Když za rozbřesku zrozen vyjdu na svět,
nejprv jen pomalu se tvůj chlad rozhání.
Pak však v něžné záři slunce každý květ
se rozvine a nadšen vítá svítání.
Když za večerních červánků se zrodím
a tělo mé se tvojím teplem ohřeje,
já vykročím a po krajině chodím
přinést všem klid, co šťastný spánek dopřeje.
Pak celý svůj čas, se světlem slunečním
dohlížím na svět, aby správný svůj řád měl.
Touhu jedinou však neuskutečním,
ač z duše své i srdce velice bych chtěl.
Já zase, za svitu luny stříbrné
přináším sladké sny všem tvorům znaveným.
V tom čase, kdy všechno zdá se neměnné
a chladný svět je do černé tmy zakletým.
Když čas můj k večeru se začne krátit
já těším se na lásku krátkou, vrtkavou.
Kdy spatřím tu, ke které se obrátit
nelze déle, než na chviličku prchavou.
Když na východě začne bledě svítat,
já vím, že chvíle naší lásky nastává.
Jen na kratičký okamžik se líbat,
když záře celý svět zalévá zlatavá.
Takový osud je nám předurčen,
střídat se, Den a Noc, a Noc a Den.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit