkávali, tak proč nejít dál spolu?
Byli jako černá a bílá.
Navzájem se doplňovali.

"Ježíšek není skutečný, dárky vlastně nosí rodiče . . ."
Ježíšek má neviditelné sáně a soby tak tiché, že ho není možné zastihnout.
„Atlantida je jen mýtus, nikdy nemohla existovat . . .“
Náš technologický pokrok nám dosud neumožnil Atlantidu objevit.
„Julie si pak nad Romeovým tělem sama vzala život . . .“
Julie se probrala o pár vteřin dřív a společně s Romeem jednou provždy sjednotili své rody.
„Jidáš zaprodal Ježíše za pár mincí . . .“
Jidáš Ježíše přes své předurčení nikdy nezradil.
„Víš, že nic z toho není pravda, že?“ ujistil se učitel, když mi sebral ušmudlaný papírek.
„Jsou to příběhy, ne? Jejich pravdivost závisí na tom, čemu věřím.“

Otáčela se okolo vlastní osy tak rychle, jak jen mohla. Támhle se něco škvařilo! Rychle to odstavila. Setřela červenou skvrnu, co vyprskla na plotnu. Vhodila kosti do hrnce a nechala je vařit. Umyla si ruce od krvavého masa. Nůž se v její ruce pohyboval nahoru a dolů úžasnou rychlostí.
Kdyby jí jen upozornili dřív, že přijedou! Měla by víc času se připravit. Takhle nic nebude tak, jak by chtěla, nic nebude dokonalé!
Do místnosti nakoukl její manžel.
„Už jdou!“ upozornil jí naléhavě. Zhluboka se nadechla, naposledy zkontrolovala svůj výtvor, uhladila zástěru a zeširoka se usmála.
Do kuchyně se vřítila vnoučata.

Artur seděl s lokty položenými na kolenou a hlavou v dlaních. Ramena se mu mírně třásla, z hrdla vycházely zlomené vzlyky. Slzy mu už došly.
Znovu a znovu přemýšlel, jak se tomu vyhnout. Vymýšlel jedno řešení nápaditější než druhé, ale všechna nakonec neuskutečnitelná.
V konečné důsledku se vždy ocitl před tím samým rozhodnutím. Království, nebo jeho osobní štěstí?
Království, nebo životy dvou lidí?
Správná odpověď byla nabíledni.
Z rozjímání ho vytrhlo tiché zaklepání na dveře.
„Můj králi? Celý soudní dvůr na vás už čeká. I obvinění.“
Arthur vstal, narovnal ramena.
Nikdy to nebylo jeho rozhodnutí.
„Řekněte jim, že už jdu.“

„Pětadvacet, šestadvacet, sedmadvacet, ...“ chlapec udělal na roztřesených rukou poslední klik, než se rozplácl na podlahu. Vzhlédl ke kamarádovi, zpocený, ale s oslepujícím úsměvem.
„Sto osmapadesát! Cha! To si překonej!“ Druhý kluk se zašklebil.
„Jenom? Na tolik kliků mi stačí levá ruka!“ odfrkl povýšeně. Klikující chlapec zapomněl na únavu, když vyskočil na nohy a dloubl druhého do ramene.
„Jo? Tak dělej! Čekám . . .“
„Stačí se kouknout na ten bicáček . . . . i z periferního pohledu vidíš tu sílu.“
„Nic jako periferní bicáček není!“
„Je!“
„Není!“
Okolo prošlo dívka v tílku. Oběma chlapcům spadla čelist na zem, ale ona jim věnovala jen pobavený pohled.
„Pitomci.“

Přišla dívka, ubrečená, s řasenkou rozmazanou po tváři. Prý se s ní chlapec rozešel. Byl krásný, byl milý . . .ale našel si jinou. Sklepmistr doléval, a naslouchal.
Přišel student, zkroušený, že neuspěl u testu. Vyprávěl o anatomii. Sklepmistr doléval a naslouchal.
Přišel asijský pár, novomanželé. Povídali v cizích jazycích o rodném Thajsku. Sklepmistr doléval, a naslouchal.
Skupina mladých mužů popíjela a hlučně rozprávěla o životě. Jeden z nich nevěděl, kde je nádraží, a že se zeptá sklepmistra. Druhý si odfrkl. Ten? Vždyť ten sotva trefí domů.
Sklepmistr nic neříkal, jen se usmál pod vousy.
Dejte si pozor, protože on ví vše.

