James Bond

Jednoho dne se na mém stole objevila hromádka sněhu. Na lístku vedle stálo:
To abys věděl, že tam venku začala zima.
„Já přece chodím ven,“ zabručel jsem. „Občas se tomu nevyhnu.“ Hromádka rychle tála, a tak jsem jí utřel svetrem.
O několik neurčitých časových jednotek později jsem našel na stole jmelí.
Vánoce!
Poslal jsem Eve vzkaz, že vybrat za symbol svátků parazitní rostlinu je zvláštní. Dlouho se pak neozvala.
Nakonec mi na stůl položila několik pampelišek.
Jaro je tu!
Alergie taky! odepsal jsem.
Druhý den jsem našel jen stvoly, hlavičky ležely vedle v koši nemilosrdně zmasakrované Evinými nůžkami na nehty.

Za všechny ty roky, strávené ve službách Jejího Veličenstva, jsem tohohle chlápka nikdy neviděl v rozpacích. Nebo vyvedeného z míry. Bruce Tanner je zkrátka jistota, a i když se všechno zhroutí v troskách, on si tak akorát opráší smítko ze saka a řekne: „Ehm. Co tam máte dál?“
Teď se mu ale tváří mihlo cosi nebezpečně podobného nervozitě.
„Fakt chcete jít dolů? Vybavení by vám přinesli.“
„Není třeba.“
„Vybudovali si tam něco jako podzemní říši. Dorozumívají se výhradně technickou hantýrkou, nikdo zhora jim nerozumí. Žijí na čaji a koláčcích.“
Zvedl jsem sáček.
„Mám.“
Víte, já ten pud sebezáchovy vždycky postrádal...

Základní škola
Nejistě přešlapuju na školním hřišti. Dokonce i třídní tlusťoch Robert je v nějakém družstvu a šklebí se zpoza kriketové pálky jako idiot. Já přebývám. Schopný přizabít se o hromádku krtince.
Střední škola
Spolužáci mluví jiným jazykem než já. Nechápu jejich komunikační kódy. Na rozdíl od programovacích algoritmů má každý jejich výrok více významů. Je to únavné. Pro holky neexistuju. Kluci mně vnímají ode dne, kdy hacknu ředitelův laptop.
Univerzita
Věřím, že některé stroje, na rozdíl od nemálo lidí, mohou mít duši. Většinu času trávím u počítače, jehož duši rozumím. Lidem nikoli. A navíc - vycházet ven is so 90s.

V důsledku zběhnutí agenta 003 jsem skončil připoutaný k složité kovové konstrukci v tajné základně ďábelského číňana. Proklatě!
Mezi mnou a jistou smrtí stála jenom dobře skrytá výbušnina v hodinkách, omamný plyn v plnícím peru a můj šarm.
Číňan, mistr mučení, se ke mně blížil.
“Jak se do lesa volá, tak se z lesa salám,” pronesl. Vytřeštil jsem oči.
“Letěl havran a zakopl,” přidal zlomyslně. Začal jsem se zmítat v mukách.
“Šli dva a prostřední upadl,” triumfoval.
Zoufale jsem se vzepřel v poutech a zakřičel: “Próč?”
Číňan se ke mně naklonil a rozpačitě se zahihňal: “Protože měl v zádech kudlu.”

Eve sedí za svým stolem, jablíčko svítí, myš kliká, osvěžovač vzduchu pod oknem osvěžuje.
„Evie?“
Ani nezvedne hlavu.
„Notak, Eve. Prosím.“
Povzdech.
„Jeden z nejchytřejších lidí v Británii, a bojí se cestovat. Já to nechápu, Q.“
„Na cestách je mi špatně, Eve. Nesnáším změny času, tlaku, rychlosti, vlhkosti, nesnáším cizí jídla a nerozumím cizincům. To poslední je možná naopak. Prosím, jeď místo mne.“
Zatřese hlavou.
„Upřímně, Q - „
„Zmínil jsem se už, že účelem cesty je provést kontakt s 007?“
Zbystří pohled a narovná záda.
„Jaký kontakt?“
„Osobní, předpokládám. Jinak bych tam nemusel.“
Zdá se, že jsem konečně získal její pozornost.

