43. Úraz

Ráno je vzbudil telefon. Franta se po něm natáhl úplně automaticky, ještě dřív, než rozsvítil. Chvilku poslouchal, pak koukl na budík a řekl, že jede.
„Co je?“ zeptal se rozespale Lojza.
„Nějakej úraz v JZD, pohotovost je prej vyjetá někde do hor a vrchovinskýmu doktorovi se nemůžou dovolat, tak jestli bych tam nezajel,“ komentoval Franta během toho, co si natahoval kalhoty.
„V JZD?“ začal se Lojza hrabat z postele.
„Prosimtě spi, máš toho za včerejšek plný brejle. Napiš mi někam číslo, já ti pak zavolám, co se tam dělo.“
Lojza váhavě zase zalehl: „Cokoliv by se ti nezdálo, tak volej místní esenbáky, jasný?“
„Jasný. Nazdar.“

Franta neměl rád úrazy, nikdy nevěděl, do čeho jde. Sedl do auta a bral to hodně svižně. Až když se málem potkal s linkovým autobusem, tak si uvědomil, že by měl jet opatrnějc, že už je přece jen skoro ráno a lidi už budou na cestě na směnu.
V JZD na něj čekali u vrátnice a honem ho vedli do kravína. Na zemi ležela žena středního věku, dali ji do stabilizované polohy na boku, klečela u ní nějaká paní, hned dělala doktorovi místo.
Franta uviděl velkou ránu v hranici vlasů, ale viděl taky, že poměrně pravidelně dýchá.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se.
„Míla Braunová,“ někdo kolem hlesl.
„Paní Braunová, slyšíte mne?“
Žádná reakce. Opatrně prohmatal kosti kolem rány, vzraly. A žádná bolestivá reakce pacientky. Měl co dělat, aby neklel nahlas. Tohle je na neurochirurga! Ze všeho nejdřív musí sehnat sanitu do fakultky! Nainstruoval tu ošetřující osobu, že má kontrolovat tep a kdyby něco, tak hned volat, a vyběhl do kanceláře telefonovat.
Nakonec sprostej byl, na dispečerku sanitek, furt nemohla pochopit, že tohle fakt spěchá. Teď fakt nemá čas jí vysvětlovat, že ten mozek po úrazu oteče a nejvíc škody nadělá až to, když se oteklej drtí o pevnou schránku mozkovny.
Když sanita dorazila, tak už měli ránu základně ošetřenou a byli nachystaní na transport, takže to šlo ráz na ráz. A už byli na cestě.

Až tehdy si Franta uvědomil, že ač to Lojzovi slíbil, tak nezařídil ty policajty, přestože bylo evidentní, že takhle oblečená paní v kravíně neměla co dělat. Ani nedal vědět Růže, že dorazí kdoví kdy.
Naštěstí jel známej řidič a vyřídil to všechno vysílačkou. Stejně tak přes vysílačku vyřídili, aby ve fakultce jeli prakticky rovnou na sál.

Saniťák byl ochotnej a vzal ho zase zpátky. Ani cestou moc nekecali, jen Franta zjistil, že bude mít asi ve špitále další vroubek. Saniťák vykládal, že dispečerka je kráva, a že on sám jí to taky řekl, že je pitomá, že když tenhle doktor řekne, že to spěchá, tak že to vážně spěchá. Franta se trochu se obával, že to ještě bude mít dohru, aby si ho ještě nevzali saniťáci do svýho sporu s nadřízenejma.

