DMD č. 29. pro 29. 4. 2025. Téma: Speed dating

Medvědice Amelia byla milá, starší dáma. Medvědice nemají menopauzu, tudíž, přestože už byla několikanásobnou babičkou, mohla se stát klidně zase maminkou.
Amelia byla maminkou ráda. Jak tak chodila kolem řeky, s láskou sledovala vnoučátka a divila se: kde jsou, do háje, letos všichni samci?!
Po pár týdnech čekání přestávala být tak milá. To už o ni jako není zájem? Pfff!
Když spatřila mladého Walkera, rybařícího v Kanceláři, došla jí trpělivost.
Nemohl nikam utéct. Balvany tam vzadu u skály pěkně kloužou.
Chytila ho za ucho a odtáhla na mělčinu.
Ani si pořádně neuvědomil, co se vlastně stalo, když spokojená medvědice odcházela.

Pokud by se prostředí mělo srovnat s jakoukoliv kavárnou, totálně by pohořelo. Je to tu... neosobní, sterilní.
Výsledků je taky dosti pomálu. Dvacet na každých dvě stě miliard.
No a když si vezmete ty náklady... tohle neplatí zákazník, ale pořadatel.
Nechtějte vidět účet za elektřinu. Nechtějte vidět účet za 'kafe' a 'sušenky'.
Vážně ne.
Ovšem, když se zadaří, tak to stojí za to. Vztahy jsou sice kraťounké, ale ty následky!
Která seznamka se může pochlubit, že z úspěchu jsou články v novinách, pořady v televizi a rozruch v kruzích různého druhu?
Žádná.
Jenom ta francouzsko - švýcarská. Velký hadronový urychlovač zvaná.

„Jiný konec, prosím.”
Klapot psacího stroje ztichne. Sedíme u stolu. Díváme se na sebe.
„Vážně?”
Cvakání kláves mi odměřuje čas.
„Ale, takhle to má být.”
Konec řádky. Cinkcink.

Všechno jde do háje, barevný svět se hroutí. Zůstává jen to ošklivé.
Vianovy prsty tančí mezi písmeny. Vzduchem víří obrazy. Tmavnou.
Hudba zvážní. Trubka se zasekne uprostřed nápěvu. Chloé je mrtvá, na vodě plave Leknín. Colin přechází úzkou lávku nad řekou. Ještě krok a ... Myš sama strká kočce hlavu do tlamy.
Spisovatel zdvihne hlavu: „Jiný konec? Napiš si ho.”

Nemůžu. Je to jeho svět.
Občas, schovaná pod peřinou, o něm budu snít.

Ranní procházky probíhají v poklidu. Bocman vyráží s midshipmanem ven v době, kdy rozumní lidé ještě spí nebo si vychutnávají ranní kávu nebo čaj. To má bocman ráda. Les i vyhlídku mají sami pro sebe. Ideální pro společnou hru, upevňování nových dovedností i prosté kochání oroseným ránem.
Ty odpolední a večerní občas připomínají minutkovou seznamku. V sedm večer se vyrojí pejskaři, rodinky s dětmi, sportovci všech věkových kategorií i tokající omladina. To je něco! Musí se očuchat s kudrnatým voříškem, rychle se prohnat se žíhanou stafbulkou a ještě zčeknout cizí batole na odrážedle.
Doma padne pod lavici a hodinu chrápe.

Chiméra je pryč. Zbytky kouzla z kotlíku, překlopeného v nedávném boji, se vpíjí do země. Část se vsákne i do oblečení bezvládné čarodějky. Nebo spíš toho, co z ní zbylo.
Klaudie vytáhne z kabelky pohotovostní placatku a zhluboka si přihne. Neměla Otýlii ráda, ale ten pohled není hezký. Jenže si za to čarodějka může sama. Neměla Klaudii podcenit.
Lhát telepatům se nevyplácí. A pokoušet se Klaudii zneužít k posílení vlastní moci pod zástěrkou srdceryvného příběhu už vůbec ne.
Místo přílivu magie a mládí, které čekala, si tak Otýlie dala schůzku se smrtí. Rychlou a definitivní.
Klaudie se otočí k odchodu.

