Rychlé šípy

Jindra Hojer přinesl šokující zprávu na schůzku: “Říkám vám, nějaký plantážník tam po nocích mučí kočku. Musíme tomu nebohému zvířeti pomoci.”
“Souhlasím, sejdeme se v šest u ohrady,” uťal začínající diskuzi Mirek Dušín.

***

Vskutku, z kůlny na dvoře se ozývaly strašlivé zvuky. Nesměli ztrácet čas, museli násilníka zastavit.
“Okamžitě nechte tu kočku být…” nastartoval Mirek když vběhli do kůlny, ale rázem se mu hlas vytratil. V kůlně seděl muž s houslemi pod krkem.
“Co tady děláte, vy sebranko uličnická,” muž rudý vzteky vstával ze židle.
“Jemináčku, panenko skákavá!” neslo se večerem Rychlonožkovo úpění, jak ho muž hnal smyčcem z kůlny.

Vyrůstali v místě se špatnou pověstí, a to je v očích okolí výrazně poznamenalo. Byli prostě pakáž hodná opovržení.
Proto se naučili držet při sobě a oplácet pohrdání ranami. Ostatní je nechtějí mezi sebe? Oni zase nikoho nepustí k sobě. Nenávidění, ale obávaní.
Tak vyrůstaly a odcházely celé generace. Až jednou z jejich řad vzešel ten, který jejich čtvrť navždy proměnil. Dal jim pevnou organizaci, symboly a zásady.
Členové nově utvořeného společenství měli nyní být na co hrdí a odhodlaně si to hájili.
Jejich ulice se staly domovem dobrodružství, dráždícím fantazii.
A okolí se třáslo před nebezpečnými a tajemnými Vonty.

Bylo po půlnoci, když překvapený Červenáček uslyšel zabušení na dveře.
"To jsem já," ozval se nezaměnitelný Rychlonožkův hlas, "můžu u tebe dneska přespat?"
"Jasně, mám panádlovou polívku, dáš si?" pokusil se o fousatý vtip, ale když spatřil kamarádův výraz, vzdal to.
"Co se stalo?"
"Bětka," doznal zkroušeně Rychlonožka. "Řekla mi, že čeká dítě."
"U Jóviše, to je přece skvělá zpráva!"
"Chvíli to tak vypadalo. Pak jsme se bavili o jménech, rozumíš... prostě mě to tak napadlo, Mirek je hezké jméno, nevím, co jí přelítlo přes nos!"
Červenáčka polil ledový pot.
"Co ti řekla?"
"Že si mám jít oplodňovat třeba veverky."

Bohouš toužil po tom být hrdinou, aspoň trochu. Nemusí být zrovna při****anej andílek jako Mirek Du*ín, ale aspoň jako Jindra Hojer.
Ráno utřel máti nádobí. Ta hned soudila, že to dělá jen proto, že je švorc. A dala mu pár korun.

Před trafikou se zarazil. Už už kupoval papirosy, ale to přeci hrdinové nedělají.

Namísto toho zakoupil sobě jojo a dvě tyčky, začal zkoušet jím točiti, vyhazovat ho do vzduchu a jiné veselé kousky tropiti.

Nečekaný závan větru, křuch, okno v přízemí se vysypalo.
-"Chlapče nezdárná, že na tebe budu žalovati u tvých rodičů!"

A tak se Bohouš nestal hrdinou.

Mirek se bránil, ale nad převahou neměl šanci. Proč nepočkal na kamarády a šel do Stínadel sám?
Dva vontové ho drželi, zatímco vyšší figura postávala napůl skryta ve stínu. Po chvíli promluvila: „Říkali jsme si, jak se zbavit těch protivných Rychlých šípů. A odpověď přišla za námi.“
Ten hlas mu byl povědomý. Ale to… to nemůže být!
„Bude snadné je rozbít zevnitř. Chlapci budou následovat vedoucího klubu a postupně přijdou o veškeré ideály.“
Mladík přišel blíže a Mirek poznal jeho tvář. Svou tvář.
„Daneši, to ti nikdy neprojde! Hoši na to přijdou!“
Protivník se jen pousmál: „To se ještě uvidí.“

