Tajemná města - Město moře a železa

Jindřich se vzedl a rozhodl pokračovat. Začal Plzeňskou branou, která byla od kostela vzdálená jen pár kroků.
Všiml si muže nedbale opřeného o bránu, jak jej pozoruje. Jeho úsměv mu byl povědomý. Pomalu k němu došel.
„Děkuji Vám,“ pronesl neznámý, objal Jindřich a předal mu klíč.
„Za co?“ nechápal Jindřich.
„Za dceru. Kdybyste ji neopustil, čekalo by ji těžké rozhodnutí,“ odpověděl cizinec.
„Koho?“ divil se Jindřich.
„Salix. Musela by zvolit, zda žít nesmrtelným životem a být svým způsobem sama. Nebo se stát člověkem. Bojím se, že je až moc po mně a po zbytek věčnosti by si vyčítala svoji volbu.“

Jindřich nakonec opustil zahrádku starého pána bez vrbové dívky.
Cestou zpět k náměstí si pohazoval s šesti klíči a přemýšlel, proč by měl pokračovat. Byla to cesta za Vypravěčem. Salix ho toužila znovu spatřit. Ale ona s ním teď nebyla a Jindřich tedy neměl důvod dál shánět klíče.
Posadil se u kostela Nejsvětější Trojice na lavičku a uvažoval, že by se prostě vrátil ke svému starému životu. Jen by o svém dobrodružství sepsal knihu. Byl by slavný a Katka by se k němu vrátila, protože by pochopila, jak úžasný je.
Jenže něco ho nutilo pokračovat.
Zvědavost!
Toužil poznat toho Vypravěče.

Starý pán pozval Jindřicha a vrbovou dívku na návštěvu k sobě domů. Vidina kávy a bábovky byla lákavá a Jindřich bez váhání souhlasil. Salix se omluvila, že by ráda zůstala a pozorovala mladé ráčky.
„Víš, chlapče, nejtěžší je odejít a víckrát se neohlédnout za minulostí,“ prohlásil muž, když odemykal branku na zahradu.
Jindřich si vzpomněl na slova, která vše odstartovala. Až získá šestý klíč, bude muset pokračovat sám.
„Šel bych hned. Jen aby se jí nic nestalo,“ odpověděl tiše Jindřich s pohledem upřeným k vrbové dívce.
„To, co hledáš, najdeš ukryto mezi bělotrny,“ prohlásil starý pán a vstoupil do domu.

Cestou k Rakováčku Jindřich mlčel. Získání posledních dvou klíčů bylo moc snadné a on netušil, co si o tom má myslet. Navíc z vrásek, které přibyly na tváři vrbové dívky, pochopil, že i ona nad tím přemýšlí.
„A co teď?“ pronesl Jindřich, když dosedl na břeh potůčku, skopl boty a namočil si nohy.
„Vy tam! Neděste mi je!“ křikl chlápek ze zahrádky a houpavým krokem se k nim blížil. Jindřich se nemohl zbavit představy tučňáka v montérkách.
„Chlapče, hlavně nekopni do toho kovového koše,“ pronesl pán s úsměvem. „Víš, chovám tam raky. Choval je i děda, když jsem byl dítě.“

"Děkuji za návštěvu. Zaslechl jsem o vás a toužil vás poznat osobně," ozval se hlas mužský hlas vedle Jindřicha.
Kdyby vrbová dívka nezalapala po dechu, asi by se Jindřich neotočil. Muž, který proti němu stál vypadal jako kopie sochy ve vitríně.
Možná dřív, před všemi těmi blesky, topením se, temnotou a ztrátou přítele, by byl překvapený. Ale teď ne. Fyzickými silami byl na dně a jel už jen na setrvačník.
"Doufám, že to není jediná vaše návštěva. Rád bych si vyslechl všechny vaše úchvatné příběhy," dodal muž, stiskl Jindřichovi ruku a zmizel.
Zůstal po něm jen klíč v Jindřichově dlani.

