DMD č. 28. pro 28. 4. 2014. Téma: Sněz mě

Gabru tížil břúšek. Částečně přejezením, ale mnohem víc od svědomí, když viděla, jak Málinka srdceryvně pláče po objevení rozjedeného dortu, zamaskovaného jako oběť nájezdu myší.
Ona za to ale nemohla! Když ho viděla ve špajzce, jak tam hezky sedí, celý čokoládový, voňavúčký, máslový krém se jen leskl a mandlové hříbečky přímo volaly, že je má Gabra sněst! A Málinka sice včil cébí, ale též má ráda všelijaků havěť, nakonec to tým myšiskám bude aj přát!
Ano, protože je hodná a má zvířátka ráda. A taky by se určitě rozdělila, ozývalo se svědomí. A břúšek s dortem tížil víc a víc...

Nákladním hangárem vesmírné lodi se plížil muž s upravenou letlampou v ruce. Dlouhý plamen v pravidelných intervalech rozháněl tmu hustou jako smůla.
„Jen se ukaž, dej mi šanci,“ šeptal do tmy.
Kdesi ve tmě se ozvalo škrábání drápů na kovu. Cosi se mihlo tmou a podtrhlo muži nohy. Krvácejíc z hluboké rány na stehně, muž se stěží doplazil k nejbližší bedně.
„Pojď si pro mě, ty vesmírnej zmetku! Tak na co čekáš?! Slyším tě chodit kolem ve stínech! Pojď si pro mě!“
Kousek nad ním se ozvalo hlasité cvakání kusadel. Ze zakrvácených rukou vypadla závlačka granátu a cinkla o podlahu.

Jakub prošel branou do jiného světa, kde viděl zvláštní tvory, které nepoznával. První tvor, který ho zaujal, měl tvar baňky podivně žbluňkal a na sobě nápis v azbuce.
Jakub už měl sucho v puse a školu, kde se abeceda učila, podpálil už jako malý. Přání bylo otcem myšlenky a jeho překlad zněl "vypij mě". Jakub se zrovna tomuhle doporučení nevyhýbal celý život, tak proč s tím zrovna teď začínat." Vypil pár tvorů, bylo to dobré, ale chtělo to ještě něčím zakousnout. Hned vedle byli tvorečci s nápisem "sněz mě". Jakub je spořádal a probudil se vedle smějícího se čaroděje Ivanova.

Byly připravené. Seřazené v pravidelném kruhu, jehož střed tvořila potrava. Chutně vypadající černovlasý mladík. Sliny jim skoro tekly proudem. Každá měla svůj příbor v pohotovosti, ta nejstarší právě brousila porcovací stejkový nůž. Všechny byly viditelně nervosní. Od poslední hostiny uplynula již dlouhá doba, přísun jídla byl v poslední době velmi nedostatečný, jídlo mělo vlastní myšlení a bylo pozoruhodně schopné adaptace. Od jistých událostí na severozápadě si přeci jen začli dávat pozor na to, co říkají. Ale dnes se hostina uskuteční.
Čekaly jen na poslední pokyn. A ten přišel.
Černovlasý se líně protáhl:"Mouchy, snězte si mě."
A Masařky se rozletěly.

Stál v lese a díval se do krajiny. Ruce mu tížil obrovský menhir, on si ho ale nevšímal. Byl nejsilnějším člověkem na světě. Nikdo ho nemohl překonat. Alespoň do té doby, než se někomu stane to samé co jemu a spadne do kotlíku s kouzelným nápojem.
Příroda byla krásná, ale on byl smutný. Měl totiž hlad. A když měl hlad, měl vidiny.
Z křoví po jeho levici opatrně vyšel kanec. Začenichal ve vzduchu a pak pronesl jasným hlasem.
„Sněz mě Obelixi. Sněz mě! Vidíš, jak jsem krásně tučný? A velký? Bude ze mě skvělá pečínka.“
„To bude!“ oblízl se Obelix.

