DMD č. 29. pro 29. 4. 2016. Téma: Emancipace

„Ještě toho trochu,“ řekla Rozárka. „Emancipace? Koček? Neupadla jsi?“
Zaraženě jsem na ni koukala.
„No, kdybyste byly trochu víc emancipované, tak byste mohly třeba chodit s lidma na procházku. Jako chodí psi.“
Teď zas koukala zaraženě ona.
„A co bychom z toho měly?“
„Třeba by vás lidi měli víc rádi.“¨
„To už nejde.“
„Tak byste se dostaly dál od baráku.“
„Na vodítku? Přivázané? Tomu říkáš emancipace? Nic jsi nepochopila. My se emancipovaly už dávno. Jestli je někdo na řadě, tak to jsou psi. Protože my, kočky, už dávno děláme jen to, co chceme. Takže s emancipací na mě fakt nechoď!“

Paprsek světla je oba pohladil po tváři a oni si poprvé pohlédli do očí. Byli spolu a čekalo je tolik neznámého na poznávání, tolik nového na učení. Svoboda v bezpečné náruči.
Jednoho dne… šepot mezi listy stromu, příjemný hlas v jitřním vánku. Lživá slova hodna naslouchání. Muž mlčel, sledoval ženu, jak odpovídá, váhá, přikyvuje… jak trhá to, co neměla. Mlčel a jedl s ní.
„Kde jsi?“
Ten hlas!
Skryl se, neboť poznal, co je strach, vina, zranitelnost v nahotě. Získal právo zakusit zlo, převalovat jej na jazyku, mnout mezi prsty. Nést jho marnosti a utrpení, dokud se Slovo nestane tělem.

Vdávala se za svého vysněného prince. Bílé šaty s dlouhou vlečkou, závoj, tiara…
Těšila se na vlastní domov, děti, fungující rodinu.
Manžel byl chladný a povýšený.
S tchýní ani s tchánem si nerozuměla.
Narození syna nic nezměnilo.
Stále milovala a věřila. Snažila se. Pečovala.
Byla krásná, štíhlá, křehká…
„Zase chlapec,“ pronesl zklamaně manžel po druhém porodu. „A ještě k tomu zrzavý.“
Zoufalství, beznaděj. V manželství bylo těsno. Byli v něm tři.
Začala pomáhat potřebným. Postiženým dětem. Nemocným. Naučila se znakovou řeč.
Pečovala o své syny.
Rozvedla se.
Stále dokázala milovat.
Našla sama sebe a nový smysl života.
Paříž. Tunel Alma.

"Tady máš peníze a jdi koupit ty hranolky."
"Ale tatí, já se bojím sama."
"Musíš se naučit sama nakupovat. A neboj, já počkám tady, ani se nehnu."
Malá světlovlasá holčička, se slzami v očích a strachem v srdci, odvážně vyjíždí po eskalátorech do dalšího patra.
Přijde k pokladně McDonaldu a ustrašeně praví: "Prosím jedny malé hranolky."
Škodolibý zaměstnanec se holčičce vysměje, utrousí blbou poznámku, ale holčička hranolky dostává.
Hromádka se rozpláče a vrací se zpátky.
"Oni na mě byli zlí," popotahuje.
"Cheš abych tam za nima šel? Mám jim rozbít hubu?"
"Ne," naříká. Ví, že by to udělal, kdyby chtěla.

Magnéziové blesky dojiskřily, novináři odešli. Prezident Mościcki potřásl dámám rukama a odešel za svými povinnostmi.
Bronisława Dłuska a Marie Curie-Skłodowská osaměly. Pohledem hladily ampulku s radiem. Zítra měla začít léčit nemocné rakovinou.
"Kde jsou ty časy, kdy si dvě holky vymýšlely, jak vystudovat. Bez peněz, bez podpory okolí. Chtěly jsme to, co bylo běžné pro chlapy. Dokázaly jsme to."
"To už je dávno. Já mám nový lékařský ústav a Helenku, ty dvě Nobelovy ceny a dvě dcery."
"Dobrá bilance."
"Mrzí mne, že se toho nedožil Pierre. Ten by byl na tebe hrdý. On tě na rozdíl od ostatních chlapů nepodceňoval."

