Druhá světová válka

Na louce plné bodláčí, schovaní ve stínu košaté jabloně, leželi vedle sebe a snili.
„Až válka skončí, pozvu tě na takový rande, že se z toho-“
„Aťo!“ vypískla Rozárka pohoršeně.
„-rozbrečíš radostí, samozřejmě!“
„Brečet radostí přece můžu i na téhle schůzce.“
Přivinula se k němu a zavřela oči v očekávání polibku.
***
S vlasy plnými bodláků, schovaný ve stínu hřmotného gestapáka, stál v předsíni a žil svou noční můru.
Dnes ráno slíbil Rozárce svatební dort s pravou šlehačkou.
Teď v pyžamu plakal nad mrtvou matkou a nedokázal přestat.
Aťa Moravec se přitiskl ke zdi a zavřel oči v očekávání dalšího úderu.

Když ho Rezková kukátkem uviděla stát na chodbě, okamžitě otevřela.
Morávek přepadl přes práh a zůstal nehybně ležet na podlaze.
Na poslední chvíli v sobě zdusila výkřik.
Zabouchla, přiklela k němu a opatrně mu odhrnula límec kabátu z obličeje.
Byl bledý, zpocený a velmi slabě, sípavě dýchal. Přiložit mu dlaň k čelu bylo jako sáhnout na rozpálenou žehličku.
Tu noc nespal na rozkládacím lůžku. Ležel po bradu přikrytý její peřinou a v horečce stále dokola opakoval, že to nakonec všechno postřílí.
Občas se ho bála.
Častěji však měla strach o něj.
Od doby, co chytili Jožku Mašína, už nežil.
Přežíval.

Židle zakvílela, jak se Oskar Fleischer natáhl pro svoje pivo. Nikdy nenechal číšníka jej řádně obsloužit. Vždycky mu sklenici nedočkavě vytrhl z ruky.
Svlažil hrdlo a skřípavě se zachechtal morbidní historce z Mauthausenu.
O chvíli později k němu přikročil muž v pečlivě nažehlené uniformě. Svíraje mezi prsty nezapálenou cigaretu, srazil paty k sobě a s okouzlujícím úsměvem požádal o oheň.
Kdyby Fleischer tušil, kdo před ním stojí, připálil by mu o poznání důrazněji.
Když mu týden nato šéf gestapa předával Morávkův vzkaz, tváře mu hořely studem.
„Pozdravuje tě a ujišťuje, že příště už zapalovač nezapomene. Můžeš mi to vysvětlit, Oskare?“

Poručíka jsme našli v polorozpadlém hospodářství za lesíkem.
„Na konci údolí máme poslední opěrný bod, bývalou vodárnu. Tam vám poradí, kudy do zákopů. Z nich provedete průzkum směr jihojihovýchod. Jasné?“
„Ano, pane.“
Z vodárny zůstalo návrší a kus zdi. Za ní se krčili čtyři špinaví vojáci.
„Hodně štěstí,“ opáčil desátník, „my už dopředu ani nechodíme, ani nevíme, jestli tam někdo z našich ještě žije.“
Pádíme s Tomem přes pláň, ale v půlce už o nás vědí a šijí do nás. Srdce v krku. Konečně zákop. Skáčeme po hlavě dolů do bezpečí na blátivé dno.
Zničehonic mě zaplavuje iracionální pocit štěstí.

Morávek doběhl k proskleným dveřím obchodu, stlačil kliku a vešel.
Cinknutí zvonečku upozornilo pana Cabicara na příchod nového zákazníka. Krejčovský metr pověsil na krk a uctivě vzhlédl od započaté práce.
Když se jeho oči setkaly s dvakrát přepásaným objemným kufrem, zamračil se, oběhl prodejní pult, zamknul a obrátil ceduli na ZAVŘENO.
„Vy mě nevidíte úplně rád, že?“ poznamenal Morávek s rozpačitým úsměvem, zatímco ho pan Cabicar táhl do zadní části svého krejčovství a přebíral do úschovy tři zmuchlané uniformy důstojníků SS.
„Já vidím rád každého zákazníka, Václave. Musím ovšem přiznat, že dokud jste mi nepřešel přes práh, spal jsem klidněji.“

