DMD č. 9 pro 9. 4. 2022. Téma: V rouše Evině

Ve zdi náhle vznikla díra. Všichni tři vyběhli skrz ni na nádvoří, skočili na své koně, kteří ještě nesli jejich zavazadla, ku podivu ještě nevybalená, a vyjeli směrem k lesu.
...
"Proč po vás ten Oldřich vlastně jde?" zeptal se Adam, když už byli v bezpečí.
"Protože jsem skrytá v rouše Evině," odpověděla Anežka. "Je to mocná relikvie, pocházející z rajské zahrady. Je zcela průhledné, dokonce až neviditelné. Když si ho někdo oblékne, pocítí i v té nejtvrdší zimě hřejivé teplo. A hlavně, když si ho obleče stará ošklivá žena, ihned omládne a zkrásní. Právě proto po něm Oldřichova matka jde!"

"Přichází modelka Eva Hadrová! V její rouše se dámy cítí pohodlně!" řekl hlas v televizi.
"Kdo to je?" zeptala se Bonnie.
"To je modelka," pípl Honzík. "Pepinčin idol."
"No dovol!" ozvala se Pepinka.
"Mami, kdo to je?" zeptal se Karlík, který neposlouchal debatu.
"To je modelka a návrhářka, v jejím rouše se cítí každá žena pohodlně," odpověděla mamka.
"A co je to to roucho?" zajímalo Monclíka.
"To jsou šaty," věděla Bonnie.
Přišel Tom a zeptal se: "Co to tady sledujete? Je 22:20 a vy už máte spát.
A aby vám to nebylo líto, spíte pod dekou návrhářky Evy Hadrové!"

Na rozdíl od obecné představy tohle není místo orgií, ale to, kde se pravda ukazuje ve své nahotě a jak to tak s pravdou bývá, není zrovna nejpříjemnější. Osazenstvo tu nebývá nejmladší, ňadra dmoucí se bez patřičné opory líně plazí na všechny strany, kde se zrovna nachází země, povislé půlky jsou plné záhybů a pánské chlouby, vědomy si toho, že zde není nic ke chlubení, krčí se před zraky, které pozbyly zvědavosti. Pojďme si to říct na rovinu, většině lidských těl oblečení svědčí a nuda pláže jsou místy, kde se raději moc nerozhlížíte. Ten, kdo vymyslel plavky, musel být estét.

„Wen Ningu, zlato, když jsem řekl, že si máš odložit, myslel jsem to doslovně.“ Nie Huisang mluvil klidně a u toho se sladce usmíval. Horko těžko držel své pobavení na uzdě. Jeho partner je tak nevinný.

Wen Ning se na něj podíval úplně nechápavým pohledem. Byl zmatený. Nie Huisang ho požádal, aby si odložil, tak si sundal vnější vrstvu oblečení. Už jen toto by mu vehnalo ruměnec do tváře, kdyby jeho mrtvé tělo něco takového umožňovalo.

Byli sice s Nie Huisangem spolu už nějakou bodu, ale přece svůj požadavek nemohl myslet doslova?

Nebo ano.

„Chci tě vidět v rouše Evině.“

Vylučování je věc veřejná. Pediatra se nočníkem ohání od roka. Rodina jí zdatně sekunduje. Zatímco neteř od roka a půl nadšeně běhá v rouše Evině bez ohledu na roční období a neméně nadšeně hlásí své biologické pochody, Sáně se řídí heslem “zatloukat, zatloukat, zatloukat”. Když nos odhalí pravý stav věcí, následuje souboj vůlí. Obvykle končí odlovením batolete. Podle zvukových projevů by si jeden myslel, že nám ze sprchy teče přinejmenším lučavka královská. Matka se vyčerpaně sveze na podlahu. Mokrý naháč mizí vdál.

Změna přichází nečekaně.
“Šipky miškou,” dožaduje se batole po té, co se nechalo omýt. Dobrovolně.
Ještě není vyhráno.