"Zahajuji mimořádnou schůzi klubu ve věci..."
Mirek se poněkud zadrhl. Atmosféra v klubovně byla hustá jak panádlová polívka.
"Jak jí vlastně, ehm, říkáš? Předpokládám, že Haha Bimbi už to úplně dneska ve třiceti..."
"Říkám jí Bětko," ošil se nervózně Rychlonožka.
"Ano. Ehm. No. Takže, abych tak řekl, Haha- tedy, Bětka za mnou tuhle přišla s tím, že byste rádi, no..."
"Mirku, přísahám, že jsem jí řekl, že se nejdřív musím poradit s tebou a ostatními!"
"Jo. To bude asi ten problém," vzdychl Mirek a sundal si ručník z tváře, přičemž odhalil epesní monokl.
Nastalo hrobové ticho.
"Takže můžeme?" pípl Rychlonožka.

POSLANCTVI DO STINADEL. MY SE NEDÁME JEN TAK ODRADIT OD NAŠICH VIPRAV DO STINADEL. MI DOKAŽEM VINDAT JEŽEKA Z KLECE, ALE NEŘEKNEME JAK. TO JE TA ZÁHADA! MI CHODIME TAJNĚ NA VAŠE OBŘADY. MI VÍME VŠECHNO CO CHCETE PODNIKAT A TAKI VÍME ŽE JE VOLBA VELKÉHO VONTA. MI VIME TAKI O JEDNOM VCHODU DO KOSTELA SVATÉHO JAKUBA. VIME TAKI, ŽE JE NAVŽDY STRACEN HLAVOLAM JEŠKA V KLECI V JEDOVATÝM BAHNU. JEŽEK V KLECI SE DÁ ROZDĚLIT NA DVĚ POLOVINY. DALŠÍ DRABLE POKUD BUDOU PŘÍZNIVÝ TÉMATA A KOUPÍME DRUHEJ DÍL RYCHLÝCH ŠÍPŮ, TAK VYMYSLÍM DALŠÍ DRABLE NA RYCHLÉ ŠÍPY. ŠTEFÍK BASULTO.

Jarko, těšíš se na ten víkendový výlet do Slunečních skal tak jako já?
Už se jen dvakrát vyspíme a pojedeme. Vaří se mi krev v žilách, cítíš to?
Snad to rychle uteče, o moc déle už asi čekat nevydržím!
Musíme doma vyzvednout kluky - Jindru, Rychlonožku a Mirka,
zabít ve vlaku nudu, zahrát si po cestě slovní hry, zazpívat písničky a
zakopat si na louce s míčem. Můžeme soutěžit na dva týmy, to bude paráda, jej!
V pět hodin nám jede autobus domů. Musíme ho stihnout, ať nespíme v lese.
Zdraví a síla nás budou provázet celou cestu. To slibuje Červenáček!

Nebyl hlupák. Vnímal svět okolo jasněji, než si ostatní mysleli. Měl docela slušnou představu o dospělém životě (koneckonců se mu sám blížil) a věděl, že jeho přístup je pro dospělost ryze nepraktický. A taky kvůli tomu často padal na hubu (v duchu se ušklíbl při představě, jak by se kluci tvářili na to, že i takový výraz dovede použít), jen jim o tom moc nevyprávěl.
Nebál se, že před nimi ztratí tvář. Bál se, že oni ztratí motivaci ke všemu tomu dobrému, co má smysl.
Držel se vyjetých kolejí, protože v ně věřil. Někdo za toho naivního blázna být musí.

Rychlé šípy se vrátili ze Slunečních skal s úsměvy na rtech. Ty jim ale měl Mirek již brzy setřít.
„Hoši, kdo uklidí spacáky a stany?“ rozjásaným pohledem se zabodl do Červenáčka.
„Mirku, nemohl by to udělat někdo jiný? Já mám takový KOPR!“
Mirkův úsměv se ještě rozšířil.
„A musíš jít okopat záhonek? To je velmi ušlechtilé.“ Kývl na Jarku. „Připomeň mi, že mám Červenáčkovi udělit bobříka přírody.“
Jarka otevřel pusu, ale potom ji zase zavřel. Jsou boje, do kterých se pouštět nechce. Navíc ho Červenáček drží v šachu od chvíle, kdy ho nachytal, jak se cpe čokoládičkami u bobříka hladu.