DMD č. 09. pro 9. 4. 2025. Téma: Sluneční paprsek

Přetočil se z jednoho boku na druhý a tiše zamručel.
Ano, začal se probouzet díky šimrání slunečních paprsků, přesněji několik takových proužků prosvítalo přes záclony.

V polospánku položil ruku na obličej, aby se ubránil. Avšak neúspěšně. Přijal prohru a sjel jí níž, avšak nebylo to jeho prostěradlo.

Nikoliv. Dotkl se holé mužské hrudi. Přejel znovu. Než zasekl v pohybu a pootevřel oči. Chyba. Sluneční paprsek ho na chvílí oslepil.

Naklonil a pohlédl na mladíka vedle sebe. Jeho rozčepýřené hnědé vlasy, jemně rýsované svaly a nadechl i jeho vůně. Pivoňky.

V hlavě se mu honila otázka: Proč, že jej večer nezabil?

"Is it serious?" Mabel asked. She was sitting at Henry's desk. The two traitors were seated across from her. The last sunbeam split the desk in half like a long sword.
"I love him," said Henry.
"Of course you do," Mabel replied, unbothered. "Are you going to leave us?"
"I thought you'd leave me if you ever found out."
Mable scoffed. "I would. But I don't have a choice. It would be a scandal. I would have to find another man because without you, I have nothing."
Henry noticed she was shaking. The sun disappeared. And the dark was quiet.

Zbývaly poslední desítky výškových metrů k vrcholu Teide a oblačnost se pomalu trhala.

"Tak přece jenom bude něco i vidět. ale musíme pohnout." Do východu slunce zbývaly minuty.

Kousek před vrcholem už na tváři cítil teplo prvních paprsků. Přidal do kroku. Musí stihnout fotku, jak stín Teide sahá na vedlejší ostrov.

Těsně před vrcholem posadil Deedru na okraj kráteru a udělal mu pár fotek. Na úplném vrcholku solidně foukalo, tam se ho neodvážil pustit, ještě by někam uletěl. To draci občas dělaj.

Bohužel pár minut po východu slunce, ale společnou fotku se stínem sopky ještě stihli. Tak alespoň, že tak.

Král se zpočátku zdráhal financovat tak drahou zbraň, ale když vynálezce názorně předvedl její účinnost na zmenšeném modelu, rychle se nadchl. Bude-li země mít něco takového, nikdy už nepřátelské lodi jejich pobřeží neohrozí.
Tucty řemeslných dílen začaly okamžitě pracovat na státní zakázce. Stovky mužů stavěly dřevěné rámy, otočná ložiska, i samotné věže, na nichž bude obranné zařízení upevněno. Tucty nejlepších sklářů dnem i nocí rozpalovaly pece a z nejkvalitnějšího písku vyfukovaly díly zrcadel.
Konečně byla přímořská linie opevnění dobudována. Jen připlujte, holenkové. Spálíme vaše kocábky na troud silou samotného Slunce.

To by ale invazní flotila nesměla zaútočit krátce po soumraku...

Lesík.
Tady jsou vzácné.
Dobývá se přes polorozbořenou zeď.
Použijí ji jako stěnu přístřešku, z celty vyrobí zastřešení, nasbírají dřevo a dají vařit vodu. Nálada stoupá a Slunce, tušené za příkrovem šedivých mraků, klesá.
Setmí se ještě víc, ale to není denní dobou.
Přichází slejvák.
Kapky deště bubnují na napjatou plachtu, koluje horký čaj.
Náhle se kopec před nimi rozzáří jasnou fialovou.
Vykouknuvší Slunce pohladilo rozkvetlý vřes. Ve sloupu světla září padající kapky bíle. Obloha za kopcem se zdá být inkoustově černá.
„Někde je duha,“ řekne Norman.
Obraz se jim vpálí do sítnice.
Pro okamžiky jako tyhle utíkáš do kopců.

