DMD č. 17. pro 17. 4. 2023. Téma: Kde se vidíte za 5 let?

Xénie se v polospánku pokouší zachytit unikající sen. Zdálo se jí, že je celá rodina doma, všichni byli asi o pět let starší, Drahoš se Slávkou se přišli pochlubit novorozeným miminkem, halas a smích…
Skutečnost ji zalije zoufalstvím. Nic takového nebude, zrovna jí ubíhají poslední hodiny, možná ještě méně.
Snaží se vyburcovat k přemýšlení. Možná kdyby to odporné tělo definitivně zabila… ale jak to provést.
Malátně se rozhlíží po nějaké zbrani.
V koutě se válí nakřáplý hrnek. Třískne s ním o kámen, přibrousí střep do ostré špičky.
Teď přijde to nejtěžší, musí jít a znovu se na tu ohavnost podívat.

Pětiletá prověrka u bývalých Smrtijedů byla utrpení. Vážně se ptali, kde se vidí za pět let?
Chladně tehdy odpověděl to, co chtěli slyšet – člen společnosti, dobročinnost…
Kdyby tušil, jak nakonec skončí, nevěřil by.
Tolik se změnilo. Rozvod s Narcissou proběhl řádně, spojovala je pouze láska k synovi.
Bylo ironií, že následující prověrku dělal zrovna ten, kdo mu vstoupil do srdce.
Položil mu stejnou otázku.
„Budu šukat Harryho Pottera,“ zapředl vyzývavě.
„Luciusi,“ zareagoval bystrozor a nervózně si poposedl.
„Budu šukat svého manžela,“ řekl sebejistě.
„Ber to, prosím, vážně,“ Harry svraštil obočí.
„Smrtelně vážně,“ potvrdil a vytáhl z kapsy krabičku s prstenem.

"Vezmu si Harryho a budeme mít dvojčata," zaslechnu hlas z homogenního uskupení Páté koleje.
"A co Ginny?" zaprotestuju.
"Tu si určitě vezme někdo jiný. A taky bude mít dvojčata."
"A Voldemort bude mít paterčata," neudrží se Gwen. "Identický."
"Takže... máme pátej ročník... Po jednadvaceti letech?"
"Ta kapitola neexistuje. A chce to kratší dobu."
"Po pěti letech; to je nadpis. Kapitola začíná: 'Voldemort je efektivně mrtvý. Jeho nebohá paterčata jsou donucena žebrat na ulici...'"
"Ne, ty adoptuje tamhleta, jak si bere Harryho."
"Nevšímej si jich, jsou blbý," zní od Páté koleje. Asi mají jiné plány.
Blbý nebo ne, královsky se bavím.

"Z basy to nepůjde. U běžných kobek by bylo možný uplatit stráž, ale odsouzenec na smrt? To leda s plukem těžkooděnců anebo se pět let prokopávat z kanálů," konstatovala Jorcha.
"Zjistil jsem, kudy ho povezou na náměstí, kde už stojí hranice. Jenomže doprovod má bejt dva tucty gardistů."
"Na náměstí se určitě sleze dav čumilů, a gardistů tam bude ještě víc, i dvakrát tolik," skepticky zhodnotil situaci Oktar.
Fleuriot byl podezřele zticha, jeho škleb však neomylně prozrazoval, že má něco za lubem.
"Tak už to vyklop!"
"My dav využijeme v náš prospěch! To zabaví vojáky. Zbývá jen rozptýlit místního mága."

Vzpomněl jsem si, když jsem se ho ptal, jak ho najdu až se po cestách zase vrátím, a on mi odpověděl, že bude popíjet jako vždycky v jeho oblíbeném lokálu.

Barmanka mi podle fotky předevčírem řekla, že sem údajně chodí každý pátek.

A teď seděl přede mnou, ztrhaný, zadumaný, zanedbaný, mastné vlasy na něm zplihle visely jako leklá ryba, tvář zbrázděná vráskami starostí a ruce vychrtlé na kost.

Tenkrát mi říkal, že když se opět uvidíme bude slavný a udělá díru do světa. A po pěti letech, co jsme se neviděli, se přede mnou zjevil pouhý odlesk jeho starého já.

