27. Vyjasnění

„Frede? Slyšíte mě?“
Fred Weasley otevřel víčka a zamrkal do ostrého světla zářivek na operačním sále. Edward držel jeho dlaň ve své a očima nad obličejovou rouškou se na něj usmíval.
„Stiskněte mi ruku… Dobře. Napočítejte do tří.“
„Jedna, dva, tři, čtyři, pět…“
„To bylo do pěti, ale dobře.“
„…cos to, vole, cos to sněd.“
„Výborně, smysl pro humor zachován. Kolik je 5 - 3?“
„2. Jako ty dva, co šli a prostřední z nich upad.“
„Ketaminovou jízdu jste si zjevně užil. Zákrok proběhl bez komplikací a bez transfúze. Jste prostě jen o jeden žaludeční vřed chudší, což je dobrá zpráva, protože až vás přeloží z JIPky na normální pokoj, můžete si objednat své oblíbené thajské nudle.“
„Bůh vám žehnej!“
„Spíš doktoru Moodymu.“
„A ten je kde? Půjdu mu poděkovat.“
Fred se na operačním stole vymrštil do sedu a než ho Edward nebo některá ze sálových sester stačili zarazit, spustil nohy dolů, setřásl ze sebe krycí prostěradlo a užuž chtěl odcupitat.
„Ohohó, vy jste vážně veselá kopa, Frede!“ Edward zadržel jeho další kroky. „Pojďte si zase hezky hajnout, ať vám nemusíme dávat do pořádku ještě nějakou z končetin. Máte za sebou šedesátiminutovou narkózu.“
Polly a Dolly se smály, když ho pomáhaly uložit zpět na záda a od pasu dolů zakrýt.
„Tak to jsem ještě nezažila.“
„Já už párkrát jo. Naposled, když Black operoval toho pákistánskýho gangstera. Ale ten fakt odešel. Slyšela jsem, že mu pak poslal láhev nealkoholickýho sektu a pozvání na večeři pro dva ve svý restauraci.“
„Fakt?“ obrátila se Dolly k Edwardovi.
„Fakt,“ potvrdil stroze.
„A byli jste tam?“
„Samozřejmě. All you can eat v podniku, kde 90 % hostů schovává pod sakem bouchačku, jsme si nemohli nechat ujít.“
„Já nikdy nevím, jestli si děláte srandu, nebo to myslíte vážně,“ posteskla si Dolly.
„Teď mluvil vážně,“ vysvětlila Polly. „Když je ironickej, zvedá obočí.“
„Ahá!“
„To časem odpozoruješ. Když si dělá prdel Black, vypadá u toho jako stand-up komik.“
Edward se na moment zamyslel a musel s Polly souhlasit.
Během převozu na JIP se myšlenkami toulal někde v Somálsku, kde nikdy v životě nebyl a kde teď Sirius pomáhal stavět nové zdravotní středisko. Žádnou zprávu od něj zatím neobdržel, ani však žádnou nečekal. Když půjde všechno podle plánu, za týden se vrátí. Opálený, příjemně vybitý a vyklidněný. Edward moc dobře věděl, že jediné, co Siriuse spolehlivě odreaguje (kromě sexu), je nelidská dřina a záplava adrenalinu. Kdysi to míval podobně. Od doby, co ho Susanne přivedla k józe a hloubkové meditaci, už se (až na výjimky) ničit nepotřeboval a k práci přistupoval s mnohem větším nadhledem.
„Hartmanna na 6 hodin, 15 jednotek morfinu, 2000 jednotek heparinu po 12 hodinách.“ Zapsal medikaci do karty a pověsil ji na lůžko. „Jinak standardní kontrola a péče. Já teď odcházím, místo mě tu bude doktorka Greengrassová.“
Padma Patilová, která si od sálových sester pacienta přebírala, jen kývla na srozuměnou a úsměvem se rozloučila.
Prošel kolem chirurgické recepce a zapadl do klubovny, kde měli anesteziologové a lékaři urgentního příjmu provizorně přidělené skříňky na osobní věci a kde se mohli převlékat a sprchovat. Chirurgové z toho příliš nadšení nebyli, stěžovali si, že jejich odpočinková místnost momentálně mezi šestou a sedmou ráno vypadá jako kalkatská díra, ale jiné řešení se nenabízelo.