Kopce mají touhle dobou barvu rzi. Silnice se vine jako had; šedá užovka v polštářích mrtvého lišejníku. Nikde žádný pohyb, jen vůz, stříbrná kapka rtuti na těle užovky, klouže tím obrazem, jako by plul. Řidič nepotřebuje mapu. Silniční hypnóza – vrací se domů.
(Vzpomínka: 13 let. Strejda Max ho učí řídit. Výpravy na sluky s Kincaidem. Otec tu není.)
Jedou dál, on a stará dáma, a ve stejnou chvíli v Londýně čísi ruka sype drobečky. Klade nástrahy. Kryje jim záda. Tiše a spolehlivě přesouvá boj na jeho území. Život má smysl pro ironii.
Aston Martin přibrzdí.
Usedlost Skyfall je na dohled.

Nemůže se nic stát. Jsem v jedné z nejzabezpečenějších budov v Anglii. Jsou tu bezpečnostní brzdy. Elektromagnetické. A pak ještě jedny, lepší. Pravděpodobnost, že to spadne, se téměř rovná nule.
Téměř.
Taky jsem devadesát stop nad zemí a mezi podrážkami mých bot a šachtou je jen tenký plátek železa.
Nepředstavuj si to!
V interkomu zapraská.
„Hej?“
Nic.
Znovu zkusím všechna tlačítka. Přece už to někde musí zvonit, blikat, pískat, co já vím... Přece už někde musím chybět!
Opatrně si sednu do rohu a zavřu oči. Nemysli na těch devadesát stop. Nedělej to.
Nespadne to.
Proč jsem radši nešel po schodech?

Návraty z mise nebývají pěkný. Byl jsem k smrti unavenej, toužil se něčeho napít a upřímně doufal, že obvyklý formality nepotrvají věčnost. Odevzdám výstroj a vypadnu dřív, než můj stav vtipně okomentuje.
„Smrdíte“, všiml si. „Proboha, to je KREV?“
Zbledl jako stěna. Všiml jsem si, že má nové brýle, což ho učinilo ještě všímavějším.
„Kde to mám podepsat?“
„007, jste v pořádku?“
„Nestačil jsem se osprchovat.“
Rezignovaně vzdychl.
Zasmál bych se. Ale nešlo to. Najednou jsem mu zíral na ruce a nemohl přestat. Útlý holčičí ruce s prstama tvarovanýma ke kapesním krádežím. Nebo k hlazení.
Dokonalost.
Dobrý bože. Jsem přepracovanej.

Neviděl jsem nic.
„Nevidím nic,“ řekl jsem. Obličej těsně u zrcadla, které se začínalo mlžit. Na nose jsem toho odpoledne měl už asi dvacáté brýle.
„Vážně nevím,“ zavrtěl jsem hlavou. Nevěděl jsem. A vlastně mi to začínalo být jedno. Ne však tolik, abych se nebránil, když prodavač vytasil lennonky.
„Devadesátá léta jsou díkybohu dávno pryč,“ odmítl jsem rázně. Spíš jsem vycítil než uviděl jeho rozladění.
„Poslední pokus.“ Sáhl jsem nazdařbůh na stojan. Dvě pacičky, výborně! A velká skla - nebudu si připadat jako tankista. Sedí mi dokonale. Tmavé obroučky přecházejí do průhledné. Proč ne.
„Tyhle. A k nim navrch sedm dioptrií.“

Ve vysílačce to zapraská.
„Q? Jak daleko ještě?“
Jeho hlas je jak kus ledu.
„Asi třicet metrů. Rovně,“ odpovím.
„Tady nic není. Q?“
„Aha. Nic. V tom případě se vrať, 007. Padesát metrů. Měly by tam být dveře.“
„Doprdele, Q!“
Zašklebím se na monitor.
„Je to jen ruská ambasáda, 007. Ne vesmírná stanice. Dostaneme tě ven. Nech to na mně.“
„To poslední mě má uklidnit nebo vyděsit?“
Pokrčím rameny. Když mi M před třemi hodinami předával velení, ptal jsem se stejně. Než stačím odpovědět, otočí se jedna z kancelářských krys a divoce mává rukama.
Aha.
Rusové o nás už vědí.