Jindřich nasupeně svižným krokem opouštěl Borecký rybník. Vrbová dívka měla co dělat, aby ho stíhala. V rukou svírala klíč, který se jí nakonec podařilo získat. Jak Jindřich předpokládal, tak se hned poté tma vytratila.
"Zlatá práce na pokladně," mumlal si Jindřich. "Klidně by mohl přijít i samotný Lucifer a já bych se na něj usmíval."
Salix raději mlčela a nechala svého společníka se vyvztekat.
Když konečně došli k Práchovně, zamířil si to Jindřich k božím mukám. Vztek najednou vystřídal smutek.
"Podívej, Salix. Proč má někdo potřebu to ničit?" zašeptal a dal se do úklidu historického sloupu se sochou trpícího Krista.

Zpěv ptáků utichá.
Vrbová dívka (vyděšeně): Jindro? Jindřichu! Jsi tu? Prosím, ozvi se!
Jindřich (naštvaně): Co to sakra je? Kdo vypnul světlo? Tohle už přestává být vtipné!
Ticho protrhá žabí kvakot.
Jindřich (klidněji): Musíme se dát do hledání. Třeba až najdeme klíč, tak ta tma zmizí. Salix, opatrně si klekni a začni hledat u kořenů stromů kámen. Jen u kořenů! Mluvilo se o patě modřínu.
Vrbová dívka (zoufale): Ale já nic nevidím.
Jindřich (odhodlaně): Najdi kámen. Zvedni ho. Dotkni se místa pod ním. Když tam klíč nebude, posuň se dál. Ničeho se neboj. My dva to spolu zvládneme. Důvěřuj mi.

Jindřich konečně poznal, kde se nacházeli. Byli u Borečáku. V duchu zaúpěl.
Rada, kterou jim Jan poslal po vlnách rybníka, jim byla k ničemu. Jako to, že dokázal poznat modřín ještě než nastoupil do první třídy na Jižňáku.
"Skvělé. Hledej u kořene modřínu v jediném místě, kde je modřínů háj," pronesl nahlas a měl co dělat, aby z hlavy zapudil melodii známé písně. Moc mu nepomáhala představa, že se modříny otáčí za vrbovou dívkou, jako by ji vítali.
"Co asi bude ten malý bratr skály?" zamyslela se Salix.
"Prostě nějaký kámen," odpověděl Jindřich a doufal, že jich tu nebudou mraky.

Jindřich vyplaval na hladinu. Netušil kde je. Věděl ale, že nesmí panikařit. Rychle doplaval k nejbližšímu břehu, kde už na něj čekala Salix. Veškerá zranění, která jí zvířata způsobila, byla pryč.
U paty modřínu zdvihni malého bratra skály, nesl se vzduchem Janův hlas. Jan však nikde nebyl.
Salix se rozplakala. Jindřich ji objal. Chtěl ji utěšit, ale byl v šoku, že ze sebe nedostal ani slovo.
„Mám klíč,“ fňukla vrbová dívka. Jindřich jej od ní převzal a přidal k ostatním.
Třetinu cesty měl za sebou. Ale za jakou cenu? Přesto že trpěl ztrátou Jana, byl rád, že je Salix zdravá.

Zastavili u studánky kousek pod vrcholem a začali Salix omývat vodou.
„Nevím, kdo vymyslel tohle putování za klíči, ale ještě že tu není,“ zavrčel Jindřich.
„Také upřednostňuji, když mohu jednat s dotyčným osobně. Ale město asi nemá lidskou tvář,“ pokrčil rameny Jan.
„Studánka. Dno,“ zašeptala Salix. Jan se otočil. Všiml si klíče na jejím dně. Vypadalo to jednoduše, jen pro něj sáhnout. Přesto se bál.
„Odteď to bude podle našich pravidel,“ prohlásil Jindřich. „Klíč bereme všichni nebo nikdo.“
Jan vděčně kývl. Vložili ruku do vody. Najednou se zdálo, že je něco táhne ke dnu.
Jindřich měl pocit, že se topí.