42. Milý Watsone

Franta s Lojzou se s Maruškou ještě chvíli zdrželi. Odcházeli, až když se z dospávání noční vzbudila Růža, aby nenechávali Marušku s tolika živejma vzpomínkama samotnou.
Jak vždycky všechny společné cesty autem prokecali, tak tentokrát toho měli každej na přemejšlení hromadu. Až když večer lezli do postele, tak to dlouhé uvažování nakonec shrnul Franta: „Nedává mi to smysl. Nic z celý týhle dlouhý historie mi nepřijde jako dostatečně dobrej důvod pro to, vzít sekyrou starýho pána.“
Lojza kývl: „Celou dobu přemejšlím o tom samým. Že byl Joska pěknej hajzlík vždycky, to bylo evidentní, ale ten jeho otec vypadal nekonfliktně. Jenže i při takhle dobrým zdroji, jakým je Maruška, je pořád spousta věcí v mlze. Někde mu ty nervy za války ujet mohly. Těžko říct.“
Lojza si zapínal knoflíky u kabátku od pyžama a vypadal dost unaveně.
„Co máš teď v plánu? Budeš zkoušet tu Miladu?“ zeptal se Franta.
Lojza zavrtěl hlavou. „Zatím ne, musím ráno zpátky do Hradce, dozařídit hromadu papírů okolo té domovní prohlídky, co se u Vaňásků dělala.“
„Na něco jste přišli?“
Lojza se na něj podíval trochu překvapeně a pak řekl s lehkým nádechem pobavení: „Ani moc ne, milý Watsone. Byly tam doklady k mnoha šmelinám různého typu. Tady se to celý dělalo kvůli jeho protekčním synkům vzhůru nohama. To se mělo projít takhle pořádně už hned po Joskově smrti, ale tehdy se jen nakouklo do baráku, že to není místo činu. Ale uznávám, že nakonec jsem byl rád, že jsme tam byli i s těma jeho klukama. Richard, estébácká šarže, ostřílenej tvrdej hoch, měl asi o otci daleko lepší mínění, než z toho nakonec vylejzalo. Hodně mu nedělalo dobře, když z toho bylo celkem jasný, že do šmeliny tahal toho Konečnýho Joska a že kromě toho měl i hromadu dalších drobnějších na triku sám. Třeba. Víš třeba, proč nemohl nechat ty krávy na starosti starýmu pánovi s tím zaostalým klukem Ládíkem?“
Franta zavrtěl hlavou.
„Prodával „mlíko z hor“ v horní Vrchovinský hospodě lufťákům, hrnek za pětinásobek ceny modrýho pytlíku.“
„Tak, bylo plnotučný,“ okomentoval to Franta pobaveně. „Pokud správně počítám tak z ceny plnotučnýho by to byl jen trojnásobek.“
Lojza se pousmál a zavrtěl hlavou: „Hele, do čeho jsme kopli, z toho vylezla podobná věc.“
„A jak se na to tvářil ten Josef?“
„Tomu to přišlo úplně normální, tohle jablko nespadlo daleko od stromu.“
„Jakože automaticky předpokládá, že se to celý zamete pod koberec?“
Lojza jen pokrčil rameny a kývl. „Tu největší šmelinu přišijou Konečnýmu, ten nakonec bude ještě rád, pokud nedostane špagát za vraždu.“
Franta na něj koukl: „Ty jo, ty seš snad ještě větší cynik než já.“
Lojza znovu jen pokrčil rameny: „To je realismus, bude potřebovat opravdu hodně dobrýho advokáta, aby ho z toho vysekal. Přiznává, že byl pozdě večer kolem doby Joskova úmrtí v JZD, že tam s ním měl domluvený nějaký setkání, protože se odpoledne chytli kolem nějakejch prachů a nechtěli to probírat před zaměstnancema, tak že to měli dořešit, až se Joska večer vrátí z Národního vejboru ze zasedání. Ale tvrdí, že na něj čekal do jedenácti a nepotkali se. A i když ta schůze, co tam z ní Joska měl jít, končila o půl desátý, tak si myslím, že nekecá. Naši hoši ho měli chvíli v práci a on není povaha na to, aby vydržel lhát, když se do toho kluci trochu opřou. Navíc pár lidí říkalo, že to Joska dělal, když byl na někoho nasranej, že ho nechal čekat hodinu dvě, aby pak na domluvenou schůzku vůbec nedorazil.“
Franta přikyvoval: „A nevím, co by mohl mít proti starýmu pánovi. Řekl bych, že spolu vůbec nebyli v kontaktu.“
„To je můj druhej důvod, proč si myslím, že to není správná stopa. Ale oba Joskovi synové na to hodně tlačí. Jestli to brzy nedáme do kupy správně, tak je možný, že to odskáče.“
„A ty Joskovi synkové, maj alibi?“
„Ty ses do tý role Watsona nějak vžil,“ pousmál se Lojza
„Hele, asi jo,“ usmál se Franta. „Tudle jsem nějak nemohl usnout, tak jsem si přemílal v hlavě, že vlastně jediný dva, co by vydělali na úmrtí Josky i starýho pána, jsou Richard s Josefem.“
„Finančně by na tom asi vydělali hlavně oni,“ potvrdil váhavě Lojza, „ale těch motivů může být víc.“
„Jasně, ale to alibi sis určitě zjistil, jak tě znám.“
„Ano. Tyto standardní ověřovací postupy jsou totiž skutečně prosté, milý Watsone. No, ať tě déle nenapínám. Josef má betonový alibi – měli výjezdní zasedání někde na chatě v Tatrách, měl by to sem autem cestu na celej den. Navíc, i kdyby jezdil jak Niki Lauda, tak nad ránem ukládal do postele několik ještě větších šarží, než byl sám, a dal si pozor, aby si pamatovali, že on si pamatuje, jaký všechny nepřístojnosti tam hojně povzbuzeni alkoholem celej večer vyváděli.“
„Asi má metabolismus alkoholu po svém ruském dědečkovi.“
„Správně, milý Watsone.“
„A Richard?“
„Jo. Tak Richarchovo alibi je ve hvězdách a ptali jsme se i velmi oficiálně. Ale asi je to jedno.“
„Jedno?“ nechápal Franta.
