3 - Vlakem do Bradavic

„To je úžasné! Ono to vážně jede!“ Lily měla oči navrch hlavy.
„A cos čekala?“ utrousila Katie. „Mimochodem, nemusíš pořád opakovat, jak je báječné, že vlak jede. Jednak se to od vlaků nejspíš tak nějak očekává, jednak jsme to od doby, co jsme opustily King’s Cross, slyšely už nejmíň osmkrát.“
„Desetkrát,“ zamumlala Angelina.
Katie mezitím otevřela dveře nejbližšího kupé. „Výborně, zdá se, že tady je konečně volno!“
„No sláva!“ odfoukla Lucy, zatímco pomáhala Angelině nacpat dovnitř její kufr. „Snad nás i odsud zas někdo nevyhodí.“
„Opravdu by mě zajímalo, jak to s tím vlakem funguje,” dumala Lily, jakmile se usadily. „Celý mudlovský Londýn byl tak fascinující! A ta můra Koláčková nás ani nenechala pořádně se rozhlédnout. Pořád jen: pospěšte, děvčátka, nezastavujte se, ať vám neujede vláček…“
„A pak jsme čekaly na nádraží tři čtvrtě hodiny,“ připojila Lucy.
„Ona tam beztak chtěla být dřív jen proto, aby se mohla předvádět. Mám pocit, že se chtěla předvádět i s námi,“ ušklíbla se znechuceně Katie. „Jako bychom byly nějaké cvičené opice!“
„Jsem ráda, že jsme se té hrozné ženské konečně zbavily!“ Lily si přesedla blíž k oknu a zvědavě pozorovala ubíhající krajinu.
„Aspoň jste s ní nemusely jít nakupovat,“ podotkla pochmurně Angelina.
„Přece to nemohlo být tak hrozné,“ ozvala se Lucy. „Docela by mě zajímalo,“ pokračovala, aniž by čekala na odpověď, „ke komu jsme si to vlastně přisedly.“
Katie vzhlédla ke dvěma cizím kufrům v horních přihrádkách na zavazadla. „Neville Longbottom a Hermiona Grangerová.“
„Jak to víš, Katie?“ vyvalila na ni oči Lucy.
Lily sledovala Katiin pohled. „Jmenovky. To mě taky mohlo napadnout.“
Angelina zamyšleně zírala z okna. Lucy ji objala kolem ramen. „Pořád se ti stýská po Elevendays, Ang?“
Než stihla odpovědět (pokud vůbec chtěla odpovědět), dveře kupé se otevřely. Nebyli to však jejich spolucestující, ale usmívající se žena s dolíčky ve tvářích a velkým vozíkem, která ve vlaku nabízela občerstvení. Teprve dobrou půlhodinu po ní se v kupé konečně objevili majitelé oněch dvou kufrů: chlapec s kulatým obličejem a dívka s hustými hnědými střapatými vlasy a dost velkými předními zuby, která se již stačila převléknout do napohled zbrusu nového školního hábitu.
„Ahoj, doufám, že nevadí, že jsme si přisedly!“ usmála se přátelsky Lucy.
Dívka zavrtěla hlavou. „Jistě, že ne. Také do prvního ročníku? Jsem Hermiona Grangerová.“ Napřáhla proti nim pravici.
„Já jsem Lucy. Ehm, Parkerová,“ dodala spěšně, neboť okamžitě pochopila, že jen první jméno nejspíš stačit nebude.
„Angelina Smithová,“ představila se Angelina příjmením, na něž si zatím ještě nedokázala úplně zvyknout. V Elevendays používali všichni jenom jedno jméno, příjmení byla zbytečná.
„Katie Cunninghamová.“
„A já Lily Mustonenová.“
Hermiona se usadila na volné místo u dveří, Neville Longbottom, který svíral v rukou žabáka a zjevně se cítil trochu nesvůj, naproti ní. „Mustonenová,“ zopakovala Hermiona zaujatě, „to asi není britské příjmení, že?“
„Finské,“ odvětila Lily a strčila si do úst čokoládovou žabku. „Moje maminka byla Finka.“ To byla jedna z mála věcí, které o ní věděla. Kromě toho, že se jmenovala Anika. O otci bohužel nevěděla vůbec nic.
„Zemřela?“ pochopila Hermiona. „Ach, to je mi moc líto. Ona byla čarodějka?“
„Ano.“ Samozřejmě, ještě o ní věděla tohle. Nebo už jenom tohle.
„U nás nekouzlí nikdo. Hrozně mne překvapilo, když mi přišel ten dopis. Vy jste všechny z kouzelnických rodin? Neville má také oba rodiče kouzelníky.“
Chlapec s kulatým obličejem zasmušile mlčel.
