Vídeňská krev (originální fandom)

Namaluj mi byla oblíbená věta obou Anetiných dětí. Jenom Willi se ale sledování pro dospělé oko neohrabané malby nemohl nikdy nabažit.

Namaluj mi kočku. Namaluj mi tátu. Namaluj mi vlka i se zubama. Namaluj mi loď. Namaluj mi loď. Namaluji loď. Namaluj mi vojáka. Namaluj mi vojáka. Namaluj mi Juditu. Namaluj mi tátu. Namaluj mi Linu. Namaluj mi tátu. Namaluj mi tátu. Namaluj mi svět.

Nestačilo jen se dívat. Co bylo na papíře, to si mohl strčit pod polštář a nechat si o tom zdát. I teď si občas přál, aby to fungovalo. Aby dětství ještě neskončilo.

Namaluj mi tátu.

Franz, pomocný režisér, ji pozval do malé kavárny u řeky a představil ji ansámblu.
„Expresívní oči,“ řekl mladík v saku se záplatou zamyšleně.
„Moc mrká. Na tom bude muset zapracovat,“ poznamenala starší primadona a potáhla z viržinka.
„Trochu kulatá, n’est pas?“ uculuje se protáhl navoněný seladon v pruhované košili.
Judita se obvykle dovedla spolehnout na svůj ostrý jazyk, nemilosrdná kanonáda nevyžádané kritiky jí však vzala vítr z plachet.
„Mlčení ti ale jde dokonale,“ zaznělo jí za zády, neobyčejně melodicky.
Když se otočila a spojila hlas s tváří, zatajil se jí dech.
„Mluvíš taky?“ zeptala se nejkrásnější osoba v celé Vídni.

Willi proplouval ulicí, ruce v kapsách, hlavu stočenou hluboko k dlažebním kostkám. Všem na očích se schovával před světem. Nemělo mu to vydržeti dlouho.
„Hej!“ křikla Judita přes celou Strasse. Nezalekla se pohoršených pohledů kolemjdoucích dam. Vytrvala. „Hej, námořníku!“
Nařknutý mořeplavec, ač nerad, zpomalil krok.
V mžiku mu stála po boku. „Nabídni mi rámě, námořníku.“
„Neříkej mi tak,“ zabručel a dovolil jí, aby se do něj zavěsila.
„Jako malý jsi na nic jiného neslyšel,“ pohlédla vnitřním okem do dávných časů.
„To těžko.“
„Čí vzpomínka to je?“ Škádlivě do něj strčila, až se zakymácel. „Ale teď to důležité! Budu ve filmu!“

„Мы любим…“ slabikoval si Willi pro sebe s prstem na řádku. „Milujeme... tvoji ženu?“
„Zní ti to jako věta se smyslem?“ zeptal se Konstantin už poněkud unaveně.
„Smysluplná věta?“ přetlumočil Willi (dle domluvy na oplátku) větu do správné němčiny. „Proč by ne?“
Vnitřní zaúpění. Skutečně by měl být důslednější. Willi za ním s prosbou, aby ho naučil ruštině, přišel sám před několika týdny. Progres zdál se býti nevyrovnaným.
„Мы любим наших женщин. Naše ženy. Čti pořádně.“
Willi se zachmuřeně zahleděl zpět do knihy. Kdyby se mu písmenka nestírala před očima…
„Už musím domů,“ vyhrkl a div za sebou neporazil židli.

Šok. Kolektivní ztráta dechu. Lina je pryč.

Nádech.

Vytáhnout do boje. Povolat četnictvo, vyžádat si slyšení rovnou s von Lentulisem, když se jeho podřízení začnou ušklíbat naivitě panských slečinek. Vyjet z Vídně na vlastní pěst. Ale kam vlastně?
Nespat. Celé dny prochodit ve zběsilých denních můrách. Co všechno se jí může stát? Co nejhoršího se jí může stát? Stalo se to už? Vrátí se někdy domů?
V hořečnatém šílenství vydrželi týdny. Alexandr měsíce.
Anetu nad propastí držela tvrdě vydřená racionalita.
Wilhelmův svět se zastavil a uzavřel ho sám v sobě. Ochrnutí duše.

Kdyby dohlédla za bláznivou lásku, nikdy by neodešla.

„Má zajímavou tvář. Že by Maďarka?“ nadhodil šeptem pomocný režisér.
„Uvidíme,“ odvětil zachmuřeně mistr a začal si plnit dýmku levným tabákem, libůstkou z kočovných časů.
„Slečna…?“
„Sternová,“ vyhrkla a široce se usmála. „Judita.“
„Připravila jste si monolog, slečno Sternová?“
Mocně přikývla.
Režisér ustal v plnění dýmky a mávnutím jí naznačil, aby se do toho hergot už konečně dala.
Zaujala pozici.
Nasadila dramatický výraz.
„Už troubějí!“ vykvikla se sebevědomím budoucí divy.
„Nemá talent. Další.“

Z divadla odcházela v slzách. Nic nemá cenu! Vše je navždy ztracené! Její hvězda nezazáří.
„Slečno!“ V patách měla pomocného režiséra. „Zajímala jste se někdy o film?“