Kay ji nepřestával hladit po zádech, i když jí už slzy dávno došly. Nedotáhla se, právě naopak. Seděli, opření jeden o druhého, a čekali.
Klid se k jejich vzájemnému vztahu nehodil. Buď se hádali, anebo se líbali, ale nikdy nic mezi tím. Neuměli zpomalit, neuměli jeden druhému naslouchat, navzájem se utěšovat.
A přesto Lila stále dokola v duchu slyšela, jak jí Kay, vykreslující utěšující kroužky na záda, přirovnává k růži. Krásná, ale s trny.
„Ty . . . ty jsi jako pelyněk, víš?“ zašeptala, když se její tiché vzlyky konečně vytratily. Kay ze zkušenosti čekal, až vysvětlí své vrzení.
„Hořký, ale všechno vyléčíš.“

Před nárazem byl vrcholový atlet. Lidé obdivovali jeho silné nohy. Bavili se s ním, komentovali jeho výkony. Jen ti nejbližší ale věděli, že pravou příčinou všech jeho vítězství není dokonalé tělo, nýbrž ocelový lesk v jeho očích.
Po nárazu se věci změnily.
Najednou byl připoutaný k vozíčku. I kdyby nějakým zázrakem znovu ucítit nohy, už nikdy neudělá víc jak několik kroků.
Cizí lidé se na něj dívali lítostivě. Najednou se při konverzaci ošívali, nervózně přešlapovali a klopili vážné tváře k zemi.
Jeho blízcí se s úlevou smáli.
Protože, i když už neměl dokonalé tělo, ocelový lesk v očích mu zůstal.

Nemáš šanci, říkali mu.
Co kdyby to bylo doopravdy? Co kdyby střela, které tě zasáhla, nebyla simulace, ale realita?
Dělal si, co se mu zamanulo. Odbíhal od ostatních a neuvědomoval si, že sám je zranitelný.
Nepřežiješ, říkali mu.
Přesto ho museli nasadit. Stále se nedržel skupiny, stále se vrhal do nebezpečí, ale neúspěch se mu vyhýbal obloukem. To proto, že simulace nebyly nic pro něho. Dokázal skutečně jednat, až když se jeho tepová frekvence znásobila a kůže ho svědila napětím.
Jednou za svou zbrklost zaplatíš, varovali ho.
Měli pravdu, uvědomil si ve chvíli, kdy stál nad chladnoucími těly své jednotky.

Jsem zloděj. Obratně se proplétám přelidněnými ulicemi, vybírám bohatým lidem kapsy. Žiju ze dne na den v polorozpadlém podkroví, ale svoji svobodu bych nevyměnil ani za ten nejluxusnější palác na světě.
Jsem princezna. Nejmladší z pěti sourozenců, ale nejchytřejší. Podlá, mocichtivá, chladná. A přísahám: ať bude cena jakkoliv vysoká, jednoho krásného dne usednu na svůj trůn.
Jsem odpadlík. Ztratil jsem všechno, co jsem kdy miloval, a přece dál bojuji. Putuji od vesnice k vesnici a pomáhám, kde je třeba. Chráním slabé. Čest a spravedlnost ctím nadevše, aby už nikdo netrpěl tak, jako já.
Jsem všichni a přece nikdo.
Kdo jsem?

