DMD č. 17. pro 17. 4. 2023. Téma: Kde se vidíte za 5 let?

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Představovala jsem si to jinak."
Obě mlčky hleděly na hroudy hlíny dopadající na rakev paní Havránkové.
"Nebojte se, na smrt si zvyknete," uklidňoval duch paní Vonáskové.
"Budu muset, že?" ironicky se zeptal duch paní Havránkové.
"Ano, budete. Možná to zrovna pro vás bude první věc v životě, na kterou si budete muset zvyknout."
"V životě?"
"Promiňte, to mi uklouzlo."
Duch paní Havránkové to přešel. "Nejvíc mi vadí, jak jsem se spletla při pohovoru na místo redaktorky ve Vlastě, když jsem té drzé kádrovácké flundře odpovídala na otázku Kde se vidíte za pět let?"

Jednou železničáři začali se proti svému přednostovi bouřit.
"To přece nejde, aby se k nám takto choval, už rozplakal i Čtyřistašestku tím svým láteřením," povídali si. "Někdo by mu měl vyčinit," dodali a hned se obraceli na pana Blahoše, že snad jako služebně nejstarší by něco zmohl.
Ten nerad, ale šel. Už ve dveřích choval se k němu nejvyšší pan železničář nerudně. Ani nevyslechl jeho žádost do konce a hned spustil: "Co je mi do nějaké Čtyřistapětky? A vůbec do celého malého Smíchovského nádraží. Však já tady dlouho nebudu. Převelí mě jinam. Až do Vídně, uvidíte."
Nemohl se mýlit víc.

„Co myslíš, že bude za pět let, Charlotte?“ zeptala se Elizabeth, pohodlně opřená o kmen starého dubu. „Budeme ještě doma?“
„Kdepak. Ty budeš vévodkyně, já hraběnka a budeme mít nechutně peněz, kočárů a manžely okouzlené naší duchaplností!“
Elizabeth vyprskla smíchy a Charlotte se přidala.

Tajně si ovšem dovolila zasnít – hrabě to určitě nebude, ani nechutně bohatý, ale kdyby se tak našel milý mladík s bystrým vtipem a dobrým srdcem, s kterým by si rozuměla! Jak by byla šťastná! Se vším by se poprali, jen mít jeden druhého! Lásku a respekt…

O padesát mil jižněji se právě chrochtavě rozesmál Pan Collins.

“Bucky, no tak…”
“Udělals ze mě děcko,” zavyl oslovený: “a nechal si mě ve slipech běhat po bojišti. Čtou to kluci z jednotky!”
“Nikdo neví, že to máš být ty…”
“Ani si mě nepřejmenoval!”
Steve si povzdechl. “Je to jen pitomá propaganda,” obejmul Buckyho kolem pasu: “za pár let na to všichni zapomenou.”
“Určitě?”
Steve přikývnul. Pak se usmál. “Chceš vidět původní verzi?”

2015
Pod neprůstřelným sklem ležel komiksový sešit. Blond muž v obleku z vlajky na obálce mlátí Hitlera. “Kapitán Amerika”, 1. číslo (1941), hlásal štítek vedle.
Zimní Voják cítil, jak v něm roste vztek. Jen si nevzpomínal proč.

„Co s námi bude?“ přitiskl se v posteli ke svému společníkovi.
„Co by bylo? Stejně jako dneska. Nebo se ti se mnou nelíbí?“ zadíval se do očí.
„Jasně že líbí. Jen… mám obavy, aby to neskončilo,“ povzdechl.
„O to se nebojím. Patříme k sobě,“ zasmál se.
„Ale bude to tak i zítra? Nebo za rok? Nebo za pět let? I tehdy budeme spolu?“ v hlase se ozývaly obavy.
„Jen klid. Zařídím to. A za pět let bude všechno úplně stejné, jako dneska,“ odpověděl sebejistým tónem.
„Když myslíš…,“ hlesl.
„Nemyslím. Vím,“ a s těmito slovy zakousl svoje špičáky do jeho krku.