Úzká cigaretka. Kávička ve stylové restauraci. Notebook. Ale my, zaměstnankyně nadnárodních firem, víme, že anglicky se říká laptop. A víme spoustu dalších věcí. Že ženy mají svá práva. Proto jsou přednostně povyšovány a na firemních plakátech zobrazovány ve vedoucích pozicích. A to je jedině dobře, pomyslela si Petra, připomněla si mužské kolegy a pohrdlivě se ušklíbla. Žádný se ji neodváží postavit. Za chvíli sem přijdou na firemní večírek a budou trousit trapné mačo fórky. A přijde i ta vysmátá nána Jarka z recepce! Flirtuje, směje se a stoprocentně s těma nejvytrvalejšíma potom půjde do nonstopu.
Petra se zašklebila.
Nenáviděla jí.

Bylo to na podzim, když se náhle emancipační spolek psice Ingrid stal neobyčejně vlivným. Samice do něj houfně vstupovaly a co týden rokovaly o současné situaci a možném zlepšení.
Zrovna se stmívalo, když kdosi zabušil na dveře paní Bobrové. Jakmile otevřela, zaplavil ji vodopád slov.
"Zajímáte se o náš spolek?"
"Nezaujal vás náš program?"
"Přijďte se podívat na naše setkání!"
Paní Bobrová nevěděla, kde jí hlava stojí, když se šik znenadání zavlnil a prudce roztrhl, jak vešel pan Bobr. Špinavý, mokrý a velmi ubručený.
Dámy ho sledovaly znechuceným pohledem.
"Jak to můžete trpět?!" vyčítaly šeptmo.
"Protože mě potřebuje," řekla prostě.

Po ostravsky - emancipace je, když je Eman na c*pa.
Tož tak, děvuchy. Ja vam povim.
Co chlop první zdeřil s tu krasku nesmirnu, stal se ze mě skoro chlop.
Tož aj skřině sem si musela sama šibovat, bo jinak bych nebyla vymalovala.
A tak ja aj mama aj tata byla. Hrozne. Svaly jak ten Schwarzeneger. Jak ja na dilně přigřistovi vrazila, to on aj kotrmelec zrobil.
No ale co. Je třeba se odemancipovat, ni.
Tož ja si ty babske dřisty kupila, to jak Žena a život a take jine.
Bo ja pro sveho noveho muža ze sebe zase ženu zrobila.

Koleska zastavila před branou do zahrady. Frances po paměti zamířila k jezírku. Písek skřípal pod podpatky.
Catherine si četla ve stínu cedru, když zaslechla kroky. Zvedla hlavu a odložila knihu. Nečekala hosty.
„Dobré odpoledne, madam.“
Ohlédla se po hlase. Stála přítmí kvetoucích rododendronů. Ve tváři neurčitý výraz.
„Frances, vrátila jste se. Benjamin zůstal na lodi?“
Frances z kapsy vytáhla zapečetěný list. Catherine cítila, jak se jí podlamují kolena.
„Proboha! Co se stalo? Neříkejte mi, že padl...“
Popadla Frances za paži.
„Je na živu. Tohle vám posílá. Catherine, nemějte o něj strach. Už není dítě. Připluje první lodí, kterou bude moci.“

Elánius pozdravil Anguu, Řiťku, Igora, Půlbotku, Nobyho a Navážku. U stolu se se zakousl do obloženého chleba. Tenhle byl od Hlídky, Sibyla o něm vědět nesměla. Slanina křupala v ústech.
Z ranní pohody ho vyrušilo zaklepání na dveře.
Mrzutě zamžoural na přibližně humanoidní postavu před jeho stolem. Výjimečně to nebyl Noby.
"Ook."
"Dobré, zvláštní seržante."
"Ook, ook."
"Prosím?"
Knihovník působil mimořádně rozrušeně.
"Oook. Eek. Ook!"
"Ook?" Elánius se zarazil, "o co jde?"
Knihovník mu rozzlobeně sebral ze stolu papír a začal psát.
Elánius si stížnost přečetl. Že neoficiální označení hlídky, muži ve zbrani, už neodpovídá, si všiml už i lidoop.