Uvnitř narazil na známou partičku mediků v čele s Daisy Dursleyovou. I oni byli rozstrkaní po veškerých funkčních odděleních a vypomáhali tam, kde bylo třeba. Aktuálně se starali o pacienty po operacích a ve volných chvílích popíjeli kávu a studovali Greyovu anatomii.
„Dobré odpoledne, doktore Lloyde,“ pozdravila zvonivě Daisy. „Padla?“
„Ano. Čas na odpočinek.“
„Jdete se napít?“
„Dnes výjimečně ne. Jdu do divadla. Přesněji řečeno na balet.“
„Balet? To bych do vás neřekla.“
„Není to můj šálek čaje, obvykle vyhledávám jiné formy umění. Lístek jsem dostal od jednoho známého.“
Svlékl si plášť a pověsil ho na háček. Přemýšlel, jestli ještě stihne udělat něco se svými vlasy, které opět několik měsíců trestuhodně zanedbával a které už stačily přerůst přes ramena.
„A jakou formu umění obvykle vyhledáváte?“
Daisy opustila místo u stolu a přesunula se k němu.
Věnoval jí poněkud nervózní úsměv. Ta dívka v rámci skupiny působila nenápadně a ostýchavě, avšak při rozhovorech mezi čtyřma očima bývala výřečná, smělá a občas příliš kontaktní. Nezřídka svým komunikačním partnerům vlezla až do intimní zóny.
„Dávám přednost činohře. Nebo jazzu. Před půl rokem jsem začal koketovat s výtvarným uměním. Navštěvuji čtvrteční kurz v St. Paul’s Gallery.“
„Páni. To bych do vás neřekla tuplem. Ale co já o vás vlastně vím.“ Uchechtla se stejně nervózně, jako se on před chvílí pousmál. „Nechtěl byste třeba někdy zajít na oběd?“
„Vy mě zvete na oběd?“
„No, zvát vás na kafe trochu postrádá smysl, když ho nepijete. Ale jídlo snad jíte, ne?“
„Většinou ano. Pokud to nejsou špagety s kečupem nebo palačinka s Nutellou.“
„Já na to možná nevypadám,“ začervenala se Daisy, „ale stravuju se zdravě. Chodím do salaterie kousek odsud, u hvězdárny.“
„To zní fajn. Na zítřejší obědovou pauzu ještě nemám nic domluveného. Jen pro jistotu – nesnažíte se mě sbalit, že ne?“
„Ne! Teda jako ne že byste se mi nelíbil. Já mám pro starší muže slabost. Vlastně se mi o vás už dvakrát zdálo. To je asi normální, když se tu denně vídáme. Ale vy jste teď s doktorem Blackem, což plně respektuju a moc vám fandím a vůbec nemám v úmyslu narušovat vaše queer kruhy. Fakt vám to spolu sluší.“
„To je od vás milé, Daisy… Takže já už půjdu.“
„Jasně! Nechci vás zdržovat! Užijte si balet!“
Edward se kývnutím rozloučil i s ostatními studenty a na recepci nahlásil, že dnes večer nebude na pageru. Staniční McGrathová informaci potvrdila zamručením a okamžitě ji poznamenala do rozpisu nočních směn.
