Skrytý

Isn't it crazy how time flies at a breakneck speed, yet it somehow seems to stand still at the same time? Just look at me, riding the same train from work for thirty-seven fucking years. Bits and pieces and little details change, but nothing major changed for as long as I've been alive. Hell, this entire planet is stuck in a bubble of contentment, waiting to be burst. I mean, we've been basically stuck in the 'fifties for over a century, for crying out loud.
Wait, what was that flash?
Oh no.
Oh well, be careful what you wish for...

„Situace je neúnosná-“
„Chtěls´ říct, veliteli, ‚jsme pěkně v prdeli‘…“
„Ahem, ano,“ odkašlal si kapitán. „Musíme požádat o pomoc Fae…“ Bezmocně svěsil hlavu: „Návrhy, koho na Dvoře kontaktovat?“
„Shrňme si možnosti,“ začala poručík Čepelová. „Král Soddisfár – indisponován. Král Caolte – naprosto nepředvídatelný. Krystal – mám husinu, jen o ní mluvím. Drak – děkuji, nechci vidět Pardubice hořet. Spravedlnost – redcap…“
„Aidan?“
„Ten púka, co vede irskou hospodu? Pravda, bezpečný – na Fae – ale nepatří Dvoru…“
„Protože dostal královskou tohle, výjimku. Pač ho má Léto rád a dá na něj. Večer k němu zajdu popít. Známe se dlouho, klapne to.“
„Zjevně jsi naše jediná naděje, strážmistře.“

Velma přinesla bledé copaté holčičce dvojitou porci palačinek – na účet podniku – protože sirotky, jimž na krku visí znamení Prastarých, je třeba si v Arkhamu předcházet.
Hrobník William, knihovnice Daisy a sestra Mary – místní odborníci na potírání vlivu Temnot – si k ní už neomylně přisedli.
„To děvče má Dar,“ mínila Mary. „Mohla by být prospěšná naší věci.“
Daisy objednává další palačinky („Kdy naposledy ta nebožačka asi jedla?“), nové spojenectví se vyvíjí slibně.

***

„Wednesday, mon chou, tady jsi!“ zvolala Morticia ode dveří.
„Ach ty děti, utečou, než vybalíte kufry,“ dodal sladce Gomez.
„Tak sirotek, hm?“ protáhl William, ale o satisfakci nakonec nepožádal.

Velitel pardubické Hlídky sní sny prodchnuté pravým Sněním: lehkostí bezstarostného bytí, sladkou vůní šeříků a nadcházejícím létem, v nichž nemají místo hrůzy postupujících bestií Abyssu, které nelítostně pohlcují přátele napravo a nalevo, až zbývá jen on…
Sní a do jeho snů prší květy magnólií.

Nahoře v sále Dvůr slaví, jak to umí jenom Fae.
„Vymyslels´ to skvěle, Králi,“ volá rozjařeně rádkyně Bianca.
„Che, rekonvalescenční středisko pro spojence, v paláci, u Věčnýho plamene, tolik Snění zdarma, asi prasknu,“ škytá Spravedlnost, na rudé čapce placku STAY CALM AND KEEP DREAMING.
„Ale jsou u toho šťastní, ne?“ mrkne spiklenecky Léto na svého spolukrále.

Vydal se na svou pravidelnou obchůzku po království. Byla to pořádná štreka, však mu taky patřil celý známý svět. Nebyl sice ani největší nebo nejsilnější v říši, zato charakterem úspěšně zastínil všechny své poddané.

Kolem Rexova obydlí chodil opatrně. Ne že by se ho bál, to určitě ne. Ale nepotřeboval jeho uštěkanost ve svém důležitém ránu. Mnohem raději pak navštěvoval starou Máju. Velká to dáma se zdravou chutí k jídlu vždy trpělivě naslouchala jeho slovům.

Ale jak se říká, všude dobře, doma nejlépe. Mezi svými křepelkami byl vždy vítaný. Ranní procházka byla u konce. Teď už zbývalo jen jedno…

„Kykyryký!“

Doesn't matter how long you've been out there, the universe never ceases to show new wonders. My people, they don't quite appreciate the sheer beauty and magnificence of stellar objects our mortal senses can't even comprehend. We set sail among the stars, and what do we do? We kill, we lay waste, all for some vague 'glory'.
A beep returned me to the present. I tore my eyes from the spectacle on the viewscreen.
I may be a dreamer, a stargazer, but when push comes to shove, I too am a Klingon.

"Intercept course! Drop the cloak! Disruptors, full spread!"

This is bad, this is bad, this is bad. How in the Tartaros am I supposed to judge a beauty contest between my wife and two of my daughters? No matter what I do, the other two are gonna give me shit about it until the end of eternity. And our lot is very, very creative when it comes to petty revenge. Especially my wife. Just ask any of my lovers, at least those who can still speak. Hera likes to turn them into various things.
Shit, they're staring.
Fuck this. I'm just gonna pawn it off on some mortal.

It was a battle. It was a dance. It was a performance. With a gymnast's grace, she flipped backwards in a flick, narrowly dodging the whirlwind of blades that was her opponent. She pounced forward in a counterattack, which he blocked. She recovered just in time to somersault up and over her foe's sliding tackle. At the apex, she grabbed him, flipping the massive body. Electricity arced as the giant robot slammed into the cage around the arena.
She allowed herself a moment to savour the victory, the cheers of the crowd.
She disconnected the interface.
Back to the wheelchair.

"Elder?"
"Yes, child?"
"They say you tell the best stories. They say it's like painting pictures with words. That you close your eyes and you see."
"That is kind of them. What do you want to hear about?"
"Tell me of a world, green and blue, of cities with buildings touching the sky, where more people than I could imagine live. Tell me of lush valleys, of endless forests. Tell me of fields of grain spanning beyond horizon. Tell me of oceans full of fantastic creatures."

"Tell me of the world before the bombs fell, the world I've never seen."