Správná cesta

„Tohle nedám!“ Marta kouká na zledovatělou plotnu. Shora se plazí bílé jazyky, značka mizí uprostřed sněhu. Konce nevidět. 

„Nejde to někudy obejít?“ Zkoumáme terén, ledové nadělení končí někde v údolí, pár set metrů pod námi, vidět tam není. Zkoumám mapu. „Spodem ne, tam jsou skály.“ Nahoře taky. Pod obzorem zelená tráva. Místy. 

Moc se nerozmýšlím. Vyrážím vzhůru, ohlížím se po holkách. Jsem lezec, najdu cestu. Věřím si. 

Váhají. Příliš velká expozice. Porovnávají riziko, hloubku pádu. Uklouznout může být konečná. Štrachají se spodem. 

Sedím za jazykem, pozoruju pinožící se postavičky a přemýšlím, kdy jsem se vlastně naučila skákat bez záložního padáku.