38. Pohádková

Vrzly domovní dveře a ozvalo se nepříliš hlasitě: „Dobrý den, můžu dál?“
„To je pan doktor,“ řekla Maruška a šla otevřít dveře do kuchyně. „Pojďte dál a nezouvejte se, tady už je stejně našlapáno.“
Franta prošel dveřmi, kývl pozdrav na Lojzu, ale pokračoval v hovoru s Maruškou: „Promiňte, nechtěl jsem zvonit, Růža asi spí.“
Maruška se usmála. Snad poprvé od té doby, co jí tu dneska hospodařili ti esenbáci: „To jste hodnej. Kohopak jste tu dneska obcházel po návštěvách?“
Doktor s Maruškou zapadli do debaty o pacientech jak do starých bot.
Lojza se taky usmál, tohle potřeboval, aby tu na to další vyprávění, měla Maruška nějakého „svého“ člověka. Zajistil si na to doktora už dopoledne, původně se chtěl domluvit s Růžou, ale když zjistil, že je po noční, tak si řekl Frantovi.
Když měli Franta s Maruškou dopovídáno, seděli už všichni tři u kuchyňského stolu nad hrnky čaje.
„Poslouchals nás, Lojzo?“ zeptal se Franta.
Lojza zavrtěl hlavou: „Potřeboval jsem chvíli vypnout.“ Pro něj to byl dneska taky dost rušnej den. Kapitán Matějásek s Josefem teprve před chvíli odfrčeli zpět do Hradce.
„Milada Hrubá je trochu lepší. Ale pokud bys za ní chtěl jít, tak počítej s tím, že tě celá ta jejich rodina sežere zaživa.“
Lojza kývl: „Zatím jsem chtěl vyzpovídat tuhle z paní Tauchmanovou. Ale jsem rád, že vypadá líp.“
Maruška se nadechla: „No, nevim, co chcete povídat se mnou. Na Joskovu smrt alibi nemám – byla jsem doma sama, Růža měla službu. A že jsem Josku neměla ráda, tak s tím jsem se netajila nikdy.“
Lojza by sice mohl říct, že vlastně celkem alibi má, protože auto nemá a s jejíma kolenama mu to nepřijde úplně reálné, že by jen tak zvládla cestu do JZD na dolní konec Vrchoviny a zpátky, ale řekl něco jiného: „Já vím. Já jsem s váma chtěl hlavně mluvit z toho důvodu, že si myslím, že úmrtí starého pána a Josky spolu souvisí, a tedy může mít kořeny hodně hluboko. Chtěl bych tedy znát i nějakou rodinnou historii, a to jsem si myslel, že jste tu ve Lhotě asi jediná mimo rodinu, kdo tu má trochu přehled.“
Do debaty se trochu zvědavě vložil Franta: „Pan farář z Vrchoviny nám to, jak sem přišli Vaňáskovi, líčil jak pohádku o hloupém Honzovi, co k bohaté nevěstě přišel.“
„No, pohádka. Nebyl to Honza, ale Pepík, a rozhodně nebyl hloupej. Bohatou nevěstu sice měl, ale to ,žili šťastně až do smrti‘, se taky moc nevyplnilo. Opravdu vás ta historie zajímá?“ otočila se k Lojzovi.