„Už odcházíš?“ podivila se Lily, která právě vyšla z ambulance č. 3 a vyprovázela chlapce po čerstvém vytažení stehů. „Já končím za půl hodiny. Nechceš na mě počkat? Zajdeme na letní salát k Hugovi. Má ho tenhle týden jen za polovic.“
„Lákavá nabídka, bohužel jdu večer do divadla a nutně potřebuju něco provést se svým zarostlým obličejem.“
„Ty jdeš do divadla? S kým?“
„Sám.“
„Sám?“ Lily se rozesmála. „Nenašel jsi žádnou vhodnou oběť, která by se nechala unést nadpozemským kulturním zážitkem?“
„Tak nějak. Popravdě jsem ji ani nehledal. Aspoň mě nikdo nebude rozptylovat soustavným zíváním a chrápáním.“
„Dobře no. Uznávám, že jsem na většině představení prachsprostě usnula. Možná to bude souviset s tím, že jsi mě do divadla bral zásadně po osmačtyřicetihodinové šichtě.“
„Uvidíme se zítra, Lily.“
„Zítra mám službu v terénu.“
„Jezdíš se záchrankou?“
„Ne. Viktor se připojil k terénní péči ve vyloučených lokalitách, kterou organizuje nemocnice U Milosrdných sester. Trochu jim pomůžu. Je to hlavně spousta zanedbané hygieny, pohlavní choroby, podvýživa, infekce…“
„Stýská se ti po bídě a svrabu, rozumím. Sterilita chirurgických ambulancí jednoho otráví.“
„Se záchrankou teď jezdí Harry. Říkal, že potřebuje rozptýlit, než nám to dole dají dohromady.“
„Já vím. Hodil mi na krk prakticky celý administrativní chod oddělení.“
„Snad si nestěžuješ. Stejně na tebe teď doma nikdo nečeká.“
„Čeká tam na mě přetékající koš na prádlo, vysavač a láhev archivního Malbecu.“
„Kdy se vlastně Sirius vrací?“
„Za týden. Do té doby chci vyluxovat, umýt koupelnu, vyprat a vyžehlit.“
„To jako nemůžeš, když je doma?“
„Už jsi zkoušela žehlit, zatímco tě někdo ohýbá přes prkno?“
„Máš mít v sušičce žehlicí program. Anebo přestaň nosit košile a začni nosit trička.“
„Jsem stará škola. Krom toho žehlím rád.“
„Ale nepoužíváš u toho rozžhavené železo, že ne? Pokrok v téhle oblasti domácích prací tě neminul?“
„Zastavil jsem se v roce 1977, ne 1877. Poslyš, už opravdu musím běžet.“
„Lloyde!“ zavolal na něj z opačného konce chodby Potter senior a blížil se k němu mílovými kroky. Jako by snad šlo o život a nikoli o – „Ještě od tebe nemám vyplněnou přihlášku na zářijovou konferenci v Praze!“
„Jelikož máme červen?“
„Místa rychle ubývají. Rezervace končí 30. června, ale jestli se nepřihlásíš co nejdřív, nejspíš nikam nepojedeš.“
„Věřím, že i v případě, že nikam nepojedu, země bude stále rotovat kolem své osy, z nebeské klenby nezmizí měsíc a chřtán pekla nevyvrhne nevěstku babylonskou, aby s tebou zplodila antikrista. Tak o co ti jde?“
„Zaprvé chci, aby tam někdo od nás jel, když už jsme dostali pozvání, a zadruhé – nechci, abys zakrněl. Kdy jsi naposledy byl na nějaké konferenci? Kdy jsi absolvoval výměnnou stáž nebo aspoň pitomý kurz?“
„Zrovna nedávno jsem byl účasten pokusného operačního zákroku u papouška kakadu. Myslím, že jsem byl první, kdo u tohoto druhu zvířete provedl celkovou anestézii. Úspěšně.“
Jamesovi při vzpomínce na to, jak Black s Lloydem vezou na operační sál ptačí klec, zatrnuly zuby. Stiskl v kapse kalhot golfový míček.
„Srandičky. Na to vás užije. Až nám ministr zavře kohout, protože špatně reprezentujeme, tak vás ten humor přejde. Zrovna od tebe bych očekával větší disciplínu. Předpokládal bych, že budeš chápat důležitost správného vystupování. Mimochodem, ty už jdeš domů?“
„Ano. Mám večer balet.“
„Jóga ti nestačí?“
„Jako divák, Pottere. V Národní scéně dnes hrají Frankensteina. Říkal jsem si, že bych mohl načerpat nějakou tu inspiraci.“
„Inspiraci? U Frankensteina?“ Jamesovi zacukalo oko. Sevřel míček silněji.
