DMD č. 08. pro 8. 4. 2025. Téma: Tichý společník

Madlin manžel nebyl nikdy žádný mluvka. Pořádný chlap od fochu rukama totiž řekne víc, než by jiný dovedl slovy. Slovník není potřeba, rozumějí si dokonale. Třeba dvě facky ode zdi ke zdi znamenají, že polívka je málo slaná. Natržené ucho, že se program přepne až po fotbale. Pěst do obličeje, že se moc maluje, jako kurva.

Madla zase věci ráda říká jídlem. Jed na krysy v každé porci tento týden znamená chcípni, chcípni natřikrát, ty svině, zkus na mě sáhnout teď, ty zavšivenej hajzle.

Madlin manžel není žádný mluvka. Hlavně od té doby, co z něj co rok kvetou růže.

„Mlčíš,“ poznamenala Edith směrem k Viktorovi.
„Přemýšlím,“ odvětil a upadl do ticha.
Mluvili spolu o tom, jak se jejich svět obrátil vzhůru nohama. Jak to, co považovali za normální, najednou nedávalo smysl.
„Kdy se stalo, že jsme přestali vnímat zvrácenost toho, co lidstvo dělá? Kdy nám začalo připadat samozřejmé, že naše děti vyrůstají v umělých dělohách? Kdy jsme se přestali snažit?“ přemítal Viktor.
Edith na něj mlčky hleděla.
„Když se k tobě pomalu plazí stín, nevšimneš si, že zhaslo slunce. A stvoření přestalo být jedinečné v momentě, kdy jsme přišli na to, jak vzniká záblesk, který vdechne oplodněnému vajíčku život.“

Jeden jeho pohľad už má v sebe otisnutý. Evidentne chce viac. Jeho oči sa menia, zanechávajú stopu chtíču: "Povedz, že ma chceš!"
Kolenom jej odtisne nohy, aby sa medzi ne vložil.
"Chcem ťa," poslúchne, napriek tomu, že všetko v nej kričí nie.
Nemôže nevnímať jeho ruky, ktoré jej vyhŕňajú šaty a prinášajú spomienky. Spokojne sa na ňu zadíva. Netušila, že je možné i tretie vtisnutie, ktoré ju ešte viac oslabí. Zacítila teplo. Vychádza z vrecka, do ktorého vložila medailón. Za mužom sa začal formovať prízrak vtáka zo sna - volavky. ,Si ňou,´ akoby začula starenku.
Tichá tmavá postava opodiaľ začne cúvať.

Muž v podivném brnění letmo zkontroloval levitující polokupoli. Mrňous se právě kochal rozkvetlým kaktusem a kamínky zkoušel trefovat přibližující se ukazatel stlučený z trouchnivějících prkýnek. Když některý letěl mimo, Mrňous mu ledabylým pohybem své tříprsté pacičky nenápadně pomohl.

***

Dorazili k oáze. Djarin kývl na kupce, zatímco Prcek zaparkoval prckomobil u tůňky a zamával na obrovitého banthu. Když si zvíře jen otráveně odfrklo, prckovy špičaté uši zklamaně zplihly.

Najednou z tůňky vyskočila obrovská ropucha.

Djarin ten pohyb sotva postřehl, ale ve zlomku vteřiny zmizela v Mrňousově prťavé puse.

Prcek polkl. Na jeho tváři se rozlil blažený troubovský úsměv. Uši vystřelily nahoru.

„Kámo, ty jsi ale velký. Kde ses tu vzal? Kde jsem se tu vzal já? Jaktože tu nic nesmrdí?“
„...“
„Ty nebudeš zrovna ukecaný, co? Nevadí, já si vystačím. Ale měl bys vědět, že takové to – mluviti stříbro, mlčeti zlato – je pěknej nesmysl. Nic nevytřískáš tak, ani tak.“
„…“
„Ještě bych si to mohl vzít osobně. Nebavíš se se mnou, protože jsem malý spíše páchnoucí mluvící pes, zatímco ty se považuješ za důstojného skorovlka?“
„…“
„Že tě přerušuju… Támhleti dva po nás jdou.“
„…!“
„Sakra, všimnul sis, že jsme tu sami.“
„Baf!“

Gaspoda odlétá pět metrů. Duch se spokojeně usmívá. Moc hezky si popovídal.

