3 Návrh

„Přejdu k věci,“ řekl neznámý a po krátké dramatické pauze, která se nesetkala s žádnou odezvou, pokračoval věcnějším tónem: „Předloni v únoru vybrali v Tróji hnízdo lužických černokněžníků. Některé zabili, ostatní pozatýkali. Víš o tom? Byla to veliká akce.“
„A co jako?“ Bernard si matně vybavil jakousi zběsilou magickou bouři, kterou pocítili dokonce i v dokonale chráněné škole. Profesoři kvůli tomu lítali jak namydlené blesky. Studenti se potom rvali o noviny, jak se snažili sledovat průběh vyšetřování, trousily se neurčité zvěsti o šíleně nebezpečné magické zbrani a zmařeném útoku na Budeč, ale jemu to bylo úplně jedno tenkrát i teď. Ani neví, jak to všechno dopadlo.
„Já s tím neměl nic společnýho.“
„Hlavně že víš, o co kráčí. Při zátahu posbírali v tom domě všechno, co jen trochu štrejchlo o magii. Mimo jiné i starožitnou stříbrnou dýku zakalenou v čarovné výhni, mistrovskou práci z 18. století. Měří čtyřicet centimetrů, je zdobená komplikovanou rytinou a na konci rukojeti je malý štít s orlicí. Dýka s celou tou aférou nijak nesouvisí, takže určitě zůstala v Budči. Je moje, dostala se tam omylem a chci ji zpátky. Najdi ji a přines mi ji.“
Bernard vyvalil oči, takovou blbost nečekal. Na strach z neznámého už úplně zapomněl. Bude to neškodný pošuk. Nebo si z něj spolužáci dělají psinu?
„Vlezte mi na záda.“
„Slíbil jsem ti odměnu,“ připomněl hlas.
„A jakou?“ ušklíbl se Bernard.
„Zlato a stříbro. Tolik, kolik uneseš. Tak co?“
Bernardovi to za odpověď ani nestálo.
Chvíli bylo ticho.
Potom si hlas zřetelně povzdechl a ozval se zas z jiného místa. Přiblížil se a ztišil se do důvěrného šepotu: „Nedáš se opít rohlíkem, což ti chválím. Tak dávej dobrý pozor a já ti to vysvětlím. Ta dýka je klíč. Rytiny na ní nejsou jen na ozdobu, jsou to čáry, a s jejich pomocí se dá otevřít cesta k pokladu.“
Bernard nakrčil nos: „A teď tu o Karkulce.“
„Ověř si to, v knihovně určitě něco o chrudimském pokladu bude. Zlato a stříbro o váze třinácti dospělých mužů. Ztratil se během obléhání města…“
„…za husitských válek,“ skočil mu Bernard do řeči. Když byl malý, tuněchodská babička mu o pokladu často vyprávěla místo pohádky na dobrou noc. Každý místní o něm slyšel, dokonce i obyčejní ho usilovně hledali, ale nikdo nedokázal přesně určit, kam padal stín zbořené věže. Že v tom vězí magie, to obyčejné pochopitelně nenapadlo. Čarodějům to bylo jasné, ovšem správné otvírací kouzlo taky nenašli. Že by teď byla šance? Dá se tomu věřit? Co když je celý ten slavný poklad jen kec?
„Mám na vybranou?“
„Jasně. Stačí říct ne a já si prostě najdu někoho jiného. Začal jsem s tebou, protože ti chci pomoct.“
„A kdo mi zaručí, že když vám tu dýku seženu, nevykašlete se na mě?“
Hlas se zasmál: „Nikdo, ale ty přece nemáš co ztratit. Co by ti hrozilo? Ze školy letíš tak jako tak.“
To byl fakt. Až na to, že dobývat se pro věc, kterou uložil a nejspíš i zabezpečil některý z budečských profesorů, je v lepším případě o hubu a v horším to taky může být poslední blbost, co ve svém krátkém životě udělá.
„Nic neslibuju,“ prohodil Bernard a po chvíli přemýšlení dodal: „Jak vás kdyžtak najdu?“
„Já si najdu tebe.“
Bernard chtěl ještě něco říct, ale uvědomil si, že neznámý zmizel.