Příběhy z Rakasi

Žádali rozsouzení. Dva mladí, urození bratři. V žalu z náhlé smrti otce, ve sporu o dědictví, s nastřádaným hněvem, s břemenem nesrovnaných křivd.
Vévoda je odvedl do zahrady. Patou kolem nich vyryl kruh.
"Smír je nad každý soud," řekl krátce a odešel.
Jen občas vyhlédl oknem.
V poledne křik, zarputilé tváře.
Zvečera zdvižená pěst staršího, před kterou mladší ustoupil, ale čáru nepřekročil.
O půlnoci tiché, znavené hlasy.
Za svítání se objali.
Sešel k nim.
"Smíme už opustit váš kruh, pane?" zeptal se starší.
"Je to přece jen rýha v písku," odpověděl vévoda. "Odejít jste mohli kdykoliv. Zůstat byla vaše volba."

Svíce ozařují tři listiny.
Vévoda, ponořený v myšlenkách, na ně upírá nevidoucí oči.
Navštěvoval ostrov Kiel každý měsíc.
Lektvar a rozhovor, dětské hlasy pod okny.
Život čarodějů je delší než vláda vládců, řekl Šaretas.
Stín popravčí sekery mě svrbí na šíji.
Až ty nebudeš, kam se uteču před nenávistí Rakasi k čarodějům?
Neoblékl svou prosbu do slov, ale vévoda ji přesto uslyšel.
Rozkaz k popravě.
Protokol o vykonání.
A třetí.
Mnohokrát Zákon obešel, ale nikdy ho nepodvedl.
Všechno je jednou poprvé.
Podepsal rozkaz a připojil dávné datum.
Na protokol zfalšoval jméno kata.
Třetím podpisem daroval Kiel muži s novým jménem.

Nejmenší, Ostrov snoubenců, má tvar srdce. Legenda praví, že pár, který na něm stráví noc, bude navždy spoután láskou.
Prostřední, Miar, je pradávným domovem barvířů. Jejich patron, bůh Leurí, kdysi upustil paletu a barevné krůpěje naplnily obyvatelům oči i ústa. Proto i řeč je na Miaru barvitá, rodí se tam nejlepší básně a nejlepší nadávky.
Nejvzdálenější patří Paláci. Říká se, že uprostřed stojí dům veliké krásy, ale nikdo ho neobývá. Muži se bojí, neboť ostrov kdysi býval ženou a dosud touží po milenci. Nejstaršího, který by z lodi vystoupil, přivine k sobě a již nikdy ho nepustí zpátky na pevninu.

Křídla racků protínají oblohu a jejich křik protíná ticho.
Šaretas shlíží z útesu na nekonečnou modř.
Chvíle samoty.
Ale neúnavným hlídačům neunikne.
Dnes nechal stopy. Pestré mašličky na větvích, sladkosti na kamenité stezce.
Už slyší jejich hlasy.
„Dědečku! Našli jsme tě!“
Nechá se zajmout malýma rukama a odvést domů. K Tayře a k její – k jejich! – dceři, k ostatním vnoučatům, pravnoučatům, k přivdaným a přiženěným.
Ke smíchu, který zve, aby se k němu přidal, k pažím, které touží obejmout, k pláči, který hledá náruč k utišení.
Každý večer si opakoval řadu jmen jako modlitbu.
Býval čarodějem.
Teď byl znovu člověkem.

Přiměl čaroděje vyměnit brokát za vhodnější oděv.
„Proč jsi žádal odpuštění?“ zeptal se Šaretas, když si navlékal košili.
„Chtěl jsem využít Tayru jako lano, které tě přitáhne zpátky.“
„Nakonec přitáhlo. Je-li ochotna sdílet mé uvěznění, pak mi dopřej malý kout, kde budeme spolu.“
„To nemohu.“
Čaroděj se zachmuřil. „Říká se o panovnících, že mají široké srdce plné slibů, když něco chtějí, ale malé a tvrdé, když je čas sliby plnit!“
„A o čarodějích, že jim vztek zatemňuje mysl a v hněvu se chovají jako hlupáci. Promluv si s Tayrou, čaroději, než mě budeš soudit.“
Malý kout...
Kdybys jen tušil, Šaretasi!