Vynořil se z šera mezi stromy a rozvážně kráčel svěže zelenou loukou. Elrohir doufal, že přijde až k němu a nechá se třeba pohladit.
Jeho osiřelé medvídě. Medvěd, který nebyl jeho, patřil divoké přírodě, lesu a řece času. Rozčepýřený kožich mu teď na jaře byl velký, chundelaté uši nápadně trčely.

“Medíčku,” zašeptal Elrohir. “Medíčku.”
Medvěd zvedl hlavu od okusování petrklíčů. Hlasitě nasál vzduch, pootevřel tlamu. Setkali se uprostřed louky. “Pamatuješ si na mě? Víš, že uběhla celá zima? Víš to?”
A kolik ještě zim? Pět? Ne! Alespoň třicet…
Elrohir se najednou cítil hrozně osaměle, sám na začátku věčnosti, která nepromíjí.

Čímpak jste chtěli být jako děti vy?
Já nedřív veterinářkou. Vysvětlili mi, že nejde o hraní se zvířátky, ale o těžkou práci. Pak jsem chtěla být archeoložkou, knihy o vykopávkách jsem louskala jednu za druhou. Nejsem ani veterinářka, ani archeoložka...

S napětím jsem čekala, čím bude chtít být můj syn.
Dlouhou dobu chtěl být strojvůdce. Pak asi ve čtyřech letech přišel a sdělil mi:
"Nebudu strojvůdce. Budu hasič."
"Proč?" podivila jsem se.
"To je přece jasný. Strojvůdce jezdí furt, ale hasič hasí jen někdy."
Zavrtěl hlavou nad mou nechápavostí a odkráčel.

A jak to dopadlo? Není ani strojvůdce, ani hasič...

Kateřina: Budu milující manželkou prince Artura a matkou jeho dětí. Přijmu povinnosti budoucí královny s úctou a pokorou.

Anna: Budu milující manželkou krále Jindřicha a matkou jeho syna. Synů, pardon.

Jana: Budu se věnovat svým synům a pokusím se pomoct dcerám krále (kterého vroucně miluji). Budeme cestovat za zdravým povětřím.

Další Anna: Přežiju. Naučím se plynně anglicky a povedu svůj oslnivý dvůr.

Další Kateřina: Přežiju? Mám dopomoct svému rodu z chudoby na výsluní a dovést Anglii zpět ke katolické víře.

Třetí Kateřina: Vdám se za muže, kterého miluji. Konečně.

Kdyby nám to nevyšlo, založíme za 500 let úspěšnou dívčí skupinu.

Štyria cudzinci sedeli v kupé a chvíľu na seba mlčky pozerali.
„Chlapci,“ neisto začal konverzáciu muž v laboratórnom plášti. „Máte nejaký sen? Mojim je do piatich rokov ovládnuť celý náš štát.“
„Iba štát?“ zasmial sa obor so zlatou rukavicou. „Vyhladiť polovicu vesmíru znie lepšie.“
Robot oproti nesúhlasil. „Vyhladenie je nelogické. My radšej upgradujeme. Máte záujem?“
„Mon Dieu! Neopováž sa! Ó, plačte nad tým, kto zaživa stratil svoju ľudskosť.“ Dlháň s rozvetvenými červenými vlasmi sa štítivo odtiahol. „K otázke. Päť rokov? Nuž, chcem zabiť jedného chalana...“
Obor si povzdychol. „Také slabé ambície. Keď získam všetky kamene... podaktorí z vás možno prežijú.“

Paní učitelka ve zvláštní škole zadá žáčkům úkol zamyslet se, čím by chtěli být, až vyrostou.
„Tak, Karolínko, kde se vidíš za pět let?“
„Já budu modelkou!“
„Výborně, a řekneš nám, proč sis vybrala právě toto povolání?“
„Abych mohla nosit krásné šaty a boty, a celý den se v nich budu jenom procházet po mole.“
„A ty, Péťo?“
„Já budu hasičem, protože ti mají krásné velké červené auto.“
Učitelka postupně projde třídu, až se dostane k nerozlučné dvojici vzadu.
„Emile, čím ty budeš, až vyrosteš?
„Policajtem, abych mohl nosit pistoli.“
„A ty, Fando?“
„Lupičem, abychom si zase mohli hrát spolu.“