„Když jsem ho teď viděl naživo, tak mi furt blikala v hlavě kontrolka, že se k němu nesmím otočit zády. Takový ty zažitý reflexy z fronty. Tohle je profík, ten by to nedělal poprve a rozhodně by po sobě líp uklidil.“
Franta zamrkal: „Nevím, jestli ti správně rozumím…“
„Starej pán byl o hlavu menší než Richard, na toho by ani ve vzteku tu sekyrku nepotřeboval. Podle mě by mu zlomil vaz a pak to naaranžoval, že děda odněkud spadnul.“
„Jak zlomil vaz? To tak snadno nejde.“
„Má ty prostoto. Co ti tu celou dobu říkám! Ten se s tim živí! Když se někdo estébákům hodně nelíbí a nehodí se jim ho zavřít, tak se stane taková drobná nehoda.“
„Sám jsi tuhle říkal, že už nejsou padesátý léta.“
„Tak, taky doufám, že dneska už to úplně standard není, ale měl jsem z něj takovej divnej pocit,“ ošil se Lojza. „Jak tak znám lidský povahy, tak tenhle hoch už si někde ručičky pěkně umazal. A ona to je i dost obvyklá estébácká sviňárna, když vidí prerspektivního jedince, tak ho ještě jako mladýho troubu namočí do pořádnýho průseru, nedivil bych se, kdyby mu to udělali ještě na škole. Účel je jednoduchej – zajistit si bezpodmínečnou loajalitu. Jakože, až mu jednou dojde, že celá ideologie jsou jen mocenský tahanice pár hajzlíků navrchu, kterejm je dělnická třída dobrá tak do proslovu, tak nebude moct sklapnout kufr a odejít s čistým štítem.“
Franta řekl překvapeně: „Tobě je ho líto.“
Lojza smutně pokrčil rameny: „Hele asi máš i pravdu, po tom čase, co jsem s ním dneska strávil, bych řekl, že hodně té jeho hřmotné hrubosti je jen obranná reakce, víš, jak to myslím?“
„Aby nemusel odpovídat na otázky, který ho tnou do živýho (jakože na takový ty seš machr), tak radši vztekle vybouchne.“
„Jo. Nicméně, abych to dopověděl s tím jeho zaměstnáním. Že ho někde v něčem pěkně vymáchali je jedna věc, ale nepředpokládám, že Richard dělá tu uklízecí četu normálně – ten na to pro ně bude příliš cennej. Rusky a německy mluví plynně, asi k nerozeznání od domorodců, a hlavně je spontánně inteligentní. Vzhledem k tomu, jak je naprosto nemožný o něm cokoliv zjistit i v interních zdrojích, tak bych odhadoval, že dělá pro rozvědku, nebo možná chůvu nějakýmu opravdu hodně velkýmu papalášovi.“
Franta si zamyšleně naklepal polštář a řekl: „Jestli pro něj byl domov posledním záchytným bodem něčeho normálního, tak musí bejt pěkně rozloženej.“
„Maruška na to taky tak koukala a asi bych jí dal za pravdu. Mimochodem, to je zvláštní ženská, ta dostala od toho života do nosu z tolika různejch stran a fakt nemá potřebu si na nikom vylejvat zlost. A víš, o čem nemluvila?“
Franta zavrtěl hlavou.
Lojza se natáhl do postele a přikryl se peřinou: „Má v papírech, že těsně po válce cestou z Německa pracovala jako dobrovolná ošetřovatelka při tyfový epidemii mezi těma nebožákama, co jeli z lágrů. Chytla ten tyfus taky, proto dojela domů tak pozdě.“
„A proto nechtěla jíst ze stejných talířů s ostatníma, kdyby náhodou byla ještě infekční,“ doplnil to Franta a zhasnul lampičku u postele a taky si lehl.
