DMD č. 01. pro 1. 4. 2025. Téma: Slavná poslední slova

Přechod z pěkné asfaltky na rozbitou panelku ho vůbec nezarazil. O kus dál však přechod z panelky na deset centimetrů úzkou štěrkovou uličku po skále vzhůru ... už trochu jo. Zejména proto, že na mapě byla stále velká cesta.

"No co, horší to už být nemůže ..." pomyslel si a hnal motorku vzhůru.

Až na lehké prokluzování kol to vlastně vyjet šlo. Přehoupnul se přes vrchol a začal sjíždět dolů.

Vpravo skála kolmo vzhůru, vlevo skála kolmo dolů, štěrková ulička se kroutí po skále a klesání lze sotva ubrzdit. Když už motorka "stojí", tak se štěrk i s motorkou stejně sune doleva ...

Nora sa započúvala zvukov, ktoré vydával dom. Jako, prvá noc na novom mieste je vždy obskurná, ale teraz to podlaha prehnala...
Opatrne zišla dolu schodami s náhodne schmatnutou palicou, aby umlčala strachopuda v hlave.
Dom mlčal. Bol zrazu dokonale tichý. Príliš dokonale.
Akoby niekto zadržal dych..?
Aj víchor vonku ustal v očakávaní, či sa niečo stane.
Nikto tu nie je, uisťoval vystrašený hlások v hlave. Nevraveli, že dom patril čarodejke? pokračoval v snahe zľahčiť situáciu. Možno len tak celkom neodišla...
Nora preglgla a spravila prvú vec, ktorá ju napadla.
"Je tu niekto?" spýtala vydesene.
A tieň vedľa dverí sa pohol..

Poslední slova krypto tradera s nickem „MistaFuccYou“, jinak známého jako „Im really poor“, byla „Když umřu, udělejte ze mě meme coin“. Trader ztratil svých posledních pět set dolarů, když se stal obětí podvodu známého jako „rug pull“. Posléze během živého přenosu na sociální síti X nabil jeden náboj do revolveru, pronesl svá poslední slova a začal hrát ruskou ruletu. Revolver vystřelil až napotřetí, nicméně naposledy, jelikož kulka se trefila do hlavy. Pouhé minuty po smrti byla však vytvořena kryptoměna Mistacoin, která sedmdesát procent výdělku převáděla do kryptopeněženky zesnulého. Stream s tělem se zastavil až půl hodiny po smrti hlavního hrdiny.

Betty stojí na nádraží. Na uších sluchátka, v hlavě kolotoč myšlenek.
Myslí na dnešek. Na včerejšek. Na zítřek.
Na přítomnost. Minulost. Budoucnost.
Myslí na všechno a na nic.
Na to, co měla udělat, ale nestihla.
Na to, co teprve musí udělat, a bojí se, že nestihne.
Myslí na to, že už po osmadvacáté tento týden poslouchá svou oblíbenou písničku. A to je teprve úterý.
Na mobilu jí pípne upozornění. Kamarádka jí připomíná, že právě dnes, na apríla, startuje psací výzva.
Téma prvního dne zní "Slavná poslední slova."
Zamyslí se. Zašklebí se. Odepíše. Udělá krok dopředu.
Hlasitý výkřik. Škubnutí.
"POZOR! VLAK!"

"Propíchlá Pneumatika pro Falešný Hřebík, růže rozkvetla a porazila krávu, opakuji, růže rozkvetla a porazila krávu."
"Falešný Hřebík atakdále, rozumím. Roztřepil se velký kartáč?"
"Uvolněný Balónek se nemohl zdržet dostatečně dlouho, aby potvrdil či vyvrátil. Hans?"
"Ja. Generál von Saubermachen se dočkal tragiského kontse prži explosi muničního sklatu. Asi pych neměl cítit sadostiutšinění, ale poržád mu nemůšu sapomenout to moje BMW."
"Díky za informaci."
"No to není fšechno. Jeten s fojáků jakýmsi sásrakem pržežil. A neš to fybuchlo, tak saslechl, jak generál otmítl eskortu. Še prý 'Co se mi tak může stát, kdyš jsem opklopený fšemi těmi silnými německými fojáky?'"

