DMD Bonus č. 7 pro 23. 4. 2023.

Do velkého, temného sálu, jehož stěny i střechu tvořily proplétající se kořeny starých stromů, vběhla holčička s uzlíčkem bodlin v náručí.
“Tetičko, tetičko, našla jsem pochroumaného ježečka!”
“No, tak ten už to nerozdejchá. Hoď ho do kotle!”
“Ale mohly bychom ho obvázat!”
“To už by ho nezachránilo. Kotel!”
“Ach jo. No tak dobře...”

V ohromném bronzovém kotli stojí malý, sukovitý, bodlinatý mužík s vyjeveným výrazem.
“Jé! Bodlináč je zdravý! A legračně kouká!”
“Chtěla jsem tě překvapit, ale překvapila jsem, koukám, hlavně sebe. Dává to smysl – kotel oživuje bojovníky, na malá zvířátka ho ještě asi nikdo nezkoušel. Nu, máš nového kamaráda.”

Ne že bych se té vesnici vyhýbala, nebyl důvod tam jezdit. Poslední návštěva, když jsem narychlo do kufrů skládala náhodné předměty, statek se prodával a přemístit obsah velkorysého venkovského stavení do zaplněného dvoupokojového bytu byl předem prohraný boj. Plno věcí a prázdno loučení. Předposlední návštěva, kdy byly zvony a my seděli na zahradě a plakali, protože zvonili umíráček. Pak už nebylo proč klepat na vrata. A stejně se mi o tom místě občas zdá a jindy si zapnu streetview a koukám na něj a střídavě se usmívám a pláču, pořád ve mně žije, takové, jaké bylo, jaké už nikdy nebude.

Hlavní bystrozorka Yves vedla svůj tým bystrozorů do boje proti smrtijedům. Ti se snažili ovládnout Ministerstvo kouzel a následně zlikvidovat všechny čaroděje smíšeného či mudlovského původu. Yves se jim v tom snažila zabránit za každou cenu. Její tým byl dobře připravený a spolupráce mezi nimi byla dokonalá.

Boj byl nekompromisní a obě strany se snažily dát do toho maximum. Yves se snažila smrtijedy porazit jednou provždy. Když se jí to nakonec podařilo a její tým smrtijedy porazil, vykřikla: "Šach mat!".

Bylo to vítězství, na které si Yves a její tým mohli být opravdu pyšní. Všichni společně pak oslavili jejich vítězství.

„Hasssturre! Kde sssess fflákal?!“ zařval Belzebub na nově přišedšího.
„Já za to nemůžu,“ zasyčela hrouda červů a slizu, která se zhmotnila uprostřed kanceláře knížete pekelného: „To Crowley! Uvěznil mě v telefonním záznamníku.“
„Jakch sse mu něcsso takofffého poffedlo?“
Hrouda se stáhla do sebe a začala nabírat kontury těla.
„Kažšdopádně to je teďť fffuk. Přžšejdeme k dalššímu bodu prrogrramu,“ kývl na démona po své levici: „Do chrrncse ss ním.“
„Pane, ne, vím kam šel! Tadfield! Antikrist je v Tadfieldu!“ ječel Hastur, který se konečně zformoval do své obvyklé podoby.
Bezlebub zvedl ruku a zastavil pobočníka: „Tadffield, řžšíkášš. Proffěřšíme to. Hrrnecss počká.“

Ano, musím přiznat, že na rozdíl ode mě, Richard Krajčo něco dokázal. Splnil si svůj sen. Má kapelu, která hraje koncerty po celé republice. Jejich písně hrají v rádiích. On sám hraje ve filmech, ačkoliv o jeho hereckém umění by se dalo polemizovat. Z prvního manželství má dvě děti, které mu jistě dělají radost. Nově je znovu zamilovaný do krásné ženy, kterou si i vzal. Dle všech předpokladů se jedná o úspěšného muže.
Tak sakra proč vždycky, když slyším některou z jeho písniček, absolutně nechápu smysl a význam textu? Už několik let tvrdím, že to je jak generátor náhodných slov.

