22. Ve Lhotě II.

V lokále to hučelo. Lojza seděl s Petrem Komárkem hned vedle stolu štamgastů, oba měli před sebou poloprázdné talíře.
„To je dost, že jdeš, snad tam ještě trochu zbylo,“ uvítal ho Lojza.
Franta pochopil, že se Lojza hned tak zvedat nebude, tak se taky usadil.
„Dobrý den pane doktore, vás tu hned tak člověk nevidí, co si dáte?“ úslužně se přitočil hospodskej Jiráček.
„Dá si guláš,“ řekl Lojza, „je fakt výbornej.“
Franta na to kývl, vonělo to pěkně.
„A pivečko?“
„Kdepak, řídim. Asi minerálku.“
„Hned to bude.“ Hospodskej odkvačil.
„Pane Komárek, jsem rád, že jsem vás tu ještě zastihl. Jedete zejtra na raní směnu?“ zeptal se Franta.
Petr Komárek přikývl.
„Potřeboval bych u paní Hrubý nějaký odběry a Růža zrovna slouží. Myslel jsem, že bych tam poslal Marušku, že by ji nabrala a že byste to pak vzal na středisko do Petrovic. Šlo by to?“
„Určitě, jste moc hodnej, že jste se tam stavil. To je jeden z důvodů, proč je Andrea tak nesvá, nějak tomu nerozumíme, co se s babičkou děje.“
„To je ta Milada Hrubá, sestra Josefa Vaňáska?“ chtěl Lojza vědět, o kom se baví. „Tak s tou bych si taky rád popovídal.“
Franta to okomentoval polohlasem, aby to nebylo slyšet u vedlejšího stolu: „Zjistil bys tak akorát, že Josku zabili partyzáni, co se schovávaj tam někde v lesích nad Weissbachem.“ Otočil se na Petra Komárka: „Nezlobte se, že to takhle říkám, ale tenhle dědek by byl schopnej jí ještě jít votravovat.“
„Tak to mě mrzí,“ řekl Lojza. „Přitom ty její první výpovědi vypadají podle papírů úplně v pořádku.“
Tohle okomentoval zase Petr: „Ona byla tehdy na VB kvůli výpovědi celej den. Andrea tam byla s ní, prej na ně byli všichni slušný a tak, ale trvalo to vopravdu až do večera. Přijela hrozně unavená a od tý doby je nějak mimo. Furt řeší nějaký vojáky, Němce a partyzány.“
Lojza řekl úplně vážně: „Tak to mě opravdu moc mrzí, pane Komárek. Víte, voni jsou policajti zvyklý v těch prvních dnech vyšetřování prakticky nejíst a nespat a nějak nechápou, že to normální lidi nemusej zvládat.“ Otočil se na Frantu. „To se nějak spraví, ne?“
„Bohužel slibovat něco v takovýmhle případě je strašně problematický. Zkusíme ji trochu dát do kupy, srdíčko a tak, někdy to pomůže, ale opravdu nevim.“
„Hlavně už to takhle trvá tejden. Já jsem říkal, že vás maj zavolat hned, ale ženský nechtěly, že se to spraví a že toho jinak bude plná vesnice.“
„Jo, když člověka bolí noha, tak to se to řeší hned, tohle je holt jiná…“
Ke stolu došel hospodskej s gulášem a minerálkou.
Petr měl dojedeno: „Měl bych vyrazit, Andrea bude hubovat.“ A zrovna hospodskýmu zaplatil.

„Posaďte se chvilku s náma,“ obrátil se na hospodskýho Lojza. „Já tu ještě dořešuju pár drobností okolo úmrtí pana Vojtěcha Vaňáska. Ono se to tenkrát tak nějak neřešilo úplně podle všech ouředních předpisů. Tajdle doktor říká, že sem posílal kluka se vzkazem, že tam máte zavolat Veřejnou Bezpečnost.“
Hospodskej se rozhlídl, jestli někdo něco nepotřebuje. Když zjistil, že bohužel ne, tak nervózně přisedl. „Jo, jo. Přiběhl s tím Fratník Mečířů,“ zarazil se, nevěděl jak dál. „Vite, von pan doktor soudruha Vaňáska, jako Josku, zas tak dobře neznal. Ten by nám pěkně zatopil, kdybysme na něco jeho, jen tak bez jeho vědomí, zavolali esenbáky. Tak jsem nejdřív zavolal jemu do JZD a on řekl, že už si to zařídí všechno sám.“
„A jak tu zprávu vzal?“
Hostinskej vypadal, že úplně neví, na co se Lojza ptá.
„Pochopil to hned? Byl překvapenej, smutnej nebo naštvanej?“ zkusil to Lojza vysvětlit.
„Víte, já vlastně ani nevim, já sám jsem byl pěkně mimo,“ přiznal hostinskej trochu schlíple. „Já jsem měl pěkně nahnáno, že mu mám volat takovouhle zprávu. Von když chtěl, tak dokázal lidem vopravdu zatopit.“
„Něco konkrétního?“ zeptal se Lojza zase tím stylem, co se pak z odpovědi nedá vykroutit.
Hospodskej reagoval velmi neochotně. „Bratranec vede dolní vrchovinskou hospodu, to je ta pod kostelem blíž k JZD. On se s nim nějak nepohodl a Joska pak rozhlásil, že se tam v hospodě vedou nějaký podvratný řeči, přitom se tam nic nedělo, jen jak tak lidi po pár pivech normálně trochu nadávaj.“
„Takže tam bylo za chvíli tolik tajnejch, že mu tam normální lidi přestali chodit,“ doplnil Lojza. „Musel zavřít?“
„Nakonec ne, ale bylo to hodně nahnutý. Ale víte, já vo tom vlastně zas až tak moc nevim…“ Hostinskej byl evidentně vyvedenej z míry.
Lojza na to se svým klidem reagoval: „To já naprosto chápu. Nedělejte si starosti pane Jiráček, já jsem z kriminálky, my z tý politiky žádnou velkou vědu neděláme. Teda, pokud se kvůli ní někde chlapi nepoperou a nějak si neublížej, že?“
Od vedlejšího stolu se ozvalo: „Hospodo, pívo!“ A hostinskej se s viditelným ulehčením zvedl.
„Dejte pánům vedle jednu rundu na mě,“ řekl Lojza hodně nahlas, vzal svoje pivo a přešel ke stolu štamgastů.