Všechno se má zkusit, říkám si.
Nádech, výdech. Postavím na stůl papírovou tašku z obchodu s výtvarnými potřebami. Nemysli na to, kolik to stálo, OK?
OK.
Dál štětce, jasně. Ty poberu po bytě (nějaké byly v příborníku - zajímavé.)
Teď připravit papír. Mám cold pressed Archer, nádhera. Chvíli ho očuchávám, jako kdyby to bylo čerstvě probuzené kotě*. Pak olepím okraje krycí páskou.

Opravdu to udělám. Jo!

Štětec zacinká ve sklenici vody.
První vrstva barev.

První slzy. Ta vodovková matlanice vypadá jako hovno. Co dělám blbě? Zřejmě všechno.

Eskalovalo to rychle - fungl nové vodovky letí do koše. Některé věci prostě neměly být.

Bylo nebylo, narodila se stoslovka, můžeme jí říkat i jinak, ale každopádně měla sto slov, víceméně splňovala určité zadání a vznikla v časovém limitu 24 hodin.
Byla sama se sebou docela spokojená. Ne snad naprosto, od narození byla držena zpátky, aby si nemyslela kdovíco, ale přece jen si připadala docela nápaditá a zajímavá.
A tak byla zveřejněna a čekala na čtenáře.
Někteří prošli kolem, ani se nezastavili.
Další na ni pohlédli a nenašli shodné téma.
Další ji přečetli a neměli k ní co říct.
A tak stoslovka dál smutně seděla a čekala, jestli někomu bude stát za zmínku.
Dočkala se?

Hanka hlídkovala s ostatními u Motýlí brány. Každou chvíli čekali další výron a s nimi záplavu monster – spídů či něčeho horšího.

V tom se vzduch v prostoru brány zatetelil, zduhověl a objevili se první spídové. Ale chovali se divně. Místo divoké smečky, která by se rozprchla všemi směry, kráčeli ve spořádané formaci, nespěchali, rozhlíželi se kolem, jako by něco, nebo někoho, hledali.

Z blízkého křoví se najednou vynořila další skupinka spídů a přistoupila k prvním.

„Co to dělají, to si tu dávají dostaveníčko, nebo co?“ otočila se Hanka na dráčka Faglina.

„Ale ne! Tihle jsou posednutí Knuty. Přinesli jste kořalku?“

Picek vzal Coru do restaurace u jezera. Seděli u francouzského okna s výhledem na vodu. Než se však stačili podívat na jídelní lístek, sklem prolétl drak.

„Ahoj Coro, Picek říkal, že mě chceš poznat, tak jsem tady!“ vesele prohlásil do ticha.

Pak škytl. Proud plamene, který mu vyšlehl z tlamy nečekal. Celá restaurace rázem vzplála.

Picek popadl Coru, které už doutnaly šaty, protáhl ji oknem a hodil do jezera. Pak za ocas vytáhl i draka. Ohlédl se po dívce, ale ta už plavala pryč.

Rozzlobeně popadl draka za křídlo a mrštil na zem kulatou prchavku. V mžiku byli zpátky doma.

Londýnský psí útulek.

„Dobrej den, pane. Přišel jste si vybrat?“

Přikývl.

„Něco vám řeknu. Před těma kotcama nesmíte stát dlouho, víte? Eště se nějakej ten pes rozdivočí.“

Hotovej speed dating, tý jo.

Procházel kolem kotců a vzal by si je nejraději všechny. No dobrá, v tomhle se to lišilo. Naštěstí se jich nemusel ptát na otázky.

„Copak máš za sebou? Chovali se k tobě ošklivě? Nechali tě uprostřed lesa a odjeli? Dávali ti pořádně najíst?“

Na rozdíl od holek mlčeli, jen na něj koukali psíma očima.

Nakonec vybral jednoho, který seděl sám v rohu.

„Tak snad si budete rozumět, pane.“