Těch nevyřčených věcí mezi nimi bylo od začátku mnoho.
Touha prokázat svoji hodnotu.
Tvrdohlavost, která neustoupí tváří v tvář prohře.
Původ, který měl být předurčením, ale zatím jakoby neměl efekt.
Osamělost, kterou z nějakého důvodu nešlo překonat.
Bratrovražedná válka, která vtrhla do jejich domovů bez pozvání, a bořila jejich svět.
Místo toho se špičkovali, soupeřili naoko i opravdově, a vedli velké řeči, které umí jen nezranitelnost mládí.
O noci na pranýři nikdy znovu nepromluví.
Na den ve stínu šibenice ani jeden z nich nezapomene.
Protože i když chodí všude kolem, dokud jí nepohlédnete do tváře, je smrt jen abstraktní koncept.

Ponořená v myšlenkách vytrvale vytahovala nová a nová vlákna a čarovala niť. Sledoval ji, spokojený a klidný, knížku zapomenutou v klíně. Poslední paprsky slunce jí posypaly uprchlý cop mědí.
Usmála se pro sebe.
"Biatris?" prolomil ticho výzvou ke sdílení.
Usmála se i pro něj.
"Vzpomněla jsem si, jak kazatelé vždy chodívají ve dvojici, takže je mezi nimi i ten třetí, který sám nepromluví."
Známá pravda.
"A?"
"Je to s nimi trochu jako tady u nás doma," zazubila se, jak to dělávala, když věděla, že si obzvláště dobře rozumějí.
"Jistě," vrátil jí úsměv, "zatím."
"S našimi hlasy? Máme poslední týdny klidu."

Stačí pár mil a jsou v bezpečí.
S vysokou pravděpodobností.
Kopce od sebe lehce poodstoupily a vytáhly se, pokud je to možné, ještě výš. Jdou napůl zarostlou stezkou; jak zvláštní, že její trasa je v úbočí kopců stále zřetelná, zatímco dávná silnice v údolí je nyní soustavou rašelinných jezírek, v nichž lze tušit utopený tank. Občasné zabečení ovce paradoxně prohlubuje pocit samoty.
Výrazný kopec na obzoru jim kyne.
Stále.
Už pár hodin.
Skoro celý den.
Nejenže se neblíží, on se snad vzdaluje.
Podle mapy je na jeho úbočí další opuštěná vesnice. Jakoby ji chránil.
Navštíví ji až zítra ráno.
Radši.

Připadalo mu, jako by se snad znali odjakživa. Pamatoval si, jak spolu v dětství chodili do školy. Někdy spolu byli i o prázdninách. V dospělosti spolu trávili ještě mnohem víc času. Doprovázel ho do práce, setkávali se společně s přáteli, často se spolu i probouzeli. Už si ani neuměl představit, jaké by to bylo kráčet životem sám. Bylo by to ještě vůbec možné?!
Dnešní večer trávili společně pod dekou. Byla zima a dívali se na seriál. Na jaký? Na tom vlastně nezáleželo. Nic ho totiž netěšilo. Jeho společník na něm ležel a mlčel. Nevěděl jak dlouho tu tíhu ještě unese.

Otis for FBOTUS! A nebo je králem? Pro oddanou fanbase je vším.
Otis má kancelář. Je to jeho zátočinka vzadu pod skalou. Tam stojí, tiše hledí do vody a dělá, co umí nejlíp. Ostatní medvědi ho s úctou obcházejí. Někteří touží lovit vedle něj, i když na ně nemá náladu. Má nejúžasnější charakter.
Fanoušci na něj pořád myslí. Všechno jim ho připomíná. Chundelatý pes? Otis. Jakýkoli medvěd v logu restaurace? Otis. Malují ho. Vyrábějí jeho plyšové podobizny. Firma OTIS, prodávající výtahy, nechápe, jakou reklamu v něm má.
I kdyby se už nevrátil, navždy bude zosobněním Brooks Falls v kolektivní paměti.