„Až budu psát odborný článek do anesteziologického žurnálu. O vlivu celkové narkózy na stav mozkových funkcí u osob se závislostí na plastických operacích.“
„To si doufám nemám brát osobně.“
„Tvá choť v případové studii figurovat nebude, čili si to osobně brát nemusíš. Děkuji, že se tak staráš o mou erudici a odbornou způsobilost. Co se týče konference, nabídni to místo doktorce Greengrassové. Predikuji, že ti samou vděčností vyleští boty. Jazykem. A teď mě prosím omluv, neboť jsem si celkem jistý, že mi kvůli téhle konverzaci nemíníš platit přesčas.“
Jakmile se Edward vzdálil, obrátil se James k pochechtávající se Lily.
„Nezdá se ti, že toho chlapa něco žere?“
„Já ho žeru, Jamesi.“

Edward vystoupil z taxíku a za pochodu do budovy Národní scény si upravoval smoking. Necítil se v něm tak dobře jako před 13 lety, kdy ho měl na sobě naposledy. V ramenou i v pase mu byl najednou užší, nohavice byly těsnější a motýlek ho nepříjemně dráždil, poněvadž ho utáhl víc, než by bylo záhodno. Už však nezbýval čas, aby ho převázal. Byl rád, že nepřišel pozdě a že se doma stačil ostříhat i oholit, třebaže ho teď hladká tvář pálila a svěděla, protože jeho tahy žiletkou byly uspěchané a necitlivé. Za levým uchem se dokonce pořezal, což naštěstí nebylo vidět. Aspoň už nepřipomínal dřevorubce po letní brigádě v Deanově lese.
„Druhá lóže vpravo, tudy po schodech prosím,“ nasměroval ho uvaděč. „Příjemnou podívanou, pane.“
„Děkuji.“
Než do lóže vešel, nejprve nakoukl dovnitř. Nikdo tam neseděl. Všechna čtyři místa byla volná. Posadil se do sametového křesla na levém kraji, s úlevou rozepnul sako a rozhlédl se.
Z balkonu představení nikdy nesledoval. Zaprvé se lístky pohybovaly v cenové hladině, kterou odmítal akceptovat, a zadruhé mu to připadalo příliš snobské. Kdyby něco takového řekl před Siriusem, zcela jistě by uslyšel: „Prostě jsi na to nikdy neměl, kámo.“ Bylo by to žertovné šťouchnutí, nicméně Edward věděl, že by zabolelo.
Většinu času se na to snažil nemyslet, nesrovnávat svůj plat a majetek s tím Siriusovým; nouzí nikdy netrpěl, vždycky si mohl koupit vše, co potřeboval, jenomže pravdou zůstávalo, že byl skromný a mnoho nepotřeboval. Jen proto se nestávalo, že by s penězi nevyšel. Taky zpravidla za nikoho nezatahoval účty, nepořádal bujaré večírky, nevečeřel každý den v restauraci a až na pár výjimek nejezdil na dovolené.
Když tehdy pracoval na Riddleově klinice, dostával pohádkovou mzdu a tu prakticky celou ukládal na spořicí účet. Nakonec si za ni pořídil hrad v jižní Francii. Jediná jeho velká životní investice. Současnou optikou působila zbytečně a rozmařile, přesto jí nelitoval. Princezny patří na hrad.
Oprostil se od myšlenky na Elizabeth, aby se mohl soustředit na obraz lidí v hledišti. Pátral v tom moři hlav po někom, kdo by mu připadal podezřelý nebo povědomý. Nikoho takového neobjevil. Vlastně ani nepředpokládal, že by snad Thomas Riddle dobrovolně zvolil sedadlo mezi ostatními diváky. Namačkaný v jejich blízkosti, v bezprostředním dosahu jejich tepla, pachu a zvukových projevů.
Zaměřil pohled přímo před sebe, do protější lóže.
A tam ho uviděl.
Tři vteřiny předtím, než světla v sále zhasla, hleděl do tváře muže, který musel být Riddle, přestože už s ním fyzicky neměl téměř nic společného. Pichlavé oči v nepřirozené vyhlazeném obličeji na něm neomylně spočinuly a koutek tenkých rtů se zvlnil do jakési napodobeniny úsměvu.