Řekla jen, že si jde koupit boty, a odešla. Byl pátek, začátek října. Chlad se zahryzával do kotníků a naznačoval, že je čas vyměnit okopané tenisky za něco pořádného. Nic jsem tedy nenamítal, ani jsem nestihl říct „Tak dobře pořiď.“ Najednou po ní zbyl jen hrnek s nedopitým čajem.

Čajová patina na hrnku vyznačila bod jejího odchodu — nejasně, a přeci tak ostře, že jsem se o něj kolikrát málem pořezal. Pátek se překlopil v sobotu, říjen v listopad. Chlad znovu vystřídaly vlahé letní večery. Hrnek jsem každý den marně dával do myčky. Zůstával však zpola plný té lži o botách.

„...a zítra půjdeme ke starému panu Hvížďalovi. Potřebuje ostříhat nehty. Pak ještě ke vdově Houžvičkové. Před měsícem spadla a zlomila si nohu, je potřeba u ní poklidit a zkontrolovat ji. A taky bychom měly...“
„Tak dost!“
„Co prosím?“
„Řekla jsem dost! Tohle není žádné čarodějné umění a já nejsem žádná posluhovačka.“
Tonička se kousla do rtu a vydechla.
Anagrama se zhluboka nadechla, obličej jí zrudnul: „Bolavé nohy a hladové krky. Nikdo si neváží mých lektvarů, ani čtení z ruky. Jen samá špinavá práce pro hloupé stařeny.“
„Ehm.“ na zápraží si někdo odkašlal.
„Ajaj, velká bosorbaba. Zdrháme.“ prohlásil Rob od dveří.

Klečel nad ním, dlani tlačil na otevřenou ránu, ač si jasně uvědomoval, že mu krev protéká mezi prsty a dlouho jej neudrží při vědomí.

Nevěděl, zda se víc ptát, nebo utěšovat.
Kdo? Jak?
Zachráním tě. Pomoc je na cestě.

Čas mu utíkal mezi prsty stejně jako ona rudá tekutina, díky šoku trhaně dýchal a pozoroval zraněného. Nakonec se přeci jen odhodlal k položení otázky.

„Proč?”

Otázka vůbec nezamýšlená, avšak už vyřčená. Z druhé strany se ozvalo jen sýpaní. Jeho svědek a oběť v jednom zažívala poslední chvíle života.

Naklonil se blíž k jeho ústům.

„Kvůli...” Zakašlání. „...tobě.”

Jeho poslední slova.

Každý se s blížící se smrtí vyrovnával jinak.

Když už nemohl Polák, zastavil se, sepjal ruce a sklonil hlavu k poslední modlitbě, než ho Němec zastřelil.

Rom ten prosil nacisty o slitování, ale... ti žádné neznali.

Francouz se položil na záda ke kraji silnice a nastavil naposled tváři Slunci, aby ještě jednou ucítil příjemné sálání jeho paprsků.

Rus ten plouživě zamířil ke stráži, poklekl před ni a přitiskl si sám hlaveň samopalu k vlastnímu čelu.

A když nemohl Čechoslovák? Přišli k němu z boku další dva Čechoslováci – přesto že už sami nemohli – podepřeli ho a cestě smrti vyšli vstříc společně!

Hrál Chopina. Chopin řekl údajně před smrtí: Řekla, že umřu v její náruči. Beethoven naproti tomu řekl: Škoda, nyní už je na vše pozdě. Po paměti zahrál začátek Měsíční sonáty. Myslel při tom na Lydii. Už zase!!! I pro něho bylo na všechno pozdě… Ruce mu na klaviatuře zmrtvěly.
Teprve teď si uvědomil, že není sám.
“Jednou bych taky chtěla umět hrát, pane řídící,” hlesla Terezie Kvíčalová téměř nábožně.
Daniel se pousmál. Teď byl tedy, v Chrubicích, nemůže… nesmí se ohlížet!
Vstal od klavíru, ukázal na sedátko. “Tak pojď.”
Slíbil, že se o děvčata postará.
A své sliby zásadně plnil.