Zlomatka

Takhle vám v sobotu ráno praskne voda. Odploužíte se do koupelny, zkontrolujete se, pohoda jazz. Za nějaký čas vzbudíte manžela, necháte ho nasnídat, zatímco se sprchujete, zabalíte mu něco k obědu a vyrazíte do porodnice. Tak vás přijmou, začnou vyvolávat a přijde čekání. Nuda.
Manžel se několik hodin ptá, jestli už to bude. Vy pochybujete. Porodníci se nevyjadřují.
V noci dostanete epidurálku, porod se zadrbne a vy blaženě usnete. V "posteli", manžel v křesle.
Druhý den opáčko. Po třech hodinách na plynu máte prozření! Porod je jako smrt, můžete se vsadit, že přijde, ale nikdo není schopný přesně říct kdy.

Dneska si povíme, jak je to se zdravou stravou u dětí. Nebo alespoň u toho mého. A taky o tom, proč jsem vlastně ta zlomatka.
Nevím, jestli to bylo porodem, nebo blbou hlavou, či tělem, ale to nejzdravější u nás neprošlo. Kojení se změnilo v pekelný boj a prsy po prvních třech měsících v mračíka a smajlíka - na jedno se dítě mračilo, druhému se smálo. Takže je A. od čtvrtého měsíce kompletně na umělém mléce.
Od ukončeného čtvrtého měsíce pak přišly příkrmy. A to je teprve jízda. Často marně přemýšlím, od čeho všeho jsou ty neumytelné fleky. Podlaze rozhodně nesvědčí.

Pořiď si dítě, říkali. Pak teprve pochopíš smysl života, říkali. Pochopila jsem, zač je toho loket, jak se tak říká.
V mém světě momentálně neexistují: čisté vlasy, čisté oblečení, čistý obličej, čistá podlaha, čisté pleny. Na druhou stranu mám tak čisté ruce, že krvácejí.
Děti jsou strašně krásné. Maličké, neškodné... Dokud jen leží v postýlce. A propos, postýlka. Kterej *cenzura* (manžel) vymyslel, že má mít A. houpací postýlku? A komu to teď nejvíc vadí, protože mu nedošlo, že dítě nepozná směr?
Děti jsou super. Pokud mají tři kila, s nimiž se narodí, a vy nemáte de Quervaina na obou zápěstích.

Hudba byla vždycky velkou součástí našeho života. Velkou. Člověk si ani neuvědomí, jak je hudbou odmalička masírován, dokud není zavřený doma s dítětem a manželem na homeoffice.
Tavaszi szél vizet áraszt, virágom, virágom... zní od manžela a jeho maďarština je strašná.
Du og meg e like som et par dråper vann... jedu já a moje norština není lepší.
Mama, just killed a man... zpíváme oba a není to zlé, jen falešné.
A. je ovšem dítě s názorem a nebojí se použít všech prostředků (především nemelodických) k jeho prosazení. Takže už tři týdny zpíváme Já jsem chňapík maličký krokodýl...
Mně jebne.

Těhotenské břicho je zvláštní věc. Skoro každej si chce šáhnout, což tak úplně nechápu a strašně, ale strašně nesnáším. Když jste to tam nedali, tak na to nesahejte! Zajímavé na tomhle fenoménu je, že si na vás sahají i cizí lidi. Občas úplně nečekaně a tím pádem zákeřně. To si žádá zákeřnost na oplátku. Ještě zajímavější je to, že manžela plácají po zádech, ale nikdo nejde a nesahá mu na nádobíčko. Jak říkal, taky ho nosil. Ale nikdo mu je neprohrábne.
Hlavně je těhotenské břicho reklama na vztah. Na rodinu.
A v mém případě i na utopence a kila smažáku.

Jakmile žena otěhotní a rozkřikne se to (to když bydlíte na vsi), dostává náhle spoustu cenných rad. Od lidí, kteří ji přehlíželi, dokud nebyla chodící velryba a inkubátor.
Vyhýbej se smradu! Uvědomujete si, kde pracuju?
Měla by ses zbavit kocoura! Pořídila jsem si druhého.
Nevěš prádlo, dítěti se zamotá pupečník kolem krku! Můj manžel je inženýr, to nedá!
Rozmysli si to s tím očkováním, je to nebezpečné! Jasně, protože tetanus a černý kašel jsou pohádky.
Až dítě povyroste, nech ho co nejdřív chytit neštovice! Abys je konečně taky dostala.
Upřímně? Měla jsem vás radši, když jsem vám byla u pr*ele...

Úděl ženy: přinést obrázek z ultrazvuku a místo nadšení uslyšet: "Neměli by to v lepším rozlišení?"
Úděl ženy: nosit dítě 9 měsíců a přitom poslouchat, že muž ho taky nosil.
Úděl ženy: nechat si rozříznout břicho (ne vždycky, občas vám rozříznou něco jiného, a nebo taky ne), a pak to nechat chlapa zapít.
Úděl ženy: přijít domů z porodnice a volat známé, jestli by jí postavila postýlku, než přijde babí a stane se zeťovrahem, žena vdovou, muž mrtvolou a čtyřdenní dítě sirotkem.
Úděl ženy: zůstat doma a nechat si změknout mozek (aspoň dle vzoru z okolí).
NAS*AT, jdu na pivo.

První dětskou nemocí, kterou mimino chytí, je rýma. Jenže mimino neumí smrkat. Tak pořídíte, jako zodpovědná prvomatka, odsávačku. Ideálně už když jste těhotná. V době, kdy o tom víte totální kulový a sami nemáte rýmu. Takže vezmete tu první, co vám padne pod ruku. S balónkem.
Pak přijde rýma. Žádný smrky smrk, mrky mrk. Nene. MUČENÍ! Balónková odsávačka je totiž zlo. Dítěti je sotva šest neděl, možná ani to ne, ale už ví. Jakmile ji zmerčí, a to prosím ještě moc dobře nevidí, začne ječet. A bránit se.
Pak ji vyzkoušíte na sobě, jelikož tu rýmu máte taky. Jop... Zlomatka.

Když mě kdysi paminka vzala domů, chvilku mi trvalo, než jsem si zvyknul. Odvděčil jsem se jí drápanci. Nikde nebyla v bezpečí, hehehe.
Pak šla zpátky do práce. A já tu byl celé dny sám!
V zimě mě někam odvezla, uspala, a když jsem se probudil, byly pryč!
Pak mě přestěhovala, kompletně předělala kuchyni a já už to tam neznám...
Na jaře začala smrdět. Po jiném kocourovi a ještě něčím.
Pak přišel Sauron. Zmetek, co mě bije a s ní se mazlí.
Když pak na čtyři dny zmizela a přišla domů s bílým bráchou, už jsem se nedivil.
Zachovávám paniku.

Srpen. Sobota po mírně náročnějším pátku. Termín. Ranní cesta do porodnice, příjem. Pár hodin mírné bolesti, pár hodin mírné nudy. Pár opravdu nepříjemných chvilek.
O dva epiduraly, jízdu na rajském plynu a 36 hodin později drobná operace. Strašná noc. A. kdesi v péči někoho jiného, manžel doma. Děsný vedro.
O čtyři dny později - tenhle mejdan se teda děsně protáhnul a v tomhle hotelu stojí servis za houby - konečně doma. Uf.
Gandalf se Sauronem vrní blahem. Panička je doma! Bělina, Šedina a Mourina taky vrní blahem. Venku.
Doma bordel. Kocourům nikdo nevynesl záchod, A. se posral. A největší tragédie: došly kolíčky!