Jeho vina.
Loď se otřásala pod náporem střelby. Rychle nastrkal poslední asgarďany do únikového modulu a zabouchl za nimi poklop.
Ne! To není pravda!
Zadal souřadnice první obyvatelné planety v okolí a vystřelil modul do vesmíru.
Mohl za to Thor. To on ho poslal osvobodit Surtura.
Rychle zkontroloval, jestli už vyletěly i všechny ostatní moduly.
A Heimdall. Neměl vidět, že se Thanos blíží?
Všechny už byly v kosmu.
Loki prostě jen sebral tesseract. Na tom nebylo nic špatného.
Rozeběhl se zpátky do zničené lodi. Za Thorem.
Za nic nemohl.
Hořce se usmál. Jakkoliv byl dobrý lhář, sám sebe oklamat nedokázal.

Artuš už dobrých patnáct minut zíral do zrcadla. Zpátky se díval mladík v příliš drahém oblečení s korunou, která mu tak docela nepadla, na hlavě. Povzdechl si.
„Jak vypadám?“ zeptal se svého komorníka, člověka dvakrát tak starého, než byl on sám.
„Výtečně, můj král.“
Tu odpověděl měl Artuš nejspíš očekávat, ale stejně ho zklamala.
Do komnaty bez klepání vpadla jeho nová Rada.
„Tvař se sebevědomě!“ prskl Merlin.
„Máš mastné vlasy,“ upozornil ho Kay.
„Spal jsi?“ starala se Liliane.
„Vypadáš pořád stejně,“ pokrčila rameny Yvonne.
„Vypadáš příšerně, ale . . . to nevadí,“ uzavřel Lance.
Artuš jim věnoval první upřímný úsměv za celý týden.

Lidé procházeli okolo v masivním, nekonečném proudu. Bylo horko téměř k zalknutí. Přesto byli všichni v kravatách, černých sacích a dlouhých kalhotách. Všichni vážní, zamlklí. Byli v práci, byli dospělí. Měli povinnosti. Emoce, radost a sny se hodily pro děti.
Horko se znásobilo, oblohu pokryly tmavé mraky. Roztrhly se a začalo pršet. Pravý letní liják. Lidé okamžitě utekli pod střechy. Náměstí najednou zelo prázdnotou.
Dokud přímo doprostřed lijáku nevběhla ona. Rudé šaty se jí lepily k tělu, mokré vlasy jí divoce vlály okolo hlavy. Smála se.
Blázen, ještě dítě, zakroutili hlavou vážní dospělí, a pokračovali za svými smrtelně důležitými povinnostmi.

Lance byl rád, že lodní systém na noc ztlumil osvětlení na přijatelnou míru. I když, termín noc ve vesmíru poněkud postrádal význam. Povzdechl si. Ach, jak mu chyběla Země. Světlo slunce, široký oceán, dokonce i déšť. Děsilo ho, jak jsou jeho vzpomínky s každou uplynulou minutou stále matnější.
Konečně došel ke svému cíli.
„Pidge! Víš, že po večerce máš laboratoř zapovězenou, že? Nemám dojít pro Shira?“
Dívka polekaně vyskočila na nohy, které pod ní po mnohahodinovém sezení povolily. Vypadala, jako by nespala celé roky.
Lance jí zvedl do náruče a jal se jí odnést do pokoje.
Alespoň rodinu stále měl.

Stála na mostě, kde se kdysi potkali. Řeka pár metrů pod ní slabě odrážela lampu, jediné světlo v okolí. Měsíc a hvězdy byly dnes zakryté temnými bouřkovými mračny. Přála si, aby už začalo pršet.
Miluju tě. Nikdy na to nezapomeň.
Nebrečela, i když by pro jednou měla důvod. Byla jako to nebe před bouřkou, plná žalu a bolesti, která se v ní kupila, aby se pak náhle uvolnila v jediné strašlivé vlně.
Bude lepší, když na mě zapomeneš.
Svět se stále točil, lidé stále chodili do práce a zpět a netušili, že všechno je jinak.
Brzy to zjistí.
Bouřka začala.