Equilibrium RPG

Valkýra se po chvíli otočila k hrdinům a vypadala poněkud překvapeně, k čemuž jistě přispěly dvě věci: jednak to, že se Pirát Kapitán a Dcera Piráta Kapitána snažili narvat Dlouhého Johna do truhly, druhak fakt, že přítomný Viking ještě žil.
„Pardon, očividně mi jdou napřed hodinky,“ ucedila, zatřepala klepsydrou a Edvin se usmál.
„Spíš pozdě přišlas, nejhezčí z všech dcer, však přesto s tebou domů půjde rád.“
Jaksi zapomněl na možnost, že by to klidně mohla být její mladší verze z roku 1780, a taky na její temperament.
Takže když mu v následující vteřině zlomila ruku, dopadl ještě docela dobře.

Edvin zrovna přemýšlel, jak se dostat do své doby, protože tady měl očividně hotovo, když v tom se kousek od nich začal rýsovat portál. A ne ledajaký, nýbrž valkýří. Ani se tedy nekochal pohledem na piráty, co se začali rvát, kdo že za to neštěstí může, a jenom zkontroloval oblohu, jestli padala hvězda nebo co.
Mohla to snad být jeho valkýra, kdo si pro něj přišel, aby ho vzal domů do budoucnosti?
K potvrzení domněnky stačil jeden pohled, a to k němu stála zády. Ostatně přesně z toho směru se na ni moc rád díval už pěkných pár set let.

Dcera Piráta Kapitána měla bohužel pravdu, což hrdinové zjistili ve chvíli, kdy truhlu otevřeli.
„Samé dukáty!“ vykřikl sice papoušek, ale uvnitř byl jenom cár papíru. Největší poklad je přece přátelství!, stálo na něm, ale místo objímání se konalo jen několikeré zklamané povzdechnutí.
„No, aspoň z toho nemusíme odvádět daně,“ pravil moudře, i když trochu otráveně, Pirát Kapitán.
„A ještě by nás kvůli němu možná zabili!“ dodávala Dcera a koukala se, těžko říct proč, na Silvera, který jenom vrčel.
Co se Edvina týče, ten by rozhodně radši umřel, ale u něj to až tolik neznamenalo, když v tom byl vlastně profík.

To slovo bylo o to hezčí, že zaznělo hlasem Hugh Granta do úplného ticha.
„Ha, trésor!“ zvolal náhle Pirát Kapitán řečí chronických defétistů, v níž znal Edvin akorát frázi „et voilà“, a ukazoval šavlí kamsi proti vycházejícímu slunci.
„Tesoro!“ přisadil si Dlouhý John dalším jazykem, který zněl strašně pěkně, ale kde chudák Fin neuměl ani pozdravit, a očividně byl nadšen z téhož.
„Aarre!“ zapřekládal si naštěstí náhle se navrativší Silverův papoušek do Vikingovy mateřštiny a k pracně hledanému pokladu tedy mohli zamířit úplně všichni. Za sborového volání „arrr!“, samozřejmě.
Krásu okamžiku poněkud zabila Kapitánova dcera.
„Vždyť je to jen model...“

Trojice pirátů (a příbuzných) přihlížela, jak Viking dalšími dvěma ladnými tahy oddělil poslednímu upírovi hlavu od těla, a připravovala se tleskat, ovšem představení ještě nebylo u konce.
Edinovi se totiž trochu popela ze zničeného nemrtvého dostalo do očí, zakopl o špatně položenou větev a skončil v roští, odkud vylezl až s vynaložením značného úsilí a s apartní korunkou ze zdejší přítulné vegetace.
„Než začne někdo z vás se jemu smát,“ zarazil zlým pohledem skupinu, než propukla v celkem pochopitelný smích, „tak vězte, že má stále v ruce meč...“
Po lesní pěšině dál k pokladu se tedy ubírali v naprostém tichu.