Lojza se usmál: „Pohádky mi všichni vykládají furt, ale takovou ,Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru‘ tu bych si celkem líbit dal.“
Maruška se usmála taky: „Nuže dobrá. Tak odkud bych to vzala. Asi takhle. Joskův děda, taky Josef vyženil tenhle statek, co v něm teď bydlej Komárkovi. V tomhle kontextu vlastně není tak úplně pravda, že jsem mimo rodinu, protože ominka byla za svobodna taky Weissová. Byla to vzdálená sestřenice tý nevěsty.“
„Odpusťte, že vás přerušuju. Kdo je ominka?“
„No jo, to mi vůbec nedošlo,“ usmála se Maruška. „Já jsem vyrůstala v kompletně dvojjazyčné domácnosti. Maminka s tatínkem mluvili česky a maminka s mou prababičkou, o kterou se starala, německy.“
„Jasně,“ řekl Lojza, „Oma, a z toho pak ominka.“
„Jo, takhle jsem to v dětství zpatlala dohromady a prababičce už ta ominka zůstala, nakonec jí tak říkala i moje maminka. Ale zpátky k té bohaté nevěstě, nevím, jak se přesně jmenovala, ominka o ní mluvila jako o Trudě. Truda byla jediná dědička velkýho Weissovic statku. Byla to rozhodně nejbohatší nevěsta v okolí. Truda měla domluvenou svatbu s někým z dolního konce Lhoty, ale prej byla ošklivá a hádavá,“ otočila se na Lojzu, „ale v této informaci asi ominka nebyla úplně nestranný pozorovatel; a tak si nakonec ten původní ženich našel nevěstu někde jinde.“
Maruška se chvíli odmlčela: „Já to asi vezmu ještě trochu odjinud, aby byl pochopitelný, ten vztah ominky s tou Trudy. Ominka pocházela z toho statku, co teď bydlí Mečířovi. Byla z nějaké výrazně méně majetné větve Weissových, polnosti tam daly tak tak pro jednu rodinu. Žádný věno neměla a měla dva bratry. Starší zdědil statek a mladší, i když byl na práci na statku šikovnej, si musel najít obživu v kraji, protože ten statek by je všechny neuživil. Ominka se zamilovala do Adlerovic kluka, a i když peníze žádný do hospodářství nepřinesla, tak ji vzali do rodiny, myslím, že to byla fortelná ženská už jako děvče a Adlerovic na to dali víc než na ty peníze.
Zpátky k té Trudy. Nakonec jí bylo přes třicet, byla stále bez ženicha a její otec začínal bejt na to hospodaření starej. I usnesla se rodinná rada a ominčin mladší bratr opustil slušnou práci v kraji a se vrátil do Lhoty a začal dělat na velkým statku. Prej byl v tom hospodaření šikovnej, tak nějak všichni předpokládali, že to nakonec podědí, ale Trudy si postavila hlavu a dala si inzerát do novin.“
„Pokrokové děvče, řekl bych,“ pobaveně ucedil Lojza.
„Prej zjistila, že si jí ten ominčin bratr nechce vzít, protože si už našel nevěstu v kraji.“
„Takže se sem nakonec přiženil Josef Vaňásek nejstarší.“
„A prej to nebylo hezký. Ominčin bratr by tam byl prej bejval zůstal klidně i jen na práci, bydlení by si tu někde s tou jeho nevěstou našli, ale Pepa ho prej vyhodil, i když mu tam neměl kdo dělat. Takže si zase musel shánět práci jinde a prej se nakonec ani neoženil, že se mu pro tu jeho milou nepodařilo sehnat slušný živobytí.“
„No tak to je pochopitelný, že ominka měla pár důvodů pro to nebýt úplně objektivní,“ řekl Lojza.
A Franta kývl hlavou: „I ty naši dědečkové měli ten život pěkně tvrdej.“
„Co říkala ominka, tak si tím Truda do života teda štěstí nepřinesla. Celá vesnice věděla, že jí Pepa chodí za ženskejma a hodnej na ni taky nebyl.“
„Teda překvapuje mě, jak máte přesné informace o tak starých věcech.“
„Ominka měla těžkou mrtvici. Proto se maminka tehdy vracela do Lhoty, aby se o ni starala. Byla velmi málo pohyblivá, ale hlava jí fungovala úplně do posledka. Vždycky se nechala vysadit do křesla k oknu, aby aspoň trochu viděla na práce na poli. A večer, když přišli strejdové, tak jim pěkně vyčinila, co udělali a neudělali na těch polích blbě.“ Maruška se při těch vzpomínkách nepatrně usmála. „My jsme se s ominkou měly vzájemně na hlídání už od té doby, co jsem začala rozum brát. Když maminka potřebovala něco zařídit kolem baráku, tak mě tu nechala s ominkou. Když něco potřebovala ominka, tak si řekla a já jí posloužila, a když jsem zlobila, tak ominka zazvonila a přiběhla maminka a zpucovala mě, že jí zbytečně tahám od práce.“ Marušce se při tom vyprávění zalesklo v oku. „Trávily jsme takhle s ominkou spoustu času. Vykládala o všem možném a spoustu věcí mě naučila. Četla jsem jí knížky, ještě než jsem začala chodit do školy. Protože viděla, že mi jde učení, tak u strejdů prosadila, že jsem šla gymnázium do Bukoviny, i když jsem byla holka a pro všechny to znamenalo spoustu práce navíc.“
„A co že se vlastně vaše babička vdala do Vrchoviny?“ zeptal se Lojza zvědavě.