Baletní vystoupení, ač objektivně zdařilé, nechalo Edwarda naprosto chladným. Nedokázal myslet na nic jiného než na toho, který tu na něj trpělivě čekal a který – jak se mohlo zdát podle prázdných křesel, která ho obklopovala – také dorazil sám. (Věděl, že je tahle úvaha mylná. V budově a bezpochyby i kolem ní nenápadně hlídkovala ochranka.)
Po zatažení opony zůstal úmyslně sedět, dokud všichni neopustili sál. Muž v opačné lóži učinil totéž a Edwardovi tak pouze potvrdil svou identitu. Ve znovuobnoveném světle se nyní dívali jeden na druhého až do okamžiku, kdy jim dal uvaděč odkašláním najevo, že by měli odejít. Riddle sotva znatelně kývl hlavou, zvedl se a zmizel.
Edward sešel po schodišti do přízemí, minul šatnu, kde si poslední návštěvníci vyzvedávali své věci, a zamířil do foyer. Zaměstnanec v livreji mu otevřel dvoukřídlé dveře.
Nemusel hledat dlouho. Riddle v souladu se svou antisociální povahou stál v rohu místnosti a mezi prsty pravé ruky svíral stopku vysoké sklenice s bílým vínem. Došel si na bar pro vlastní pití a odhodlaně k němu přistoupil.
„Takže jste to vy…?“
Riddleův voskově strnulý obličej postrádal nejen jakoukoli mimiku, nýbrž i běžné vrásky člověka, jemuž mělo aktuálně táhnout na osmdesát let. Netýkaly se ho pigmentové skvrny, znaménka, nic, co by ho spojovalo se světem obyčejných lidí. Jen vlasy měl sivé, zastřižené pečlivě jako anglický trávník. Jeho figura léty nikterak neutrpěla, naopak, vypadal snad ještě štíhlejší. Edwardovi připomínal sekáče ve sprchovém koutě. Kéž by se dal prostě rozmáčknout a hodit do toaletní mísy.
„Četl jsem váš nekrolog,“ poznamenal Riddle a decentně usrkl vína.
„Nápodobně.“
„Ochrana svědků?“
„Transplantace obličeje?“
„Hmm,“ broukl Riddle zamyšleně. „Chcete tuhle partii dohrávat, Severusi?“
„Edward.“
„Máte půvabnou dceru.“
„A vy máte syna, Riddle.“
„Voldemort.“
„Takže…?“
„Nabízím remízu.“
„A když nepřijmu?“
„Šestým tahem šach mat. Bez figur se položíte sám.“
Edward zabloudil očima k baru, kam se právě usadili dva nasvalení pánové v řadových oblecích. Další dva si stoupli ke dveřím.
„Překvapilo mě, že jste s sebou nikoho nevzal. Poslal jsem dvě vstupenky.“
„Pokud jste čekal Lily Potterovou, pak vám musím s lítostí sdělit, že její vztah k baletu je nevalný. Navíc, neumí chodit v lodičkách.“
„Upřímně řečeno, je to tak lepší.“
„Ano?“
„Se ženami se velmi obtížně vyjednává. Pokaždé celou záležitost zkomplikují svými zjitřenými emocemi a klamnými dojmy. Mnohem raději jednám s muži. Nuže, k meritu věci, Edwarde. Ani v nejmenším se mi nezamlouvá činnost, kterou proti mně začala vést vaše drahá přítelkyně Lily a její… společníci, či jak je mám nazvat. Můj podnikatelský záměr se ani jí, ani vás nijak nedotýká. Nehodlám už déle vynakládat energii a prostředky na to, abych ji udržel v příslušných mezích. Jsem celou tou šarádou znechucený a otrávený.“
„Nazývat odpálení bomby v nemocnici plné nevinných lidí šarádou je zarážející eufemismus.“
„Ta neblahá událost je pouze následkem nemístného chování doktorky Potterové a z mé strany přísně logickým tahem.“
„Jistě. Přísně logicky vzato je to pochopitelné. Který úspěšný podnikatel by stál o spojování se jménem usvědčeného zločince. Notabene, pokud se jedná o člověka, jehož odsoudili za činy tak odporné, že by nad nimi zbledl i doktor Grindelwald, kdyby ještě žil.“
