Deus Machina

"Myslím, že bude stačit, když mi tu baladu předneseš," vydechl Adam a začal urychleně uklízet střepy z vázy. Všiml si totiž hostinského blížícího se ke stolu. Bez kuše, ale s rukama jak medvěd.
"Baladu o zradě Jiřího a Anežky?" zeptal se hostinský, "To ti řeknu sám, tenhle troubadůr falešně i přednáší!"
Začal vyprávět:
"Ti dva nesli králi nějaký poklad. Ale pak se rozhodli zradit. Roucho dali jakési čarodějnici, vypálili celý les, aby se zbavili důkazů, a pohrozili královraždou..."
Takhle si to Adam nepamatoval. Ale všichni ostatní ano. Někdo jim musel podstrčit zmanipulované vzpomínky, nebo tak něco. Adam už tušil, kdo.

Misky s polévkou byly už skoro vyprázdněné, a troubadůr střízlivý. Zjistil totiž, že mu kamarádi z mokré čtvrti vyměnili víno za obyčejnou šťávu, což však nepoznal, a tak si vsugeroval, že je opilý. Styděl se.
"Můžeš mi vysvětlit, proč Anežce a Jiřímu říkáš zrádci?" začal křížový výslech Adam, "A proč děláš z toho zatraceného boha hrdinu???"
"Nač vysvětlovat, složil jsem o jejich zradě baladu!" nadchl se Eduard. Vytáhl loutnu a prohrábl struny. Kytice mučenek vypadla z vázy a sesypala se ze stolu. Adam nepoznal, jestli se jednalo o sebevraždu, nebo o pokus zachránit se z nádoby, která se vzápětí roztříštila.

Adam a Eduard vstoupili do hospody Na Holičkách. Adam sice neměl nejmenší chuť barda hostit, ale potřeboval, aby na chvíli zmlkl. Chtěl se ho zeptat, kde na všechny ty šílenosti přišel. Eduard cestou v jednom kuse upíjel vína ze starého měchu, takže byl ještě ukecanější než obvykle.
"Hostinský! My milujeme tvoji ženu!" spustil bujaře hned ve dveřích Eduard.
"On miluje," zabručel Adam s vidinou masivní kuše pod pultem.
"A taky tvoji dceru!" začal to přehánět Eduard.
"A já ti na ty kecy..." usadil dvojici krčmář. "Co si dáte?"
"Dvě polévky," objednal s úlevou Adam. Dnes ještě kličkovat mezi šípy nemusí.

Adam ještě se zacpanýma ušima vzhlédl. Uviděl známou postavu, jak se snaží vytroubit fanfáru na vydlabaný jelení paroh. Pak Eduard pokrčil rameny, paroh vyměnil za svitek a začal vyzpěvovat:
"Slyšte píseň barda Eduarda:
Jednoho dne jeden bůh se zved,
a ozbrojen jen motykou svou,
vydal se za širou oblohou,
by zlu do očí vzhléd!"
Tohle Adama zarazilo. Bůh nebyl žádný bojovník se zlem, spíš naopak. To ho ale už zaskočila druhá sloka:
"By postavil se zrádcům,
proradné Anežce a Jiřímu,
jó tomu duu podlýmu..."
Adam polkl! Buďto Eduard trénoval místo hry na loutnu myšlenkové kotrmelce, nebo je něco hodně špatně.

Tak Adame, ty se do knihy prostě vrátíš! Kniha se bez hlavního hrdiny jednoduše neobejde. Už na tebe určitě všichni čekají.
"A co když ne? Například Elišku jsem spíš štval."
Ale nikoho jiného ne. Vsadím se, že ti už troubějí fanfáry a bujaře oslavují tvůj návrat. Jen si sedni tady na moje křeslo, zavři oči a objevíš se v knize. V té s Jiřím a Anežkou, aby bylo jasno.
"Tak teda fajn..." usadil se Adam. A z mého pokoje zmizel. Neptejte se mě jak. Je to Deus ex Machina.
***
Adam se probral na travnaté louce. A hned si zacpal uši!!!

Napsat prostý příběh o putování dvou šlechtických dětí za králem, to je už ohrané. Ale příběh chlapce, který čte knihu o putování a tak dále, tu byl jen jednou. Nebo dvakrát? Tak nic, nechal jsem ho do té knihy rovnou propadnout. Děj uháněl vpřed jako dobře namazaný vagón. Tak dlouho, dokud Adamovi nedošlo, že je jen další literární postavou. A dokud se z knihy nedostal ven, aby mi za to odhalení rozbil ústa. Teď se válí na mém gauči, jí moji pizzu a kritizuje moje psaní. A kniha? Ztratila logiku a připravený děj se rozsypal! Takhle to, Adame, teda nepůjde!