„Hele chlapi, kdo by mi tak mohl nejlíp povykládat o tom, co se tu dělo za války? Prej tu byli nějaký partyzáni.“
„Myslíte, jako že Josku vzal po kebuli nějakej partyzán?“ rozesmál se ten, co předtím hulákal.
„Jo, to byste se divil, jak starý nenávisti dovedou nakonec lidi dohnat,“ řekl úplně vážně Lojza.
„No a z hrdinství našich partyzánů bychom si opravdu legraci dělat neměli,“ řekl komisně další z lidí u stolu. Obratem se představi. „Já jsem Mrázek. Zdejší učitel.“
„Víte o tom něco?“
Oslovený zavrtěl hlavou: „My jsme se ženou přišli až v šedesátým roce. Ale Franto, ty bys mohl něco vědět. Franta Mečíř tu je dýl a měl vedle v chalupě nějakou Němku na dožití.“
Franta Mečíř nebyl z učitelovi servilnosti zrovna nadšenej. „No, tady se to obyvatelstvo po válce hodně střídá. My jsme přišli hned po válce. Naši pocházeli z Horní Vsi u Chvojkovic, stejně jako otec starýho pana Vaňáska. Jak byli odsunutý Němci, tak tu nebylo, kdo by se postaral o úrodu, tak to tam tehdy na vejboře někdo říkal a tehdy nás z tý vesnice přišlo víc, většinou nějaký další vzdálený Vaňáskovic příbuzný.“ Kývl hlavou směrem k tomu nejvíc opivněnýmu, kterej ale nebyl opilej natolik, aby mu z tý učitelový reakce nedošlo, že by měl radši držet jazyk za zuby.
„Takže tu kromě rodiny starýho pana Vaňáska z předválečnýho obyvatelstva vůbec nikdo nezůstal?“ divil se Lojza.
„No, ta paní Weissová, naše sousedka. Dělala cosi ve fabrice v Petrovicích, že to prej nikdo neuměl, tak tu mohla zustat. Jinej Němec tu snad ani nezustal. To v Křižanově takhle zůstalo tech Němců víc…“
„A kde bych ji našel?“
„Na hřbitově za kostelem.“ Ochmelka z Vaňáskovic klanu měl pocit, že zase může něco beztrestně okomentovat.
„Ta umřela brzy po válce,“ potvrdil pan Mečíř. „A moc se s náma nebavila, ona ani na nějaký velký vykládání moc česky neuměla.“
Lojza to ještě chvíli zkoušel, ale kombinace opatrnýho pana Mečíře, servilního soudruha učitele, přiopilýho mluvnýho Vladimíra Vaňáska a ještě jednoho Vaňáska, jen lehce líznutého, ale zato úplně nemluvnýho, mnoho zajímavých zjištění neslibovala.

„Tak tyhle čtyři piva mi mnoho užitku nepřinesly,“ konstatoval Lojza, když se přesunul zpátky k doktorovi, kterej už se nad zbytkem guláše viditelně trápil.
„Ty už nebudeš?“
„Je fakt dobrej, ale byla ho teda porce, už nemůžu.“
„Jíš k tomu moc chleba,“ řekl Lojza, mávl na hostinskýho, že zaplatí, a přitáhl si Frantův talíř.
„Tohle je mana nebeská,“ smál se, když kůrkou chleba vytíral talíř. Moc informací tu nezjistil, ale už jen kvůli tomu, že dostal ochutnat něco tak báječného, stálo za to sem přijít.