„Tak tohle není pohádka o tom, jak hloupej Honza k bohaté nevěstě přišel, ale spíš Romeo a Julie, ale taky ve verzi podle té kanceláře ze Saturnina,“ povzdechla si Maruška. „Babička se na nějaký tancovačce zamilovala do kluka z Vrchoviny. Rozdíl s tím Romeem a Julií je v tom, že než se rodiny stihly začít pořádně rozčilovat, tak už byla moje maminka cestě, a tudíž se jim ve sňatku jako takovém nijak zvlášť nebránilo… Nicméně s živobytím to bylo horší. Adlerovi byli sice na místní poměry bohatý, ale zrovna se to trefilo do doby, kdy se stavěl velkej barák, protože už tehdy bylo jasný, že strejdové zůstanou hospodařit společně, takže si rodina nemohla dovolit dát babičce moc peněz. Něco málo do začátku dostali, dědeček si měl zařidit obuvnickou živnost, ale nějak se to nevedlo, kšefty nešly, a ještě si trochu něco navíc půjčili do začátku. Protože neměli peníze na splácení, tak šel dědeček na práci do Rakous, ale brzy se přestal hlásit. Babičce všichni říkali, že si tam našel jinou. Nevím, podle ominky byla babička přesvědčená, že se mu něco stalo.“ Maruška koukla po Lojzovi s Frantou.
„Těžko říct,“ zareagoval Lojza. „Pokud by zemřel a vědělo se, kdo to je, tak by jí to ouřady nejspíš daly vědět, to za Rakouska fungovalo docela dobře. Ale kdyby se mu něco přihodilo cestou, kde ho nikdo neznal, a obrali ho o doklady…“
Maruška pokrčila rameny: „Co víme, je, že se babička trápila a poměrně brzo umřela. Mamince snad nebylo ani patnáct.“
„To je jak u Růži,“ poznamenal Franta.
„Jo. Růža mi je v mnoha ohledech blízko,“ přisvědčila Maruška a znovu pokračovala: „Maminka šla tehdy v těch patnácti do rodiny Holcovejch, jako chůva. To bych měla taky vysvětlit od začátku, ono to byla taky dost anabáze. Tatínek byl mladší syn jedný z větví velký Holcovic familie ve Vrchovině. Vzal si sestřenici, protože v tý její větvi zůstalo hospodářství bez mužskýho dědice. Byl to sňatek domluvenej, ale tatínek určitě nebyla ta nejmajetnější možnost, koho by si tam z celý vrchoviny mohli vzít, ale asi ho vybrali, protože byl hodnej a tou nevěstou se kamarádili od malinka. Když se jim narodil František, tak k nim do rodiny přišla moje maminka, aby se o něj starala, protože tatínkova první žena po tom porodu začala dost marodit, nakonec tak postupně pomalu chřadla a umřela, když bylo Frantíkovi asi pět. To už se vědělo, že je Frantík nemocnej, že má těžkou srdeční vadu, a tedy dědit nebude, takže se do toho hospodářství v rámci Holcovic klanu přesunul někdo jinej a tatínek tam zůstal jen pracovat.“
„To si nechal líbit?“ zeptal se Lojza trochu překvapeně.
„Já bych řekla, že to možná i sám vymyslel. Ona zrovna začala válka a tatínek špatně chodil, jedna noha mu po úrazu v dětství srostla nakřivo, takže věděl, že rukovat nebude. Strejda Jiří - teda on to byl výrazně vzdálenější příbuzný, ale říkala jsem mu strejda, bydleli jsme u nich, když jsme museli ze Sudet. No tak tenhle Jiří, byl tatínkův kamarád a na něj přepsali ten statek, protože doufali, že když bude jedinej odvodu schopnej chlap v hospodářství, tak že nakonec nebude muset rukovat.“
„A vyšlo jim to?“
„Jo,“ Maruška kývla a usmála se. „Myslím, že to tatínek udělal takhle i z toho důvodu, že v Holcovic rodě je taky pár dravějších jedinců a že chtěl, aby se o ten statek starali hodný lidi. A to mu vyšlo taky. Za druhý války byli na nás moc hodný a vzali nás k sobě, i když už tou dobou měli velký vlastní děti a v baráku pomalu nebylo k hnutí. Ale já jsem to říkala kvůli něčemu jinýmu…“ zarazila se Maruška.