Protože jeli i cestu zpátky opravdu rychle, tak byli v Dolánkách ještě před devátou a Franta tam ještě Lojzu stihnul. Psal si nějaký papíry u něj v ordinaci.
„Růža říkala, žes někoho vezl do Hradce. A že do JZD volali i policajty, tak jsem se s nima domluvil, že tu na tebe ještě počkám a ty další věci zařídíme tady s kolegou trochu se zpožděním.“ Lojza kývl směrem k uniformovanému mladíkovi, kterej seděl na lehátku a kouřil.
„Tak jak to tam vypadalo?“ To už Lojza mluvil zase na Frantu, a přitom si strkal nový papíry s kopírákama do psacího stroje.
Franta kývl na pozdrav i mladému policistovi, neměl rád, když mu někdo v ordinaci kouřil. Ale neřekl nic, jen rezignovaně dosedl na pacientskou židli u vlastního stolu. Lojza už klepal hlavičku.
„V kolik jsi tam dorazil?“ hodil Lojza další otázku, když na předchozí Franta nezareagoval. Byl zvyklej na to, že uniformy lidem nedělají dobře.
To už Frantu probralo: „Odhaduju tak před půl šestou, přesně vím jen ten telefon, ten zvonil v pět deset.“
„Nahlášený to bylo až v 5:50,“ ozval se mladík z lehátka.
Franta omluvně kývl. „Strašně jsem spěchal, hlásili jsme to až ze sanitky vysílačkou.“
Lojza pokrčil rameny. „Ideální to není, ale místní by to zřejmě nenahlásili vůbec. Takže, co víme, byla to místní sekretářka Dobromila Braunová. Jak to s ní vypadá?“
„Dovezli jsme ji živou a ještě pořád schopnou operace a vypadalo to jako úplně čerstvý zranění, takže šanci má. Ale jak to doopravdy bude vypadat, to se pozná, až jestli se probere a v jakým stavu.“
„Optimista, jako vždy,“ glosoval to Lojza. „Máš nějakej nápad, jak k tomu zranění dospěla?“
Mladík si poposedl, tenhle styl otázek odporoval příručkám. Lojza si toho všiml a řekl: „Jak to tam vypadalo budeme mít podrobně popsaný od výjezdu. Tuhle doktor má z praxe zkušenost s úrazovými mechanismy, tak nám to ušetří čas.“
Franta sledoval slovní výměnu: „Já si stejně ani moc nepamatuju, co kde a jak bylo. Když jsem zjistil, jak akutní to je věc, tak jsem dost vypnul a vnímal jen to svoje.“ Zarazil se, jak se snažil rozpomenout: „Já to tam moc neznám. Přišlo mi to, jak kdyby odněkud utíkala přes kravín s hromadou složek v ruce a o něco zakopla. Jo, byla tam na zemi nějaká hadice. Tak asi o ni. Jak měla plný ruce, tak si nechránila hlavu a dopadla na zem na takovej betonovej obrubník.“
Lojza koukl na mladíka: „To by asi šlo, že Jirko? Pokud by s nějakejma papírama zdrhala ze správní budovy a nechtěla se srazit s lidma, co šli od ranního autobusu, tak to mohla vzít pěkně potmě přes kravín s cílem odejít zadním východem na pastviny. Co?“
Řečený Jirka oklepal cigaretu na podlahu: „Časově by to sedělo, ale museli by volat opravdu obratem. Autobus přijíždí v 5:05.“
Doktor se zvedl a vytahl z jednoho šuplíku popelník.
Lojza nadhodil ke kolegovi: „Hele vytelefonuj to, jestli se zajistily všechny ty papíry. Vypadalo to, že na část té rozkrádačky, co ten Konečnej přiznal, se dokumenty nenašly. To by mohlo bejt tohle.“
Jirka uhasil zbytek cigarety do podaného popelníku a přešel k Růže do přípravny telefonovat.

Lojza koukl na Frantu a konečně mu spadla oficiální maska.
„Promiň, že tě nenechám ani nasnídat, ale vypadnu, jak to půjde nejdřív. Víš, kdo to ráno volal?“
„Nějaká ženská, v tu chvíli jsem to neřešil,“ řekl Lojza unaveně. „Ani další lidi si moc nepamatuju, jak to není můj obvod, tak tam tolik lidí neznám. Řekl bych, že u té zraněné klečela asi paní Kodešová, když jsme pak pacientku transportovali, tak tomu velela, a nějaká podoba s mladým Kodešem tam asi byla.“
„Byl tam Ládík?“
Franta se zamyslel, ale pak pokrčil rameny: „Nevím, opravdu nevím, nedával jsem pozor.“
„Tipnul bych si, že lidi musel zburcoval on, všichni ostatní chodili ráno nejdřív snídat, než dojel autobus od Dolánek.“
Franta se zase zamyslel: „Jak tak nad tím zpětně přemejšlím, v tom telefonu ráno mohla být paní Mečířová, byl to trochu povědomej hlas, ale to je celkem zdravá rodina, ty moc naposlouchaný nemám. Spíš to jen odhaduju, protože vrchovinský by asi nenapadlo zavolat sem, když neseženou svýho doktora.“
„Takže by to docela sedělo, že Ládík zavolal na pomoc někoho, koho znal.“
„To jo, ale jestli na něj někdo z těch policajtů zase hartusil, tak z něj nedostaneš nic. Asi jsem tě měl vzít ráno s sebou.“
„Hele, to už tak prostě je. Zdržoval bych tě. Zjistím, co maj místní a kdyžtak pak zkusím tu paní Kodešovou,“ dokončil to Lojza a začal klepat výpověď do stroje rychlostí kulometu.
Než se vrátil Jirka, tak už dával Frantovi papír na podepsání.
A během dalších pár minut byli pryč.
Doktor otevřel dokořán okno, aby trochu vyvětral ten cigaretový kouř, a odešel se nasnídat k Růže do přípravny.