Bylo jich sedm.
Sedm proti osmi stům.
Sedm odvážných mladých mužů proti dvěma praporům esesáků.
O půl páté ráno byl kostel svatých Cyrila a Metoděje obklíčen.
Tři pistole a pár náhradních zásobníků proti kulometům a ručním granátům.
Opálka, Kubiš a Bublík drželi kostelní loď neuvěřitelné dvě hodiny.
Čtyři colty s omezenou municí versus ostře nabité bergmanny, slzný plyn a tři tisíce litrů ledové vody za minutu.
Gabčík, Valčík, Hrubý a Švarc vzdorovali pokusům dostat je z krypty pět a půl hodiny.
Ve tři čtvrtě na dvanáct je Němci zezdola konečně vytáhli.
Sladce spící mrtvoly, které už jim k ničemu neposlouží.

Krev už mu zase bušila do spánků jako válečný buben.
A tím bubeníkem, který ho celého rozvibroval, nebyl nikdo jiný než Strach.
Strach z odhalení.
Strach z ponížení.
Strach z bolesti.
Strach ze smrti.
Cožpak není normální cítit ho ve chvíli, kdy riskujete všechno?
Cožpak není pochopitelné cítit ho v té všudypřítomné nenávisti?
Cožpak není přirozené cítit ho tváří v tvář hrozbě?
Cožpak není v pořádku cítit ho, když nad vámi visí Damoklův meč?
Krev v jeho hlavě hučela jako vodopád ledové řeky, když ho matka prosila, aby udal ty vrahy.
Strach bubnoval staccato, když Čurda klepal na vrátnici gestapa.

Adolf Opálka pohlédl na to, co mu zbývalo z nohy, a překvapeně si uvědomil, že necítí žádnou bolest.
Pravá ruka byla v půlce loketní kosti zlomená a jeden z úlomků trčel ven dírou v rozervané košili. Přesto stále urputně svíral nabitý colt. Někde na okraji mysli se té skutečnosti podivil.
Pak vrátil pozornost schodišti, které bránil.
Dusot holínek příslušníků wehrmachtu sílil.
Poté, co balkon nad oltářem vyklidili granátem, pospíchali ho konečně obsadit.
Teď už se k němu nezadržitelně blížili.
A proto Opálka vyrazil také.
Jen k úplně jinému schodišti.
Nebe ještě nikdy nebylo tak blízko.
Poslední místo, které ještě neprozkoumal.

Dva muži seděli uprostřed holobytu v činžovním domě na Letné.
V pokoji se zabedněnými okny stál pouze otlučený stůl. Plamínek v petrolejce byl to jediné, co vrhalo světlo na hromadu papírů, které jim ještě zbývaly vyřídit.
Jejich vysílačka jela v nepřetržitém provozu víc než hodinu, přesto stále neodeslali vše, co bylo potřeba sdělit.
Veškeré zprávy musely být před odvysíláním zakódovány podle nejnovějšího klíče. Klíče, který existoval pouze v hlavách radistů.
Náhle jeden z mužů zpozorněl. Z chodby k němu pronikly podezřelé zvuky. Jako by snad...
„GESTAPO! OTEVŘETE!“
Věděli, co musí udělat.
Zapálili stoh papírů a vytáhli zbraně.
Spoušť stiskli společně.

Když byl mrně, často utíkal pod matčinu zástěru, aby ho neobjevili sourozenci.
Ujídal jim čokoládu.
Když dorostl školnímu věku, často se krčil za hřbitovní zdí, aby ho neviděly sousedky.
Kouřil otcova viržinka.
Když přišla telecí léta, často se ukrýval do seníku, aby ho nenašli rodiče.
Vodil si tam Karolínu.
***
Po smrti Heydricha se schoval do stodoly, aby ho nevypátrali Němci.
Znal atentátníky.
Po zrušení stanného práva se skryl pod novým jménem, aby ho nepoznali přeživší.
Udal je všechny.
Po konci války si Karel Čurda přestal hrát na schovávanou. Přihlásil se četníkům.
Jenomže už nebyl dítě.
Oběsili ho 29. dubna 1947.