„Vaše maminka a Frantík,“ napověděl tiše doktor.
Maruška vzdychla: „Frantík umřel, když mu bylo sedm. Celou dobu se o něj maminka starala. Musela ho mít moc ráda, protože pokaždé, když jsme spolu byly ve Vrchovině, tak jsme se za ním stavovaly na hřbitově.
No, jak se tak věci sráží na stejný čas, tak sotva byla maminka bez práce, tak ominka měla tu mrtvici, a tak maminka tedy přišla sem. Když sem za ní začal tatínek chodit, tak tu z něho prej nebyli moc nadšený. Holcovic rodina byla jedna z těch nejvíc protiněmeckejch z celý Vrchoviny. No, ale traduje se jako rodinná historie, že si strejdové pořídili první traktor a jedinej, kdo s ním uměl napoprvé zacházet (ačkoliv ve Vrchovině ještě nikdo takovou novotu neměl) byl můj tatínek, takže strejdové uznali, že to zas nebude tak zlý, když ho nechají přiženit do rodiny.“
„On asi s tou špatnou nohou tolik nelítal po všech čertech, a tak měl možná na ty technický věci víc trpělivosti,“ odtušil Lojza.
„Popravdě bych řekla, že to je další rodinná pohádka. Tatínek šikovnej byl, to rozhodně, ale hlavně ve válce Adlerovým zůstali dva starší kluci. Ta mrtvice ominku trefila, když jim přišlo psaní, že umřel ten druhej. Takže tu tou dobou na práci poměrně nutně někoho potřebovali a když byl tatínek šikovnej a hodnej, tak prostě zapadl a že byl Čech se neřešilo.“
Lojza se trochu ošil: „A že si vzal jako druhou ženu holku, co se mu starala o domácnost jeho první ženy?“
Maruška se zasmála: „V tom byla výhra, že je Lhota úplně jinej vesmír než Vrchovina. Tady byli naši jen nějaká Adlerovic přízeň, co se kdoví jak počeštila. Ale kromě tatínka jsme měli všichni od ominky naposlouchanou perfektní lhotštinu, takže, kdo si neuvědomil, že jsme Holcovi, tak si toho našeho češství ani nevšiml.“
„Vaňáskovi taky zapadli?“ zeptal se Lojza.
„Ten nejstarší Pepa, co sem přišel, byl podle ominky stejnej vejlupek jako Joska. Jediná forma družení s místním obyvatelstvem byla, že místním chlapům chodil za ženskejma. Jinak obral kdekoho při první příležitosti. Nic velkýho, natáhnul cenu, nebo dodal míň, než slíbil, samý drobnosti, ale lidi to štvalo. A myslím, že to s česko-německou otázkou tehdy mnoho společnýho nemělo.“
„A hospodaření mu šlo?“ pokračoval Lojza s vyptáváním.
„To úplně nevim, co vím je, že prodal Adlerovejm ty pozemky tady na hraně údolí. Rozhodně nejlepší půda ve vesnici.“
„To člověk neprodá, když nemusí,“ kývl Lojza.
„Ale je fakt, že naši je hodně chtěli. Babička měla dva bratry, dvojčata. Byli fakt nerozlučný a chtěli zůstat spolu a finance tehdy asi byly, tak se to takhle rozšířilo a strejdové si postavili novej barák, co ho měl teď Joska.“
„Možná to prodal, že tu nesehnal lidi na práci na tak velký hospodářství,“ nadhodil Franta.
„Nevim. Já toho starýho Pepu nepamatuju, ale jestli byl opravdu stejná povaha jako Joska, a to bych omince věřila, tak si nenechal od nikoho poradit. Joska taky po válce prohospodařil kde co. A bejvalo by mu stačilo se zeptat táty.“