Mé dívce z Weißenkirchen

Bílého kostela věž odrážela se v hladině
a šikmé slunce zlatilo vinic svahy táhlé,
potom však na kraj tma a ticho padlo tak náhlé,
já jsem sama stála tam, v té dlouhé hrůzné vteřině.
Však ona pod věží kostela čekala a něžně
se usmívala, ač rty měla šedé, vyprahlé
a stíny okolo ní zvláštně byly protáhlé,
já jsem sama stála tam a zdálo se mi, že věčně.
Když prsten hradeb kostel svírající
rozzářil se světlem elektrických luceren
ona po schodišti vstříc vyšla mi jak sen.
Jako podzimní listí padající
hned rozvane se v nic, z mé dívky z Weißenkirchen
v tom okamžení zůstala ozvěna jen.

A/N: Až jednou, tak asi v polovičce září – když jsou ještě dlouhé teplé večery, ale hrozny už dozrávají –, nebudete mít co dělat, nasedněte do vlaku a jeďte do Bílého Kostela ve Wachau. Hleďte ovšem jet takovým spojem, abyste tam dorazili právě při západu slunce. Až přijedete k Dunaji, odložte knížku a dívejte se z okna; a až už budete v údolí Wachau, přestaňte si vůbec cokoli myslet nebo povídat nebo zpívat a jen se dívejte a žasněte. Je to pyšný kraj. Když ho nepozdravíte, jak se sluší, zatáhne oblohu mraky, urazí se a ukáže se vám jako docela všední kousek Rakouska jednadvacátého století. Jestli ovšem provedete všechno správně, přejedete v tom vláčku do jiného světa. Potom se v Bílém Kostele ubytujte – nejlépe v bílém domě s lomenou střechou, který voní po staletích – a hned se jděte ven projít. Vesnička bude už ponořená do tmy a docela liduprázdná, ale když dojdete až pod kostelní věž a tam zůstanete chvilku stát, ukážou se vám ti, kteří tu žili dávno před lidmi, po staletí tu žijí s nimi – a jednou tu možná znovu budou žít bez nich. Pokud se to stane, pozdravte je slušně, poděkujte jim a potichu odejděte. Nemají rádi příliš vlezlou společnost. Budete-li chtít, můžete se pak jít posadit do jedné z mnoha místních vináren – a jestli jste se místním duchům zalíbili, možná vás dovedou až do té své: do té, kde na každém stolku stojí svícínek a svíčičky v něm rozsvěcejí malí skřítkové.