"Oh, Spiku, myslíš, že bys mohl pohlídat můj nový výtvor, než se vrátím?" Rarity zamrkala a věnovala mu sladký úsměv.
"Jistě, Rarity," přikývl, oči přišpendlené k šatům.
Sotva za ní zaklaply dveře, jeho ruka se natáhla po jednom z drahých kamenů na nich.
"Slyším tě, můj drahý zákusečku," téměř předl.
Pak potřásl hlavou: "Ne, Spiku, nesmíš Rarity zničit její šaty!"
"Vezmu si jen jeden, tenhle malý, co mě volá," dohadoval se sám se sebou.
"Víš, že to i tak pozná. Už nikdy ti nebude věřit!"
"Copak neslyšíš jak mluví ten safír?" sliny mu stékaly na podlahu.
Nakonec se však ovládl.

"997, 998, 999, 1000. Jsme hotovi pánové. Jdem spát. Blbé cupcakes," zíval Matěj a usnul u polevy.
"Brou," mumlal kanibal a ustlal si na podlaze.
"Noc," broukl Liam a usnul na schodech.
A přišel sen.
Krajina vypadala jako by ji vytvořil Willy Wonka na LSD. Všechno bylo naprosto neuvěřitelně krémové a úžasně nadýchané. Incubus se rozhlédl a zjistil, že Kanibala pronásleduje jablkový koláč, který křičí: "Mám právo být sněden!", a Matěj se topí v řece profiterolek kvákajících: "Sněz mě. Sněz mě."
Sedl si a klidně ignoroval volání o pomoc.
"To jsou halucinace z otravy cukrem. To přejde," křikl, "alespoň doufám."

"You know what? Eat me! I have had enough of this bullshit."
He slammed the door when leaving the therapist to the dark of the night.
They found him the next week. How unfortunate it is to run into a serial murderer right after throwing a tantrum at his medical specialist. The very specialist that was brought to the murder scene to evaluate the proves.
"What do you think, Hannibal?"
"Oh, he must have made someone very angry. Look at the way the culprit made sure to make him suffer."
"Do you know of anyone?"
"Sadly, he had many enemies. "

"Tati, máma upekla bábovku, ta voní!", hlásí Ota.
"Ta je přímo k nakousnutí", zhodnotí Lev.
"Co kdybychom si ukrojili?",navrhuje mlsný Otík.
Táta Lev váhá, ale po chvíli vyhodnocuje situaci:
"Ta přímo volá ,sněz mě', tak si dáme, vždyť od toho tady je."
Ukrojí oběma a u jednoho kousku pro každého nezůstává. Lev alespoň synka i sebe brzdí:
"Už dost, musíme taky nechat mamince!"
Scholastika se vrací domů a spatřivši torzo bábovky spustí:
"Šuku, ty nenažranče, ta bábovka byla na neděli pro hosty! Tebe tak nechat doma s nějakým jídlem! Já to žrádlo snad budu muset před tebou zamykat, hernajs!"

Oběť je ochromená. Nadešel čas na operaci.
Vbodnout dlouhou jehlu do mozku, opatrně najít to správné místo, pomalu vstříknout neurotoxin.
Vyčkat.
Oběť je dezorientovaná. Zbavená vlastní vůle.
Unést oběť do vhodného úkrytu.
No problemo, jde ochotně sama.
Stačí si ji odvést na vodítku jako pejska.
Oběť si omámeně lehne na záda, nabídne odhalené břicho.
Vpravit do těla oběti vetřelce.
Vetřelec v těle oběti rychle roste a živí se jejími orgány.
Oběť musí celou dobu zůstat naživu.
Po osmi dnech vetřelec dosahuje dospělosti,
roztrhne oběti břišní stěnu a protáhne se na svět.
Oběť ponechat vlastnímu osudu.
Připravit se k další misi.