„Tohle odvětví vědy už mě dál nezajímá,“ ohrnul ret Voldemort. „Lidstvo ostatně není na genetickou revoluci připraveno.“
„Není to spíš tak, že jste ve svém výzkumu jednoduše selhal a uvědomil si, že není ve vašich silách vytvořit cokoli dokonalejšího, než už vytvořila sama příroda?“
„Příroda je divoký a chaotický proces, v němž neustále dochází k omylům. Chybám, které potom musíme napravovat. Přirozená biologická evoluce je zoufale nedokonalá.“
„A právě v této nedokonalosti se skrývá krása. Kouzlo, které vy nikdy nepochopíte. Lidské tělo nikdy nebylo a nikdy nebude dokonalé. Vždy v sobě ponese určitou míru patologie, zranitelnosti a nečistoty. To je sice něco, co vy odmítáte přijmout, nicméně drtivá většina ostatních obyvatel planety to vnímá jako lidskou přirozenost a ve své hluboko zakořeněné podstatě je tím fascinována a přitahována. Říká se tomu sexuální pud. Doktor Freud by vám to vysvětlil lépe než já, bohužel už také nežije.“
„Freudovo učení uráží všechny inteligentní bytosti, které jsou nad své primitivní pudy povzneseny.“
„Řekl bych, že uráží spíš ty, kterým primitivní pudy schází. Lidi, které nevzruší pohled na nahé tělo, kteří se štítí i vlastních slin a jejich noční můrou je provozování něčeho tak nedůstojného a špinavého jako sex.“
„Na tom, co kdo považuje za nedůstojné či primitivní, nezáleží. Nejsme tu proto, abychom se vzájemně přesvědčovali o důležitosti – nebo zbytečnosti – soulože.“
„To se mi docela ulevilo. Obávám se totiž, že posledním přesvědčovacím argumentem pro mé tvrzení už je pouze praktická ukázka.“
Voldemort na něj několik sekund nehnutě zíral. Pak roztáhl ústa v příšerném šklebu a hlasitě se rozesmál. Jeho tělesní strážci se po něm poplašeně ohlédli. Vypadali tím projevem zaskočení, jako by ho zahlédli vůbec poprvé.
„Váš humor mi chyběl, Severusi.“
„Edward.“
„Ach ano. Na jménech záleží. Říkají světu, kdo jsme. Já jsem doktor Marvolo Voldemort. Věnuji se výzkumu v oblasti nukleárního štěpení a výrobě radiologických léčiv. Mým hlavním cílem je vybudovat stabilní a prosperující společnost, kterou jednou předám svému synovi. Další cílem je pochopitelně inovace a vývoj v daném odvětví. Kdybyste projevil přání navštívit některé z našich pracovišť, rád vám vyhovím a osobně vám ukážu, čemu přesně se věnujeme.“
„Díky za nabídku. Až mě vedoucí donutí vybrat si dovolenou, vím, kam vyrazím. Jen ho budu muset informovat, že už se pravděpodobně nevrátím.“
„Vy jste zjevně přesvědčený, že mám nějaký enormní zájem na vaší likvidaci.“
„Hmm, co mě jen přimělo dojít k takovému závěru? Že by vzpomínka na přeříznutou krční tepnu? Těžko říct.“
„To byla Bartyho vlastní iniciativa. Nejednal na můj příkaz. Bůhvíproč byl vámi dočista posedlý.“
„Ano, to se čas od času někomu stane. Abych pravdu řekl, taky netuším proč.“
„Jste zvláštní člověk, Edwarde. Mohl jste být čímkoli. Měl jste předpoklady stát se uznávaným vědcem, úspěšným akademikem, kapacitou v oborech jako imunologie, epidemiologie nebo hematologie. A vy jste si vybral, že budete zachraňovat životy.“
„Dokud budou lidé zranitelní, někdo to dělat musí.“
„Dám vám radu. Zachraňte život sobě a těm, na kterých vám záleží. Postačí neplést se do toho mého.“ Voldemort dopil víno na dně své sklenky a tu postavil na barový stolek. „Dobrou noc, Edwarde. Vzkažte panu Malfoyovi, že jeho představení bylo famózní.“