Moje články

Zpod mohutného stromu pozoroval neklidné moře.
Vlna narazila na útesy pod ním a on si ke rtům přiložil flašku rumu.
Pamatoval si, jaký byl pocit stát na lodi za takovéhoto počasí. Houpavý pocit jako by se ho zmocňoval i teď, přestože pod ním byla jenom pevná země.
Když zavřel oči, mohl skoro předstírat, že se posledních padesát let nestalo a on stále křižuje moře s pirátským králem.
Jenomže pak oči otevřel a místo otevřeného moře spatřil ostrov, svůj nový domov.
A na obličeji ucítil kapku.
Se zachmuřeným výrazem si pomyslel, že to musí být rozlitý rum.
Další vlna, další lok.

Hluk, co slyšel už po cestě po schodech, se s jeho příchodem do třídy nezmenší ani o decibel. V první chvíli zvažuje praštit o lavici kytarou, co leží na katedře; pak si všimne bílého prášku vevnitř jeho milovaného nástroje a chuť praštit kytarou se změní v chuť praštit něčí hlavou. Ideálně opakovaně.
Ale to nemůže.
Nemůže ty děcka ani pořádně profackovat nebo nakopat do zadnice.
Nemůže vlastně nic.
Tak po nich aspoň hodí klíči, protože ty se nerozbijí a nerozbijí ani ničí hlavu.
Když to však poslouží jenom k dalším výbuchům smíchu, zoufale si povzdechne a ztěžka dosedne na židli.

V sedm hodin a dvanáct minut nerozhodně stála nad dvěma balíčky ubrousků a vybírala, jaká barva půjde k jejich ubrusu lépe.
V sedm třicet dva už seděla a nejistě pohledem kontrolovala dokonalost nachystaného pokoje.
Když kostelní hodiny odbily osmou, začala se na židli netrpělivě vrtět. Dveře však zůstávaly zavřené.
V osm hodin devět minut jí přišla smska s omluvou, že do toho něco vlezlo.
Sedm minut a třicet čtyři sekund nato - věděla to přesně, protože její oči během té doby zůstávaly přilepené na hodinách - přišly další dvě.
V deset čtyřicet jí hlava klesla a ona usnula na dokonale prostřeném stole.

Vždycky mu říkali, že nemůže létat.
Táta ho poučoval o zákonech přírody, které on v té době neuměl ani vyslovit.
Máma si pokaždé stěžovala na nové díry v kalhotách, co opravovala teprve předevčírem.
Sestra jenom protočila očima nad jeho dětinskostí.
S flaškou v ruce a širokým úsměvem na rtech se dopotácel k okraji střechy. Výhled z takových míst ho vždy dokázal okouzlit. I teď, když už chápal gravitaci.
Představa, jaké by to bylo skočit a letět byla stále stejně lákavá.
Třeba rodina neměla pravdu.
Třeba byl superhrdinou se schopností létat.
Naštěstí jej kromě vlastní rodiny držel zpět i pud sebezáchovy.

Sebral ze stolu červenou pastelku a domaloval levé postavě širokou sukni.
"To si opravdu myslíš, že jsem úplně blbá?!"
"No vypadá to tak, když nechápeš ani tohle."
Žlutou pak dlouhé vlasy. Široký úsměv na rtech ženy přidal v červené.
"Co je tu k chápání? Nejseš ani schopnej přijít svýmu synovi na koncert!"
Postavě napravo přikreslil černou pastelkou krátké vlnité vlasy. A oči stejné barvy.
"Někdo vydělávat musí, když ty se tu flákáš."
Jako poslední vzal béžovou. Každé postavě dotvořil všechny potřebné končetiny.
"Jsi ubohej."
Spokojeně koukl na svůj výtvor.
Na papíře se drželi za ruce jeho šťastně se usmívající rodiče

Usmíval se na něj. V prvních paprscích nového dne se mu nestydatě vystavoval na odiv, ladné křivky v těch nejsvůdnějších úhlech. Každou chvíli očekával nenasytné ruce někoho z dalších účastníků sápající se po něm.
Možná by to i bylo lepší.
Jenomže nic takového ne a ne se stát; stále tam ležel, stále tak svůdný a dokonalý. A nedosažitelný.
Pomalu z toho začínal šílet.
Zoufale si povzdechl.
Tak rád by se vykašlala na celou tu věc s dospělostí a prostě se pro něj natáhl. Ale ne, to on nemůže; protože on je přece solidární sourozenec a přenechá koláček svému mladšímu bratříčkovi.

V podstatě nevěděla, co na tom papírku bylo tak úžasného. Ten na stole byl mnohem větší. Na druhou stranu její byl takový... barevnější. A všichni se navíc tvářili, že je to něco strašně super. Tak se tak tvářila taky.
"Hej, mám pro tebe návrh!"
Stále s úsměvem vzhlédla ke svému velkému bratru.
"Co kdybysme udělali obchod? Já ti dám tyhle dva papírky-" zamával před ní dvěma podobnými papírky "-a ty mně tvůj jeden. Co ty na to?"
Nevinně pokrčila rameny.
"Budeš mít dva papírky místo jednoho, to je výhodný!"
A tak mu podala svou Němcovou, zatímco nazpět dostala dva Komenské.

Bujarý smích.
Prudce se posadil na železné pryčně. Ani dýchat se neodvažoval, jak se hlasité kroky a výkřiky a zvuky rozbitého skla přibližovaly.
Jako by to mohlo pomoct.
Blbost.
Co může pomoct proti náhodě?
Když skřeky nabyly na hlasitosti a přidaly se další, zděšené, neubránil se dlouhému výdechu plnému úlevy. A ani se za to nestyděl; už dlouho ne. Tohle byl jediný způsob, jak se z toho nezbláznit. Proto se necítil špatně, když se sesunul zpět do lehu a zavřel oči jakmile zvuky zeslábly. Proto neslyšel křik oběti ani povzbuzování davu.
Proto vytěsnil myšlenku, že příště to může být on.