DMD č. 12. pro 12. 4. 2021. Téma: Zázrak moderní techniky

"Do prdele, jak má jako ten krám fungovat?" rozčiloval se Ivan.
"Normálně to nasadíš, zmáčkneš ten čudlík a tlačíš směrem dolů," vysvětloval Albert.
"Akorát to bzučí a hovno se děje. Ty vole, to tu nemáte normální vývrtku?"
"Tohle je normální vývrtka!"
"Tohle je totální kokotina!" zařval Ivan, který zoufale pozoroval utrženou polovinu špuntu, jak rotuje na konci nerezového válce.
"Kdybyste pili rum jako slušný lidi, nemusíte tu řešit vývrtky," komentoval situaci Jiřík.
"Třeba už jsou slabý baterky," zamyslel se Saša.
"Podle mě je to slabý celý," uzavřel Ivan a zatlačil zbytek korku do lahve kusem klacku. "Dáte si někdo Beaujolais?"

"Pandemie nepandemie, pracovat se musí. Naštěstí máme ty naše zázraky moderní techniky, takže porady budou online," řekla jsem svojí kolegyni.
Hned druhý den mi volala, že jí nefunguje kamera.
"Musíš jí povolit přístup, klikneš na..."
"Já vůbec nic nevidím, nefunguje mi to."
"Tak to zkus zrestartovat?"
"A to se dělá jak?"
"Normálně, jako když vypínáš noťas, akorát místo 'vypnout' dáš 'restart'."
"Já to vypínám tak, že to zavřu."
Hluboký povzdech. "Tak to ne, prosím udělej to, jak jsem říkala."
"Aha, teď mi to píše nějaká aktualizace?"
To bude ještě na dlouho...

Nakonec se ukázalo, že zapomněla otevřít kryt na webkameře.

Jon gestured towards the tape recorder lying on his table: „Please, state your name and a subject of your experience.” He could almost hear the response even before it actually had been spoken.

„What? Are you serious? You really want me to tell my story into that rattling piece of junk?”
„Into that? You’re joking.”
„I see why no one takes you guys seriously.”

Jon sighed. What else could he do? The tape recorder was the only way to have an audio copy of the statements, as other ways of digitalization met with audio distortions.
Tapes were better than nothing.

Jaro 2020

Google Meet, Jisti Meet, Adobe Connect, Microsoft Teams, Zoom… Naučit se s jednou platformou zjevně není dost náročné, naše fakulta jich musí používat hned padesát.

...

Stále jaro 2020

„Aaaaaaa...” vypouštím ze sebe táhlý sten. Ještě že můžeme mít vypnuté kamery a mikrofony. Po této obzvláště frustrující hodině na okamžik zvažuju vyhození svého notebooku z okna. Naštěstí mě to brzy přejde.

...

Jaro 2021

Samotná jsem překvapená, jak moc jsem se s moderní technologií za poslední rok sžila. Už aspoň trochu tuším, co dělat, a spokojeně užívám všech výhod, které online výuka skýtá*. Tím největším zázrakem je stejně lidská mysl.

"Celeamin?"
"Elladane...?"
Opíral se zády o kuchyňské dveře, tvář pochmurnou.
"Odpovíš mi upřímně?"
Přikývla.
"K čemu to je, mít tolik knih?"
Položila lžíci, kterou něco přimíchávala do mléka. "Představ si, že kdysi se vědění předávalo jen písněmi. Stačilo, aby někdo pozměnil slova, a původní pravda byla ztracená. Ale co je psáno, to je dáno. Knih je tolik, abychom měli dostatek vědomostí k posouzení, co je pravdivé."
"Ta kniha o mečích pravdivá nebyla," odfrkl si.
"Tak jsi ovšem zjistil, že nelze věřit všemu. Osvojil sis kritické myšlení."
"To je co?"
Zadívala se na něj velmi zvláštně.
"To je mezi elfy novinka."

