44. Paní Kodešová

Středeční ordinace byla náročná. Růža měla sice rozložení pacientů vymyšlený dobře, dost lidí poslala do práce a ti pak došli ze směny na zavolání, ale bylo toho prostě moc. Podobně pozdě začínali i v pondělí a ten převis byl holt znát. Navíc z náletu policajtů na ordinaci byla čekárna jak na trní, všichni nervózní a startující při první příležitosti.
Když kolem třetí odpoledne zvonil telefon, stále neměli hotovo. Růža to zvedla a i když doktor právě vyšetřoval pacienta, dožadovala se jeho pozornosti: „To je ta neurochíra.“
Doktor si vzal sluchátko. „Šrámek. Nazdar… No to jsem rád,“ rozzářil se. „Já si tu vyrobil průšvih, byl jsem sprostej na dispečerku sanitek. Tak to jsem rád, že to aspoň za to stálo.“
Růža zvědavě nadskakovala, „bude to dobrý?“ zeptala se tiše.
Doktor přikývl, poděkoval do telefonu a dal se znovu do práce. Komentář si nechal, až když vyřídili pacienta.
„To byl ten kamarád, co mi tenkrát zařizoval ty angiografie pro ty Vaňáskovic děcka. Vypadá to, že by ta paní Braunová mohla skončit bez velkejch následků. Po dekompresi mozku se probrala a prej i poměrně dobře komunikovala, ani to nevypadá na nějakej velkej neurologickej deficit. Ale je brzo, definitivně se uvidí až za pár dní.“
„Jak se dělá dekomprese?“ zeptala se zvědavě Růža. Evidentně nebyla tím uhoněným dnem zdaleka tak udumlovaná jako doktor.
Franta byl za to rád, měl pocit, že i na něj se přelévá trochu té mladé energie. A začal vysvětlovat, jak se sundává část kalvy.
„A můžu to zavolat paní Kodešový?“
„Co, tu dekompresi?“
„Ne, že to vypadá celkem dobře. Volala během dopoledne, jestli nevíme, jak to s tou paní Braunovou vypadá.“
„Jasně, a že jí děkuju, že mi tam pomohla.“
Růža šla telefonovat, ale vypadalo to, že se nedovolala.
Když před čtvrtou dodělali posledního pacienta, nakoukla Růža do čekárny a uviděla neznámou paní, která začala rázně: „Dobrý den, potřebuju mluvit s doktorem.“
„Dobrý den, můžete mi prosím říct jméno?“
Paní se evidentně na chodbě představovat nechtěla. Ta její reakce byla skoro na hranici agresivity, nicméně než z ní stihlo něco vypadnout, tak Růže podle chování i rysů obličeje došlo, s kým mluví: „Vy budete maminka od Jardy, že? Pojďte dál, před chvílí jsem se vám nedovolala, chtěla jsem vám dát vědět, že s paní Braunovou to snad vypadá docela nadějně.“
Tím se Růže povedlo nabroušenou paní Kodešovou odzbrojit. Ta vešla dovnitř, pozdravila se s doktorem a zrozpačitěla. Z rychlého střídání reakcí bylo vidět, že je hodně vyvedená z míry.
„Víte, já…“ koukla z doktora na sestřičku. „Víte, já si potřebuju s někým promluvit a nevím, komu věřit. Vy jste mi převčírem volali okolo kola toho mýho pacholka, tak jsem si tak říkala…“
Doktor vypadal nechápavě, ale Růža to hned vysvětlila: „Jardu Kodeše tu v pondělí ráno před barákem sebrali tajný. Tak jsem mu dala kolo k nám do sklepa.“
To už Frantovi došlo rychle: „Dala bys nám na kafe, Růžo?“
Růža šla natočit vodu do konvice, ale ještě než doktora nechala usadit, tak nadhodila: „Abych vás pak nerušila, za chvilku by se tu pro mě měl stavit pan Vlášek, říkala jsem si…“
„Že už nazrál čas,“ povzdechl doktor a šel odemknout skříň s opiáty. „Já taky, když jsem tam byl posledně. Jde to rychle.“
„Zatím půl ampule?“
„Počkej si tam půl hodinky, co to udělá, a kdyžtak jí dopíchni celou. A řekni panu Vláškovi, ať volá, že tam sjedu kdykoliv.“

Franta si odvedl paní Kodešovou do ordinace. Té vážnost řečeného asi nedošla, protože se na paní Vláškovou nezeptala, ač ji musela z JZD znát.
Doktor začal debatu směrem k úrazu paní Braunové: „Chtěl jsem vám poděkovat za to ráno, jak jste tam ty lidi dokázala zorganizovat, nikdo nepřekážel, saniťákovi pomohli s lehátkem do sanitky a tak.“
Paní Kodešová pokrčila rameny: „Jak to s ní vypadá? Sestřička něco naznačila.“
„Volal mi kamarád z fakultky, prej to je dost nadějný, ale stejně bych byl s definitivníma závěrama ještě opatrnej, uvidí se.“
„Poděkovat bychom měli my, byl jste hodnej, že jste dorazil tak rychle, byli jsme z toho dost zoufalí, když na pohotovosti řekli, že dorazí tak nejdřív za hodinu a náš doktor to nebral.“
„Hele, mně opravdu neděkujte. A jestli to nakonec dobře dopadne, tak sjeďte s pořádnou kytkou poděkovat na dispečink sanitek, tenhle fofr bylo to, co jí zachránilo život.“
„Prej jste tam někomu pěkně vynadal,“ usmála se paní Kodešová.
