DMD č. 22. pro 22. 4. 2025. Téma: Škrábej se

Všichni jsme křehcí - ty i já, já i ty. Být spolu vždycky znamená trochu žehnat a trochu zraňovat, trochu se smát a trochu trpět. Stojí to ještě za to? Kdo může říct?
Někdy jsme tak moc skrytí pod nánosy vlastních smutků, že ani nemůžeme být doopravdy spolu. Potřebovali bychom ze sebe všechno seškrábat, sedřít, dokud by po bolesti nezůstala jen zarudlá kůže znovuzrození.
Často sedíme v tichu. Někdy příjemném, jindy mrtvém. Jak se rozhodnout, zda odejít či zůstat, když obojí bolí a ani jedno není správné?
Po slzách zůstává prázdno.
Po prázdnu přichází klid.
A v něm prostor pro odpuštění.

Antonín seděl jak na jehlách. Na kapsu mu svítilo sluníčko a čokoládová hmota měkla. Měl by pralinky rychle sníst, ale jak? Už ví!
Zavřel se na WC. Z kapsy vydoloval nevzhledný slepenec. Nacpal si ho do pusy. Taková dobrota! A zadarmo! Vychutnával si božskou chuť čokolády a pomalu polykal. Sáhl na kliku. Zamrazilo ho. Na jazyku ucítil pálení. Současně se automaticky začal škrábal na noze pod kapsou. Strnul. Chilli v čokoládě! A on je na ně alergický! Co teď? Schlíple se vrátil ke stolu.
Alex zářila nadšením. “Koupila jsem si bonbóny! S chilli! Ty mi je nesníš, neb je nesmíš!”

Němý výkřik hrůzy rdousí hrdlo, myšlenky se rozlétnou jak vyplašení havrani.
Xéniino tělo se dá samo do pohybu, horečně poshledává rozházené amulety, vlastně nechápe proč, potřebuje sílu, musí něco udělat…
Koutkem oka postřehne pohyb. Cibulák se probral, setřásl pouta a škrábe se z trosek.
„Kam démon zmizel? Jak se tam dostanu?“ vybuchne Xénie.
Cibulák se rozchechtá. Dříve prázdnými důlky probleskne pronikavý pohled.
„Je to tvoje vina!“ Xénie drží v ruce dračí zub. Bez uvažování se rozmáchne.
Bodne.
Cibulák padá, ve smrtelné křeči si drásá obličej, zteřelé maso odpadá.
Odhalí svraštělou tvář neznámé ženy.
Démonova vědma! Zabila ji.
Udělala strašlivou chybu.

Chlapec dal do úst třešně a honem pevně sevřel rty, jako kdyby mu je někdo chtěl sebrat.
„Pusa je dobrá schovávačka,“ pomyslil si. „Navíc, co do ní strčíš, už nikdo nebude chtít zpět.“
Majitele zahrady však neošálil. Vidí, jak mu kulaté, červené plody vyboulily tvář.
„Ty uličníku, to se dělá, krást třešně? Ještě jednou tě tu nachytám a uvidím, jak se škrábeš na strom tak, tě přetáhnu holí!"

„Vím, že se to nesmí, ale ty třešně jsou tak sladké. Vzal jsem jich jen, co se do hrsti vejde. Tak se nezlobte. Já už to víckrát neudělám, slibuju,“ říkají provinilcovy oči.

Zhádali jsme se. Zase.
Ve skalách nejde prásknout dveřma.
Než se člověk odváže, chvíli to trvá. Dýl, když přitom vzteky brečí.
Servala jsem sedák, karáble hodila do kletru, na ty je potřeba dávat pozor, písek v zámku je o hubu a šroubovací byly vzácný, a jen tak bez ničeho sjela do údolíčka.
Já ti ukážu, co vylezu. Bez tebe. Bez jištění. Sama.
Adrenalin u nosních dírek jsem se vyškrábala sokolem na desetimetrovej čuvaks u cesty. Šestka, vole.
Nahoře jsem vychladla. Bez špagátu se dolů nedostanu a volat o pomoc je potupa.
Hledali mě dlouho.
Vylezli nahoru, protáhli slaňák.
Vždycky kamarádi.