„No vidíš, to vlastně říkali Mečířovi, to je konsekvence, která mi vůbec nedošla.“
Lojza se najednou posadil: „Hele rozsviť!“
Franta si tedy taky sedl a rozsvítil. Lojza už se hrabal ve své aktovce a komentoval to: „Já si tu celou dobu z tebe dělám srandu, jak seš zvědavej, ale vlastně mi nedošlo, že jsem si z tebe toho Watsona udělal sám, ještě než jsem sem odjel. A málem bych na to zapomněl.“ Podal Frantovi dvě tenké složky.
„To jsou pitevní protokoly Josky a starýho pána?“
„Jo. Říkal jsem si, že bys z toho možná mohl vykoumat něco, co mi uniklo.“
Franta zvědavě otevřel první složku a začetl se.
Lojza se mezitím znova natáhl: „Hele, možná by to stačilo až ráno,“ řekl unaveně.
„Ráno musim do práce,“ odpověděl Franta a hned pokračoval: „Tý jo, Joska měl dvě promile? Dyť von skoro nepil!“
„Pojď spát, já to tady zejtra omylem zapomenu, ať máš na to víc času.“
Franta neochotně zavřel složku, zhasnul a natáhl se.
Chvíli bylo ticho, ale pak se zase začal štrachat do sedu Lojza.
„Co je?“ zeptal se Franta a rozsvítil.
Lojza neodpověděl, jen si přitáhl telefon: „Nazdar soudruhu, tady nadporučík Tichý, kriminálka, potřeboval bych sehnat jednoho kolegu, co se mnou minulej tejden obcházel JZD ve Vrchovině. Jmenoval se Jirka, ale nejsem si jistej příjmením. Byl místní, jako přímo z Vrchoviny, takovej mladej, šikovnej…“ Chvilku poslouchal, „jo, Zajíc, to bude on. A telefon? Jo, píšu si… Díky. Čest.“
Ani nepoložil sluchátko, jen promáčkl prstem zavěšovací knoflíky a už vytáčel další číslo.
„Nazdar Jirko, tady Lojza Tichej, minulej tejden jsi mě prováděl po JZD.“ Nepatrně se odmlčel. „Hele, tys říkal, že jste v den úmrtí toho předsedy Vaňáska něco slavili v dolní Vrchovinský hospodě…“ zase chvilku poslouchal, „jo, padesátiny tchýně,“ zase zámlka „a toho Josku jsi tam předpokládám neviděl, to bys hlásil, že jo… Jasně, hele, zamysli se, byl hospodskej celou dobu v lokále?“ Nastala delší odmlka. „Takže se vrátil za malou chvilku...“ Zase poslouchal. „A pěkně vzteklej? No nepovidej!“ A už to sypal jedno za druhým: „Tak jo. Hele, já jsem teď v Dolánkách, přespávám u doktora. Mohl bys mě tu zejtra z rána vyzvednout? Nabrali bychom hospodskýho, možná radši i s jeho manželkou a vzali je na výslech do Hradce. Je to jen svědek, ale pokud to mám srovnaný správně, tak to bude důležitý svědectví, potřebujem to mít oficiálně s vyšetřovatelem a se všim. Sepíšu předvolánky pro oba. Věděl bys na ně z hlavy nacionálie?“ Lojza chvíli psal. „Tak jo, tak zejtra. Nazdar.“
Lojza si začal navlíkat svetr přes pyžamo.
„Jdeš psát dolů ty papíry?“ zeptal se Franta a už lovil klíče od ordinace.
„Jo, to bude hned,“ chmátl po podávaných klíčích. „Ty se ani nezeptáš, o co jde?“
„Nechci zdržovat, chtěl jsi jít spát.“
„A kromě toho, jistě máš už svoji teorii, že?“
„No tak, někde musel Joska stihnout dost slušně nakoupit, když měl dvě promile. A po cestě z vejboru do JZD to nikde jinde než v dolní hospodě nešlo. Krom toho, jak jsme byli ve Lhotě v hospodě, tak tamní hospodskej vykládal, že v dolní Vrchovinský hospodě dělá jeho bratránek a že ho Joska pěkně šikanuje. Zřejmě ho tím dostrkal do nějaký společný šmeliny.“
„A nebo tak dostal jeho manželku do postele, popřípadě oboje,“ doplnil Lojza. „No, milý Watsone, ty mi moc šancí na to konstatování: ,jak prosté,‘ zrovna nedáváš. Tak já to jdu sepsat.“ Ve dveřích se otočil. „Klidně zhasni, já tu už do postele trefim.“
„Tak dobrou noc.“
„Dobrou,“ odpověděl Lojza a zaklaply za ním dveře.