„Asi ano,“ pousmála se Lucy. „Víš, není to žádné tajemství, ale ani jedna z nás svoje rodiče nepoznala. Všechny jsme osiřely velmi malé.“
„To mne opravdu moc mrzí,“ zopakovala účastně Hermiona.
„Vyrůstaly jsme…“ Angelina se včas zarazila. O Elevendays se přece nesmělo mluvit!
„V mezinárodním kouzelnickém sirotčinci,“ doplnila pohotově Katie.
„Na Hebridách,“ nemohla si nepřisadit Lily. Ostatně tohle sice byla lež, ale zároveň jakási oficiální verze toho, jak mají lhát.
„Ach,“ zajíkl se Neville, „opravdu můžu být rád, že mne vychovávala babička a do sirotčince bych vážně nerad.“
„Bylo to tam moc prima.“ Angelině se už zase stýskalo.
„Navíc je to sirotčinec jen pro dívky,“ dodala Katie.
„Chlapecký sirotčinec se nachází kde?“ zajímala se Hermiona.
„Ehmmm… možná na Orknejích?“ zkusila to Lily. „Vlastně nevíme, o kluky jsme se nikdy nezajímaly.“
Katie zvedla obočí. „Uvědomuješ si, že tohle vyznělo poněkud trapně?“ tázala se sice polohlasem, nicméně i tak to bylo slyšet po celém kupé.
„Už jste slyšely, že ve vlaku je Harry Potter?“ ozvala se Hermiona. „Ale pokud je mi známo, on v žádném sirotčinci nevyrůstal. Teda aspoň myslím, že ne. Sice jsem toho o něm spoustu přečetla, ale o tom, kdo ho vychovával do jeho jedenácti let – teď nastupuje jako my všichni ostatní do Bradavic –, nebylo vůbec nic ani ve Vzestupu a pádu černé magie, ani v Dějinách čar a kouzel moderní doby. Hm, to je zvláštní. Možná opravdu vyrůstal v tom chlapeckém sirotčinci na Orknejích, ovšem autoři těch knih zřejmě považovali za zbytečné se o tom zmínit,“ chrlila ze sebe.
„Kdo to je, ten Harry Potter?“ zeptala se opatrně Angelina. „Měly bychom ho znát?“
Hermiona na ni vyvalila oči a Neville málem upustil svého žabáka. „Vy ho vážně neznáte?“ vypískla dívka. „Ani jedna? No páni! Harry Potter je přece ten chlapec, který zastavil Vy-víte-koho!“
„Bohužel nevíme koho,“ odtušila Katie. „Byla bys tak nesmírně laskavá a prozradila nám to?“
„Nemusíš být hned tak nepříjemná,“ nadurdila se Hermiona.
„Vy-víte-kdo je přece nejmocnější černokněžník všech dob,“ hlesl Neville.
Katie si odfoukla z očí pramen vlasů, který se jí uvolnil z culíku. „Aha. A tohohle údajně nejmocnějšího černokněžníka porazil kluk, který podle toho, co tvrdí tady Hermiona, nastupuje do stejného ročníku jako my? To je trochu směšné, nezdá se vám?“
Zubatá dívka se zamračila. „Vůbec nic o tom nevíš.“
Katie ji počastovala tenkým úsměvem. „Zato ty o tom evidentně víš spoustu.“
„Přece se tu nebudete hádat kvůli nějakému Potterovi,“ vložila se do toho smířlivě Lucy.
„Myslím, že byste se už také měly převléknout do školních hábitů,“ změnila téma Hermiona. „Zanedlouho budeme na místě.“
„Zanedlouho?“ protáhla nedůvěřivě Angelina.
Katie zvedla obočí. „Podle toho, co tvrdila Lily, jsou Bradavice někde hluboko ve Skotsku, cesta z Londýna tam trvá zhruba devět a půl hodiny. A jsou teprve čtyři odpoledne. Vlak vyjel v jedenáct, tudíž…“
„Matematiku ovládám, díky,“ odtušila nabroušeně Hermiona.
V tu chvíli si Katie pomyslela, že ať už je Moudrý klobouk zařadí do kterékoli koleje – princip zařazování jim obšírně vysvětlila profesorka Prýtová –, hlavně ať je to nějaká jiná kolej než ta, do které půjde tahle protivná, namyšlená holka!
A to ještě nevěděla, že ta protivná, namyšlená holka stráví zbytek cesty v družném hovoru s její nejlepší kamarádkou Lily radostným hovorem o nových učebnicích a kouzlech, které už jedna či druhá stačily vyzkoušet…