Milí čtenáři,
Gordon Moore v roce 1965 předpověděl, že počet tranzistorů, umístěných na integrovaný obvod, se každých osmnáct měsíců zdvojnásobí. Padesát let zákon platil, jenže teď jsme se přiblížili k fyzikálním limitům. Neustále se zmenšujeme - už dávno nevypadáme jako kusy či kousky křemíku, ale zkoušejí nás dělat z sulfidu molybdenatého, uhlíkových nanotrubek, organických materiálů, jediného atomu fosforu nacpaného mezi čtyři křemíky, z tekutého kovu (asi sjíždějí po večerech všechny díly Terminátora) či používají optické spínání Faradayovým efektem. Co z toho bude ta správná cesta k cíli? Těžko odhadnout.
Naše odpověď tedy zní: Vidíme se pořád na integrovaném obvodu.
Vaše tranzistory.

Shizuko už notnou chvíli sledovala konzoli. Keith jí nervózně koukal přes rameno "Jak dlouho to bude ještě trvat"? ptal se.
"Těžko říct. Jestli to je normální slovo, tak pár minut." odvětila Shizuko.
"A když ne?"
"No pokud jich bude víc, nebo to bude nějaký náhodný nesmysl ... tak klidně roky ..."
"Jak roky? Já tu nehodlám stát za 5 let!" nervoval se Keith.
"Ale vklidu. Lidi jsou retardi. Jsme tu právě proto, že spoléháme na to, že to tu nastavoval někdo, kdo dělá za minimální plat. Jen jsem počítala s tím, že máme pár hodin. Ta banda ozbrojenců tu fakt být neměla ..."

Tentokrát to Bohouškovi Plamínkovi nevyšlo. Navzdory pečlivému plánování (od zažehnutí až po útěk) byl Hlídkou chycen, zatčen, a po krátkém procesu odsouzen. Teď stál s oprátkou na krku a čekal, až se ozve zaskřípání propadla-

***

Otevřel oči. Seděl u stolu ve zšeřelé místnosti, naproti němu muž, pozorující ho přes propletené prsty.

"Vy jste Smrť?"

"Jste pořád na světě, pane Plamínku. Já jsem, řekněme anděl. Pro začátek bych měl otázku. Kde se vidíte za pět let?"*

Bohoušek polkl. Obvykle přemýšlel jen od žhářství ke žhářství. Ale...

"Vidím se živý."

Muž se usmál. "Výborně. Já vás totiž vidím jako velitele ankhmorporských hasičů.

„Kam šla?“ chytí Gonny kluka za rameno.
„Tam,“ zní odpověď.
Vysoké domy, křivolaká ulička. Hrbolatá dlažba ústí u popelnic na kraji zarostlého parku.
„Do prdele, kudy dál?“
Stopař neodpovídá. Sleduje zem, potom obhlédne zdi.
„Vidíš něco?“ nervózně přešlapuje Gonny. „Jsme v průseru, je ti to jasný? Přeskočil do ní, Šedák zatracená. Musíme ji najít!“
„A pak?“
„To ještě nevím.“
„Přemýšlej. Jestli s ní chceš ještě pět deset let pracovat, musíme ho z ní dostat.“
„Let?“
„Pardon. Jsem se uřekl. Století, jasně.“
„No proto. Nevychoval jsem si ji, abych ji takhle brzo ztratil.“
„Přemýšlej rychle. Šla tudy.“
Stopař zmizí v parku.

„Asi tu nechcete strávit příští pětiletku, že? No nebojte se, já to vezmu zkrátka.“
„Jen vyprávějte, prosím. Jestli se to nevejde do rozhovoru, třeba z toho bude samostatný článek,“ usměju se široce. „Detektivní příběhy jsou v posledních letech velmi úspěšné.“
„Tak já vám povím všechno, co si ještě pamatuju. Obětí byl jeden lékař z Kutné Hory. Původem Rus, jmenoval se – počkejte, znělo to jako nějaký hudební nástroj... Trumpetov? Houslovič? Ne, už to mám: Cimbalov. Křestním myslím Konstantin a něco od A, ale na tom nezáleží. Oznámení jsme dostali třiadvacátého února před polednem. Mohla to být vražda, sebevražda i nešťastná náhoda.“