Moje články

Závodčí byl tak opilý, že ztratil pojem, kde je. Domnívaje se, že je stále na četnické stanici, počal hostinského oslovovat „pane vachmajstr“. Švejk s hostinským zvedli závodčího ze židle a vytáhli ho ven, kde ho trochu probral studený vítr. Závodčí se napřímil, zasalutoval proti větru a snažil se vánici překřičet starou prušáckou písní „Ostwind wird uns nicht stoppen“.
Švejk se hostinského vyptal na cestu do Písku, dloubl závodčího pod žebra, ten hekl a takto se namáhavě vydali vpřed.
Vraceje se do tepla hostince, nabral hostinský několik polen, přiložil do kamen, a nechal celou tu zatracenou válku ve vánici za dveřmi.

Nečekal, že to vyjde zrovna takhle. Osud mu dopřál setkání s Nikolou skoro vtipným způsobem. Bouřka a bloudění na celotáborové hře je svedlo pod střechu stejného seníku. Zázrak, zázrak! Sám s NÍ. Andělem. Hvězdou. Jeho touhou od prvního dne tábora. Zkusil se jí nenápadně dotknout. Dostal facku. Zkusil s ní mluvit. Vylila se na něj nádoba sprostoty a zloby. Déšť, bloudění, za všechno mohl on, i když se tu setkali poprvé a náhodou. Špína tekoucí z krásných úst byla prvním vpichem jedu do jeho srdce. Překvapil ho a neměl proti němu obrany. A tehdy se v něm poprvé probudil cynismus.

Dnes jsem poprvé v životě vyšel na Medník. Vrch, na který se celý život dívám z okna naší chaty a sním o tom, že tam “jednou” vyjdu. Dnes jsem to splnil. Byl krásný den raného jara a probouzejícího se života v pupenech i líném hmyzu a já jsem zahlédl naší chatu i svůj život z pohledu “naproti”. Je to málo? Do vrcholové knihy jsem napsal “odhodlejte se ke své cestě na obzor dříve, než já”. Čtete-li tento text dívaje se z okna na místo, kam se chystáte vydat, vypněte počítač a udělejte to teď. Na tohle nebudete nikdy moc staří.

Leginy drží pohromadě rosolovitou hmotu celulitidy, celiakie a celkového vyčerpání. Taška drží pohromadě nákup přemětů nakupených během krátké chvíle získávání. Obsahují vesměs laskominy (paštiky, čokolády, máslo, cukr, vejce) a třesou se v Karose v rytmu s rosoly těl, zubními protézami, účesy, kabelkami, tkaničkami od bot. Třesení sulcuje cestující i krevní sraženinu v rourách žil. Že jsou uvnitř rosolu jejích nohou stále napnuty provazy svalů, schopné vynést svoji majitelku do schodů, působí až údiv. Doma se těsto vylévá na plech, držící koláč pohromadě. Ví, že koláč musí být pevný. Vždyť je jednou z posledních věcí, díky nimž drží pohromadě jejich rodina.

Lívancovník s jablky. Nebo snad skořicovou špičku. Karosa se brodí ranní špičkou, mnohem tupější, než moje včerejší špička. Jazyk vítá každou další cukrovou vteřinu. Ale smažený lepek oblepuje žaludeční stěny a lepí na sebe všechny city. V kanceláři oplachuji své nitro kávou a těším se z jejích produktivních minut. Ale stále něco chybí. Oběd? Ne, co mě hřálo, odteklo s kávou a odpoledne sychrá, jak únorové ráno v Prunéřově. Smyk, buch, provoz, služba. Až večer, z kouta zastávky zasvitlo slunce. Z rukou a harmoniky starého cikána proteklo ušima až pod záhyby duše. Ulehám pod záhyby peřiny. Už je mi teplo.