Začala pískat konvice.
„Jo a potřebuju, aby to tam za mě někdo vyžehlil,“ oplatil úsměv doktor a šel zalít to kafe. „Ale vy jste asi potřebovala i něco jinýho, že?“
Paní Kodešová vykročila za doktorem do přípravny a přisvědčila: „Chtěla jsem se zeptat na toho nadporučíka Tichýho, prej ho trochu znáte. Dá se mu věřit?“
Franta byl rád, že byl zaměstnanej zalíváním kafe, protože na tohle se mu moc odpovídat nechtělo. O Lojzovi už moc pochybností neměl, ale paní Kodešovou vlastně neznal. Ta ale asi odpověď ani nečekala, vzala jedno kafe a cukřenku a cestou zpátky k doktorovu stolu vykládala: „Víte, tady je to od tý předsedovy smrti všechno vzhůru nohama. Sebrali Konečnýho a teď ta Míla Braunová. Ona nemá rozum, rozvedená čtyřicátnice, ty chlapi si s ní tady dělaj, co chtěj. Jen ji využívaj. Joska i ten Konečnej. Myslela si asi, jak to tomu Konečnýmu pomůže, když stopí nějaký papíry. A akorát se u toho přizabije. A jemu to bude stejně jedno, ten se kvůli ní rozvádět nebude.“ Znovu se usadila. „Víte, ten nadporučík Tichej vypadal jako docela slušnej člověk, když se tu vyptával na ty věci kolem Ládi. Daleko slušnější, než ty všichni ostatní, ale já nevim. My jsme porád jednou nohou v průšvihu, myslím hlavně Jardu, znáte ho. On se pořád do něčeho plete, já ho prostě neukočíruju.“
Doktor už se se svým kafem taky usadil. Charakter původní otázky se mu vůbec nelíbil, i když byl obalen do stravitelnějších konsekvencí. Co vůbec o té paní Kodešové ví? Jak to vlastně ten první večer Lojza říkal? Že si původně myslel, že ty kamarády tenkrát estébákům naprášil Jarda Kodeš, ale že když to nebyl on… Myšlenky se mu zatoulaly ještě daleko víc dozadu. Kodeš tvrdil, že se mu v Rožberku staral o dědu, mezi těma horníkama byla hromada politickejch, co tam přišli, když nemohli sehnat normální práci poté, co je pustili z uranovejch dolů. Paní Kodešová byla ideální adept na to, aby na ni estébáci zasedli a naverbovali ji.
„Vy to víte,“ přerušila paní Kodešová tok doktorových myšlenek, evidentně jí došlo, kam se ubírají.
„Prosím?“
„Že mě maj estébáci na háku.“
Franta rozpačitě pokrčil rameny.
„Že,“ zadrhla se. „Že to neví Jarda…“ V prosbě slyšel zadržovaný pláč. „Neříkejte mu to…“
„Paní Kodešová,“ řekl tónem, který obvykle používal pro sdělování maligních diagnóz, „když to došlo mně, a to toho o vás vím minimum… Jarda je chytrej a už dávno to není puberťák.“
„Až zjistí, že kvůli mně zavřeli jeho kamarády, tak se mnou do smrti nepromluví…“ vzlykla už zcela nepokrytě. „Jen jsem řekla, kdy a kde se scházej… Vůbec mě nenapadlo, že dělaj něco, za co by je mohli zavřít.“
„Oni vás mají, jak jste říkala ,na háku,‘ už pěkně dlouho, že?“ zeptal se Franta opatrně.
Kývla: „Kvůli Mirečkovi, tvrdili, že ho nedají do ústavu, když to podepíšu.“ Odmlčela se. „Stejně nám ho vzali, o půl roku později.“
Mireček? Do ústavu? Zkusmo se zeptal: „Mireček byl Jardy bráška?“
Paní Kodešová si utřela oči a rozmluvila se, jak kdyby z ní každým slovem odcházela nevýslovná tíha.
„Mireček se narodil rok před Jarouškem. Vzala jsem si táty kamaráda, byli spolu zavřený v těch uranovejch dolech a jeho pustili dřiv. Vyprávěl mi o tátovi a nějak to tak dopadlo. Do tří měsíců jsme se brali, do tří let rozvedli, neměli jsme mnoho společnýho... Mireček se narodil se srdeční vadou a brzy bylo jasný, že se nerozvíjí tak, jako ostatní děti. Už na dvou letech byl o rok mladší Jarouš šikovnější a hlavně komunikativnější. Mireček se nikdy nenaučil pořádně mluvit.“
„Já si říkal, že to s Ládíkem s Jardou oba umíte, a s ním se domluvit taky není vůbec jednoduchý,“ konstatoval Franta.