Nejire-chan hadn’t stopped the cycle of bursting into giggles and then trying to suppress them for the past twenty minutes.

Tamaki-kun’s face had been the colour of a ripe strawberry before he had pressed it to his knees. He was shaking, too – not with hilarity, though. With second-hand embarrassment.

The rest of the class was just openly laughing.

Aizawa-sensei looked like he wished he were dead. “Toogata.”

Mirio cringed. “Yes, sensei?”

“Problem child.”

Mirio nodded. “That’s fair, sensei.”

After all, not everyone earned instant international fame by phasing through his clothes in the middle of a Festival on live TV.

Stojím před zrcadlem a počítám. Kolik kůže ještě zbývá. Kolik dřeva přibylo.
Učím se. Když cítím, jak se kořeny ve mně rozrůstají dál, dokážu je nasměrovat, omezit. Už vím, že když čerpám moc ze své hole, ze svých artefaktů, postupují pomaleji.

Ale přesto přibývají. Dlouhá čára na stehně. Rozlézající se skvrna na pravém dvorci, sotva rozpoznatelná zabarvením. Dřevo je teplé na omak, ale ztrácí cit.

Měla bych přestat.

"Jsi krásná, ale nechceš radši jít sem?" ptá se měkce. Stojí ve dveřích, můj blíženec, výplod mojí mysli.

Obleču se, stisknu talisman a jdu si lehnout do jeho klína v podzimním slunci.

„Já se přizpůsobím, což o to,“ vysvětluje Bodrý-Mácha, „ale jen pocamcaď. Už Pánbu jako každej papaláš, co mu stoupne moc do hlavy, se zalek svobody, co dal Adamovi, převlík se za Evu, svedl ho a vyhodil z Ráje.“
„Nahatý Hospodin? Vykázal je oba, ne?“ nechápe Vilém.
„Oni,“ cvakne si Hynek, „maj naturismus v rodině. Šak synáček taky umíral navostro, jak zákon káže… A s pramáti to ještě nemám úplně zanalyzovaný, jestli do ní jenom vlez, jakože na chvilku, nebo se vtělil a pak už zůstal. Ale uznej sám, ženská z žebra? A něco božskýho v nich je, co si budem.“

„Danieli,“ pravil vážně Vítězslav Olbram, kolega, vedoucí školního dramatického kroužku a jeden z mála blízkých přátel v jedné osobě. „To nemyslíš vážně. Alegorický vůz!? Ty ses úplně zbláznil. Nemusíme ten první máj tak prožívat. Ale hlavně to neříkej Látalovi. Ten pitomý svazák by se toho mohl chytit.“
Daniel nalil jemu i sobě. „Látala využijeme jako personifikaci mírové holubice. Bude to nádhera, uvidíš!“
Vítězslav vyprskl víno. „Zobák vyrobí chlapci v dílnách, křídla děvčata při ručních pracích.“
„Eva Tomanová mu půjčí svoje svatební šaty. Vdávala se s outěžkem, to obleče.“
„Mírová holubice v rouše Evině!“
Oba se smáli, až jim tekly slzy.

„A vtom jsme odhodily šaty a začaly tancovat v kruhu na louce… a sám ďábel se nám zjevil a my s ním obcovaly.“

„A líbilo se vám to! Pověz!“

Přidalo se závaží. Nahá žena visící za svázané ruce ve vzduchu tiše zaúpěla za praskání kostí a chrupavek.

„Ano…“

„Neslyším!“

Ruka zatáhla za tělo. Ozvalo se trhání šlach.

„Ano, líbilo…“

„Tak dál!“

„Byl, byl úplněk a ďábel zapálil oheň… a my jsme jej přeskakovaly. Smály jsme se…“

„Smály jste se… Rouhaly jste se jménu Páně?!“

„Ano, rouhaly jsme… se… jménu… Páně…“

„To stačí! Na hranici s ní!“

I sundali hadrovou panenku.