Náhly výkrik pripomína vo večernom tichu hromobitie.
Spozornejú. Znamenie, že sú blízko.
„Seržant, tadiaľto!“

Vyľakane odstúpi od dverí. Ten desivý vreskot... Čo sa práve stalo?
Mlčky sa utiahne do rohu miestnosti a schúlená do klbka začína nariekať.
Vtom zaškrípe závora.
„Poď, drahá,“ začuje. „Beriem si ťa domov. A tam sa staneš mojou!“

Konečne prichádzajú na miesto. Dvere dokorán otvorené, pred nimi pohodená závora.
Čiernovlasý muž s prebodnutým hrudníkom leží na zemi, nejaví známky života.
Zašuchoce krovie. Ženský hlas zavolá o pomoc. Ktosi zasyčí – žena stíchne.
Paloš a tesák sa zvrtnú, pripravené k boji. Dva páry nôh obozretne zamieria k húštine.

They were sitting on one of those hipster couches made of wooden pallets, with cushions on top, drinks in hands, looking over the city skyline. Kendall was wearing one of his slutty turtlenecks, Stewy has already taken off his jacket. It was a warm night.
„Remember my thirtieth?“
Stewy glanced at Kendall. „When I fucked you so hard you couldn’t get a word out? Yeah, I remember.“
Kendall stopped mid-laugh when he caught Stewy’s expression. „I like being incoherent with you.“
„Yeah?“ He closed the already minuscule distance between them and kissed Kendall, gently.
All his words turned to mush.

Společné bydlení stavilo Petera i Eddieho před hromady obtížných výzev. Nejednalo se jen o rozdílné stravovací návyky, ale i o jiné drobnosti.
„Kde je můj kartáček, Eddie?“
Místo reportéra odpověděl jeho společník. „V koši, Parkere.“
„Cože? Byl úplně nový.“
„Já si zuby nečistím, tak ty taky ne,“ byla to naprosto bezelstná odpověď, kterou Peter nečekal.
„Ty sice ne, ale Eddie jo.“
Bílé oči se přimhouřily. „Nepotřebujete zubní kartáček, ani jeden.“
„Tohle jsme už řešili, Venome. Nemůžeš za nás oba rozhodovat.“
„Možná bys mu měl zapnout nahlasito hudbu, Eddie. Zkrotne.“
„Parkere…“
Eddie protočil oči. Dvojice ho kolikrát paralyzovala výběrem. Nenáviděl je.

S každým dnem byl svět kolem něj tmavší a tmavší. S každým dalším týdnem ho víc a víc vedla paměť. Cesty z pokoje před dům, od domu do gymnázia, od vchodu školy do třídy. Bál se, co bude dál. A co bude, až bude muset jít jinou trasou.
Minulý týden stál na jeho obvyklé cestě žebřiňák naplněný po okraj. Asi stěhování. Stál u něj a promýšlel, jak se dostat na druhou stranu ulice. Stál u něj snad patnáct minut. Nakonec vykročil a bezpečně dokončil výlet domů.
Bude to muset někomu říct. Už nemá čas čekat na návrat své pomýlené sestry.

Bohouš už měl zatahovat. Po deseti hodinách na lince 5 připomínal cosi nevábného, co někdo sežvýkal, natrávil a vyvrhnul.
Na Holyni přehodil stanoviště, nakódoval počítač, sbalil do tašky věci a vyrazil směr Vozovna Pankrác.
Jediné, co ho ještě drželo při smyslech, byla vidina dvojitého cheeseburgeru a vychlazené coly. Po tomhle očistci potřeboval Mekáč jako prase drbání.
Na Smíchově zapípala vysílačka.
„KGX5: Hloubětínský vůz má poruchu, uděláte náhradu. Takže ještě jednou Žižkov, Holyně a zátah.“
Bohouš se zahryzl do madla. Dobrou půlminutu nebyl schopen slova.
„805/12, rozuměl jste pokynu?“
„Ještě jedno kolo, rozumím.“
Když ve 2:07 zatáhl, Mekáč už měl zavřeno.