„Čokoládový tygře, pročpak voláš? Jsi osamělý?” zavrněla Penelopa do telefonu.
Derek se usmál: „Prokouklas mě, princezno. A taky bych něco potřeboval. Můžou tvoje krásné prstíky zakouzlit nad tvým magickým strojem a zúžit seznam podezřelých? Zdravotnický personál nad 31 let. A pacienti z oboru.”
„Dej mi vteřinku. Máte se?”
„Jak jen se člověk může mít daleko od tebe.”
Penelopa se samolibým úsměvem začala ťukat do klávesnice: „Aw, ty lichotníku! Tak sebou pohněte, na Vánoce vás tu chci všechny mít. No, seznam je pořád dlouhý, ale už se s tím dá pracovat. Jména, kontakty, fotky a adresy jsou u vás.”
„Díky, kočinko.”

Břečťan dole končil a táhl se jen dál nad srázem. Tudy cesta nevedla.

Něco ji napadlo. Pořádně se zapřela o husté popínavé výhonky, propletla jimi obě ruce, aby měla volné dlaně, a zavřela oči. Od okna byl slyšet zuřivý štěkot vlkodavů.

Sáhla do pláště a vytáhla masivní knihu s obitými rohy. Byla to nejnovější pomůcka akademické magie – bestiář, který u každého monstra po aktivaci speciálních run dokázal vytvořit věrnou iluzi v životní velikosti, aby studenti měli k dispozici názornou ukázku.

Chvíli v bichli listovala, než se zastavila na jedné straně. Aktivovala iluzi, vyprostila jednu ruku a hodila svazek přes okno.

O lži, že indiánský chlapec rozpoutal boje na náměstí, se měl ráno dozvědět celý Boston.

„Pojď, Connore, navštívíme mého přítele,“ pobídne chlapce Sam.
...

V tiskárně promluví se starým sazečem.
„Je možné ještě změnit sazbu?“
„Samozřejmě,“ odvětí sazeč, „ale není to ani rychlé, ani snadné. Příště tě to bude stát hodně...“
„Nikdy ti to nezapomenu,“ poděkuje mu Sam.
„Ani já tobě,“ odvětí sazeč nevrle.

Sam se obrátí na Connora. „Díky jeho práci si může celé město číst o tom, co se zrovna děje. Když s ním budeš zadobře, můžeš zůstat méně nápadný.“

Connor jen stál a zíral na ten kovový zázrak.

U puškaře bylo ticho a liduprázdno. Kapitán nahlédl do dílny, střelnice i na dvůr. Až v zadní světnici seděl majitel nad podivnou pistolí. Hlaveň měla úzkou, rukojeť krátkou, s kusem kovu před ní.
„Co to je?“ zeptal se Stein.
„Novinka a odpověď na vaše modlitby, kapitáne.“
„Vždyť to nemá ani lunt. Jak to může střílet?“
„Chcete to vidět?“
Cizinec byl vysoký, osmahlý, rozhodně nebyl evropan.
„Ovšem.“
Po střelbě si byl Stein jistý. Tohle byl ďábel. Pravděpodobně Lucifer osobně. Kdo jiný by dokázal vystřelit šestkrát bez nabití, bez doutnáku a do úplného středu terče?
Stein se pokřižoval. Zůstane u své těšínky.

„Jak vlastně dosahujete toho, že vaše svíce nekouří?“ zarazil se Karel. Zíral na žárovku, jako by ji viděl poprvé.
To sis uvědomil teprve teď? pomyslela jsem si poněkud rozladěně, ale pak jsem uznala, že nových poznatků se na něj nahrnula spousta.
„Nejsou to svíce a pohání je elektřina. Právě tak jako počítač nebo žehličku, které už znáš, pane.“
„Elektřina? Jaký to zázrak?“
„Prostě energie. Přeměněná energie.“
„???“
Chtěla jsem se pustit do složitého výkladu zákona o zachování energie, ale pak jsem si vzpomněla na poučku – „řekni mi to jako osmiletému dítěti“.
„Vodní mlýny máte, ne? Tak to je podobné,“ začala jsem.