Při posledních slovech čaroděj vstal. Ranní slunce se mu opíralo do zad. Vévodu přikryl nestvůrně dlouhý stín.
„Takový obchod neuzavřu.“
„Pak tedy zemřeš.“
„Zřejmě,“ vzdychl vévoda. „Nemohu koupit svůj život za Tayřino propuštění. Není můj zajatec, ale vážený host.“
Stín zakolísal.
„Vděčím jí za svůj život stejně jako tobě. Jak myslíš, že jsem se dozvěděl o Etrisu? Vždyť je tajemstvím čarodějů!“
„Řekl jsem o něm jedinému člověku,“ zašeptal čaroděj.
„A Tayra přišla za mnou, vyměnit tajemství kamene za život s tebou.“
Čaroděj omráčeně klesl zpátky do křesla.
Stín zmizel.
Vévodovu tvář zalilo slunce.
Pousmál se.
„Nepůjdeš ji pozdravit, pane čaroději?“

„Připravili jsme pro paní Tayru komnatu, ale odmítá v ní být,“ hlásila zkormoucená komorná.
Vévoda svraštil obočí. Vědma působila všelijak, ale rozhodně ne zhýčkaně.
„Zaveď mě tam.“
„Právě tuhle,“ hlesl.
„Byla dlouho prázdná, tak...“
„Vím. Můžeš jít.“
Po třiceti letech vstoupil dovnitř.
Žádné viditelné stopy. Kruh s řetězy zmizel. Na háčku viselo zrcadlo, ne karabáč.
Dotkl se pelesti postele. Mohla vědma zahlédnout otisk ztýraného těla, schouleného v křečovitém pláči?
„Tady nemohu zůstat.“
Stála ve dveřích, nepřekročila práh.
„Stěny pořád odrážejí křik toho chlapce. Tolik bolesti...“
Věděla, kdo byl tím chlapcem?
Když se jejich oči setkaly, pochopil, že se nemusí ptát.

Za dlouhou dobu vládnutí si vévoda Wilhelm zvykl požadovat, přikazovat, zřídkakdy vysvětlovat, nikdy se neomlouvat.
Teď tváří v tvář náhle oněmělému čaroději těžko hledal slova.
Jazyk ztěžkl nejistotou.
Zhluboka se nadechl, jako by se chystal skočit z útesu do neznámých vod.
„Odpusť mi, Šaretasi.“
„Tys to opravdu udělal,“ zašeptal čaroděj, hlas rozechvělý hrůzou a rozhořčením. „Tvoji špehové ji našli a přivlekli sem. Strčil jsi ji do mé kobky?“
„Mýlíš se...,“ snažil se vévoda čaroděje přerušit.
Marně.
„Měl jsem tě nechat chcípnout jako psa, vévodo! Ale nemáš vyhráno, pořád mě potřebuješ. Chceš kupčit s lidmi? Dobrá! Tvůj život za její svobodu.“

„Máš šikovné špehy, ale myslíš, že ji můžeš předvést jako zajatce?!“
Vévoda nechal čaroděje soptit a v duchu sčítal škody.
Nebyly velké.
Okenní tabulky zadrnčely, ale vydržely.
„… hodit mi ji jako psovi kost…“
Nedávno pečlivě srovnané listiny se válely všude kolem.
„… považuješ lidi za své loutky…“
Ze sedmi malovaných kulatých vajec vzácného chorského páva zbyla jen barevná drť.
„… figurky ve tvé hře…“
Má v mnohém pravdu, uznal vévoda. Jenomže ví málo o tom, jak širokým obloukem musím obcházet Zákon, aby některé figurky nevypadly ze hry navždy.
„… a vrcholem…“
„Tayra je tady,“ řekl vévoda tiše.
„… tvoje arogance je tak velká… cože?!“

„Zpátky!“ přikázal vévoda. „Schovejte meče a nechte nás o samotě.“
Strážci neochotně poslechli. Při odchodu vrhali vražedné pohledy na teď již viditelného Šaretase.
„Zase při síle, čaroději? Jsou ty komediální efekty nutné?“
„Jsem potěšen, že jsi zdráv, můj pane,“ odpověděl Šaretas s ironickou úklonou. „A stále nespokojen.“
„Naopak. Velmi spokojen.“
„Tím lépe.“ Šaretas se uvelebil v křesle. Zpod brokátu mu vyčuhovala kostnatá kolena. „Takže mě nehodláš strčit zpátky do cely?“
„Zasloužíš lepší ubytování.“
„Zlatou klícku?“
„Cokoliv si přeješ.“
„Přeju si ženu.“
„Jakoukoliv, nebo vědmu jménem Tayra?“
Čaroděj strnul.
Oči v bledé tváři zaplály.
Výbuch hněvu se prohnal komnatou jako vichřice.