Ten den se vlekl jako smetana. Na stráni se pokojně popásaly ovce a po obloze pluly jejich chundelatí souputníci. Mladý pasáček pospával pod stromem, jen tu a tam pozvedl těžké víčko a kradmým pohledem zhodnotil situaci.
Pod keřem něco zašustilo. Hned byl na nohou: „Anciáša, zpropadená zvěř, nemůžou aspoň jednou nechat ty ovce na pokoji?“
Po chvíli zbystřené pozornosti se svalil zpátky do mechu.
Další šustot zazněl na kraji lesa.
Zvedl se, aby se pořádně rozhlédl, když tu se pomezi mraky prodral sluneční paprsek a ozářil zrzavou kštici.
Ach, to jsou jen fíglové. pomyslel si a spokojeně se rozvalil zpátky.

„ 'Co já se nachodil pražskejch silnic a nikdy mě nic nesrazilo! Ani teď to nebyla moje vina, prostě mě to voslnilo!'
'Proto jste podal žalobu proti slunečnímu paprsku?' suše konstatoval první z konstáblů stojících u mého nemocničního lůžka.
'Aby vám to Sluníčko nevrátilo!' káral ironicky druhý cajt.

A ono vrátilo. Hned celému lidstvu...“

„...Hele tohle ti knižně ve Fantomprintu nevydáme, vždyť TO je přece nesmysl!“
„Celý sci-fi je nesmysl! Si přečti takovou Rečkovou – Vesmír s čokoládou, vždyť to je o tlustejch dětech, co maj superschopnosti!“
„Ty seš sečtělej jak Poirot, ale sám slušně nenapíšeš!“
„Co bys chtěl vod starýho dědka?“

„... a je tady další,“ upozorňuje San.
Na tuhle nebylo třeba. Bílé vlasy spletené do složitého účesu, minisukně, rozhalenka skoro až na pupík... ale hlavním poznávacím znamením jsou andělské hlasy, prozpěvující „Gloria, gloria,“ zatímco Novou Studentku halí Oblak Výjimečnosti. A aerosolu vzniknuvšího hojným a stálým používáním přesladké voňavky.
„Asi budu zvracet,“ povídám. Jsem na pachy citlivá.
„Neboj,“ zkontroluje Gwen pohledem strop a vytáhne... lupu.
Na rozdíl od zažitých představ ve Skotsku někdy svítí Slunce.
Třeba teď.
Najít správný úhel...
Koncentrovaný sluneční paprsek dosáhne prakticky pevného aerosolu...
Puf!
Zasmrdí spálenina a Mařka už nikoho neoslňuje.
„Ty, Gwen, není to trochu drastický?“
„Ne.“

Zobudí ju svetlo, ktoré sa derie aj cez zatvorené viečka. Posadí sa. Akoby jej vybuchla hlava. Rozhliada sa navôkol. Nahryznuté továrenské budovy zjemnené vychádzajúcim slnkom prezrádzajú, že sa nachádza na kraji mesta. Nechápe, ako sa sem dostala. Keď objaví vedľa seba zakrvavené pierko začnú sa vynárať spomienky. Akoby sa to dialo teraz - krásna volavka ďobe muža do tváre. Snaží sa mu zasiahnuť oči. Žiari ako mesiac. Vyďobne mu prvé oko a muž ju prudko zrazí na zem. Zacíti jej bolesť, až ju prehne v páse. Vtedy si všimne tmavú odchádzajúcu siluetu. Volavka zasiahne druhé oko - muž sa rozpadá na černotu.

Les pod Apolenou byl tichý, kropenatý slunečním světlem pozdního rána.
Srny a srnci... nebo jeleni a laně?... tancovali na mýtinách jako páry v hodovní síni.
Jan si nadhodil čerstvý úlovek na ramenou a zašklebil se nad cákanci krve, které ozdobily jeho "pracovní" tuniku.
Pohyby, vypilovanými v posledních týdnech k dokonalosti, zvíře zavěsil na dřevěný rám, naostřil nůž. Než však udělal první řez, zachytil v periferním vidění zlatý záblesk. Zvědavost mu nedala, šel se podívat blíž. Z houští koukala soška řvoucího lva, zdobící helmu?
"Jindřichu, kdes vyhrabal tuhle plechovku?"
"To jsem si mohl myslet, že Fantom je Ptáček..." zakroutil hlavou "detektiv".