Koza sletěla z útesu, jenže upíři jenom zasyčeli a vyrazili do útoku.
Dlouhý John proti nim vystřelil, ale pak následoval Piráta Kapitána a Dceru Piráta Kapitána v taktickém útěku do lesa. Šavle byly taseny, leč chtělo to plán.
„Schováme se za stromy,“ navrhoval Kapitán, „počkáme, až poběží kolem, a přepadneme je ze zálohy!“
„Nebo se vrátíme, začínám to vidět docela optimisticky,“ překvapil ho jednonohý kuchař, jenž se v běhu stihl ohlédnout přes rameno.
„Co tak náhle?“
„Očividně s sebou máme profíka,“ pravil Silver, definitivně zastavil a ukázal na Edvina, který právě dokončoval přeměnu šestého ze sedmi násosků na hromadu popela.

Pirát Kapitán sice kapituloval a chtěl přiznat, že není skautkou, ale dojemnou chvilku pokazilo hejno netopýrů. Netopýrů, kteří se na dohled od skupiny začali měnit v černou mlhu a následně v bledé postavy.
„Nepropadejte panice, mám plán!“ zavelel sebevědomě ten, od kterého se to nejméně čekalo, již opět v oděvu pirátského kapitána, a vrhal se k oné hromadě mrtvého skopového. „Pomozte mi tohle skutálet ze svahu, jistojistě se za tím snadným cílem vrhnou a nechají nás být...“
Jeho dcera neváhala, Dlouhý John trochu ano, ale pomohl také a společnými silami mrtvého přežvýkavce z kopce svalili.
Nepomohlo to samozřejmě ani trochu.

Sotva Edvin vzhlédl od mrtvé kozy, spatřil dvě živé, tak akorát do ruky.
Jejich majitelka vypadala tak bledě a nezdravě, že vůbec nepochyboval o jejím původu, tasil Excalibur a šel jí ho vrazit mezi… no, žebra, přirozeně.
„Zadrž!“ houkla na něj a ve spěchu si sundavala umělé špičaté zuby. „Nejsem upír, jsem Dcera Piráta Kapitána, mistryně převleků...“
Dlouhý John se rozesmál, společně s Edvinem se tázavě podívali za sebe a zjistili, že místo zmíněného tam stojí podivné individuum v modrém obleku holčičích skautů.
„Tady žádný pirát není, jenom já, skautka,“ tvrdilo.
Přestrojený byl znamenitě, ovšem naznačenou příbuznost tím jenom potvrdil.

Než spustili kotvu a důkladným měřením potvrdili, že se jedná o správný ostrov, setmělo se, ale taková překážka je od pokladu nemohla odradit. Pirát Kapitán zavelel k výsadku a následoval ho jak kuchař se dřevěnou nohou, tak lehce otrávený Fin. Měsíc byl v úplňku a očekávání obou námořníků rostla každým krokem. Silver cestou nabil pistoli.
„Hle!“ zvolal náhle Kapitán a ukázal na pahorek, který vypadal trochu jako zakopaná truhla.
Ale byla to mrtvá koza.
Nemohli si však nevšimnout, že je jakási bledá a na krku má dvě ranky, a Edvinovi svitla naděje, že si možná na své přijde i on.

Zatímco první tajná přísada do láku na tučňáky byla odhalena ještě v půlce večeře, s tou druhou to bylo poněkud horší a Dlouhý John se navzdory značné praxi na pozici kuchaře ne a ne chytit.
„Samá voda,“ chechtal se Pirát Kapitán hlasem Hugh Granta zas a znovu, ať už nebohý invalida zkoušel tymián nebo sůl do koupele.
Edvin ho neposlouchal. Z nějakého důvodu vzpomínal na jedno moc vypečené bodláčí, co hulil v šestém století s Paní Jezera, a i když na to kápl, mlčel a zasněně civěl do moře.
Vlastně si nevšiml ani toho, že se na obzoru objevil ostrov.