„Ládík je úžasnej. Je hrozně hodnej, moc se snaží. Říkám si, jestli by z Mirečka taky mohl vyrůst takhle hodnej člověk, kdyby mi ho nechali doma.“
„Ono to bohužel nejde srovnávat, každá vada je jiná. Jak dlouho jste s Mirečkem mohla být doma?“
„Nutili mě jít zpátky do práce a Mirečka nechtěli vzít do školky. Až když tam šel Jaroušek a zvládl se o něj postarat, tak ho učitelky vzaly na milost.“
Doktorovi zatrnulo, tříleté dítě se staralo o svého čtyřletého bratra?
Paní Kodešová jeho reakci ani nezaregistrovala: „Jenže, když šel Jarda do školy, tak ho tam samotného nechat nechtěli. Nakonec si ho tam vzala na starost jedna hodná učitelka a pár let to ještě šlo, ale pak už byl moc velkej.“
„Když mu děti braly hračky a on se po nich ohnal, tak to asi nekončilo dobře,“ doplnil Franta.
Kývla. „Do zvláštničky ho nevzali. Nemluvil, neuměl se ustrojit, někdy si neřekl ani na záchod…“
„A vás s ním doma nechat nechtěli.“
„Ještě kvůli nám dělali zle té paní učitelce ze školky… Nakonec jsem chodila kratší úvazek na odpolední, takže jsem s ním ráno byla já a pak se staral Jarda, když přišel ze školy. Ale poslali na nás sociálku, přišli jednou dvakrát, ale bylo uklizeno navařeno, nemohli nic říct. Až jednou se Mireček někde popral, Jarda ho neuhlídal. Tehdy mě dostali, že mi ho vezmou, když jim to nepodepíšu. Tak jsem to podepsala. Jenže o půl roku později se kluci zase dostali do nějaké rvačky. Jarouš říkal, že jeho spolužáci nejdřív provokovali Mirečka, a když ho jako brácha bránil, tak se pustili i do něj a pak už to nešlo ukočírovat, kluci dostali nakládačku oba, Jarda i Mireček. Tehdy se Mirečkovi udělalo špatně a musel do nemocnice. A pak nám ho strčili do ústavu.“ Paní Kodešová už zase vzlykala. „Bylo to tam hrozný…Jeli jsme tam za ním celej den, bylo to strašně daleko. Ani nás nepoznal, jen ležel a koukal do stropu. Do půl roku umřel. Tvrdili mi, že na tu srdeční vadu, ale kdo ví, co mu udělali…“
„Kolik mu bylo, tak třináct čtrnáct?“
Paní Kodešová kývla.
„Jak ty děti začnou jít do puberty a začnou hodně růst, tak jim někdy přestane to srdíčko stačit, i když před tím vypadaly docela v pořádku. Stávalo se mu, že by fialověl, když dělal něco namáhavého?“
Paní Kodešová se na doktora podívala a hlesla: „Nemohl utíkat, hodně se zadýchával a promodrávaly mu rty.“ Chvíli bylo ticho. „Myslíte, že by umřel i kdyby byl doma?“
Doktorovi se odpovídat nechtělo: „Tohle vám, paní Kodešová, nikdo neřekne. Ale ty srdeční vady se někdy prostě zvládnout nedají.“
Na chvíli zavládlo ticho. Franta usrkl kafe a vylovil ze šuplíku čokoládu. Kus jí nalámal a postrčil k paní Kodešové. Vzala si kousek, upila kafe a po chvíli řekla: „Tohle jsem nikdy nikomu neřekla. Ani tátovi.“
Franta nechal myšlenku doznít a ozval se až po chvíli: „Možná byste to měla říct Jardovi. Dost možná, že žije s tím, že kdyby se tehdy nepopral, tak by mohl Mireček zůstat doma. Jenže to nemohl zvládnout, dyť byl ještě kluk… A myslím, že s tím pochopí i ten zbytek. I to, proč se o něj tak bojíte. Už dávno to není puberťák, potřebujete trochu najít společnou řeč a ne, aby se vám furt snažil věšet bulíky na nos. Kdybyste ho neměla potřebu kontrolovat, tak byste dost možná tehdy s těma jeho kamarádama ani nevěděla, kdy a kam jde…“
„A nemohla bych to tak blbě vykecat,“ kývla už zcela věcně paní Kodešová a dopila kafe.
Když vstala, tak Frantovi teprve došlo, co byla ta původní otázka: „A tomu nadporučíku Tichýmu. Jestli vám jde o Ládíka, tak mu můžete říct úplně všechno. Myslím, že jeho stavu celkem rozumí, bavili jsme se o tom docela obšírně. A má zájem na tom, aby se celá ta záležitost s Joskou objasnila správně.“
Paní Kodešová už byla ve dveřích do čekárny: „Moc děkuju, pane doktore.“