23. Cestou ze Lhoty

Cestou v autě Franta navázal: „Snad jsi nebral vážně ty řeči paní Hrubý o těch partyzánech. Ta je úplně mimo. Vypadá to, že se jí stresem z toho všeho rozjela nějaká demence. Uvidim, jak dopadne ta laborka, možná by tam mohla bejt nějaká infekce, to ty starší lidi někdy taky dost rozhodí, to je tak jediný, co by se mohlo ještě trochu spravit, ale nevim. Bojim se, že tohle už fakt dobrý nebude.“
„Asi jsem to bral i nebral vážně. Lidi v takovejch chvílích nemluví o věcech, který by neznali. Třeba ten Honzův táta, když se ožere, tak mluví napůl česky napůl rusky a furt mydlí nějaký skopčáky. Prostě je v tý době, co ho poznamenala nejvíc.“
„Jo to máš pravdu, v tomhle to bude určitě podobný,“ přisvědčil Franta.
„Mimo to, rozhodně o týhle době rozpovídáš lidi spíš o tom, jaký hrdinové byli místní partyzáni, než o tom, co tu kdo kde po válce nakrad. Nemysli si, že tyhle česko německý půtky nechápu. Těsně po válce jsem sloužil kolem Rožberku, tam toho bylo. Měl jsem kliku. Hned z kraje, co jsme tam přišli, jsem vyřešil jeden mord. Vo nějaký zakopaný německý peníze se tam zrubali dva Češi a jeden z nich to nepřežil. Chtěl to svést na jednoho Němce, co ještě nebyl odsunutej, ale bylo to úplně jasný. Přijeli k tomu z kriminálky a když jsem se huba drzá nevymáchaná zeptal, jestli by mě nevzali, že už se mi ten vojenskej mundůr zajídá, tak řekli, že maj málo lidí a že jo. Takže jsem už koncem pětačtyricátýho roku začal na kriminálce, což byla zatracená klika, protože to bylo politicky pěkně v závětří.“
„Mě ten Rožberk přišel ještě horší, než to je tady. Tady mám pocit, že je pár slušnejch lidí, na který se dá spolehnout. V tom Rožberku lidi ty světový názory kolem toho osmašedesátýho měnili jak na korouhvičce.“
„Koplo tě do zad hodně lidí, od kterejch jsi to nečekal.“
„Tak nějak,“ zjevně se mu moc nechtělo to komentovat.

„Hele, ještě k tomu Vojtěchovi. Viděl jsi tam někde nějakou sekyrku, když jsi to tehdy obcházel?“
„Ne, nikde žádná sekyrka ani špalek, ale někde ten děda štípat polínka musel,“ řekl Franta zamyšleně.
„Psal jsi, že kůlna byla zamčená.“
„Jo, to byla. A tam asi bylo i to dříví.“
„Seš si tím jistej? Ta Jana říkala, že starej pán kůlnu nezamykal, když byl doma.“
„Byla zamčená. Určitě. Byl tam takovej velkej těžkej kovovej zámek. Krásná kovářská práce.“ Nepatrně se zarazil: „Myslíš, že ho zabili tam?“ zeptal se trochu stísněně.
„Jo,“ přisvědčil Lojza. „Blbě se to reviduje. Kůlna je zaskládaná pytlema s cementem a jinejma věcma, co mají na tu přestavbu. Ptal jsem se na to toho Petra Komárka, prej tam byla kolem špalku hromada zaschlý krve, že tam prej vybíjeli slepice, potom co starej pán umřel. Takže asi ani kdyby byla kůlna bez stavebnin, tak bych z toho nic moc nevymyslel.“ Odmlčel se. „Jestli to byla plánovaná vražda, nebo jen něco ze vzteku, to asi nezjistíme. Jisto je, že s tím úklidem si dal někdo hodně záležet. Kdybys nebyl tak pečlivej, tak by to asi prošlo.“
„Stejně mi to není jasný, když říkáš, že to na pitvě hodnotili taky jako cizí zavinění, tak jak je možný, že to pak zapadlo?“
„No, to bych taky rád věděl. Že měl Joska známý u místních policajtů, to bych si dovedl představit, ale jak se mu to podařilo ututlat v Hradci, to by mě fakt zajímalo. Jeden synáček - Josef je v krajským výboru strany, ale řekl bych, že přes něj to nešlo. Když jsme ho měli u výslechu, tak jsem to na něj pěkně zčerstva vybalil, a vypadal tak vykolejeně, že bych řekl, že to fakt nevěděl. Ještě jednou to projdu s Emilem, kdo všechno se okolo toho motal, přes koho to mohlo jít.“ Lojza se trochu váhavě odmlčel. „Nějak se s tebou rozpovídávám víc, než jsem zvyklej, ale jsem si jistej, že ty to nikde vykecávat nebudeš. Tak bych si tak myslel, že to šlo přes toho druhýho syna – Richarda. Je to major u Státní bezpečnosti v Praze. To je taky další důvod pro to, že potřebuju v klidu prostudovat i všechny ty estébácký věci, co se tu po okolí dějou.“
Franta jen pozorně poslouchal. Lojza se odmlčel, ale pak zase pokračoval: „Navíc mám podezření, že důvod, proč mě na to Honza pustil, je taky ten, že má s tím Richardem nějakou historii. To, jak se snaží tvářit, že do toho vyšetřování vůbec nezasahuje, že to má na krku všechno mladej, to je fakt divný. Takový to, že jestli to skončí průserem, tak on s tím nebude chtít nic mít.“
„To není úplně dobrý, jít do věci, když víš, že se za tebe šéfové prát nebudou,“ okomentoval to Franta.
„Honza by mě cíleně neshodil. Ale jestli má nějakej průšvih on, tak nevylučuju, že mě stáhne s sebou.“
„Zlatá práce na obvodu v zapadákově. Stále jsem do jisté míry svým vlastním pánem.“

Projížděli přes křižovatku v Petrovicích.
„Přes ty Petrovice, to je fakt o dost blíž,“ konstatoval Lojza.
„No vidíš, úplně jsem zapomněl na ten tvůj telefon,“ zarazil se Franta při připomínce té okružní jízdy.
„Zavolal jsem si z hospody ve Lhotě, maj tam oddělenou budku a zrovna se do hospody nahrnula většina štamgastů, takže obsluha byla moc zaměstnaná na to, aby mi u toho asistovala. Potřeboval jsem mluvit s bráchou. On nemá zrovna nejlepší kádrový předpoklady, tak se radši tváříme, že se nestýkáme.“
„Tak to máš teda smutnej život.“
„Hele, my už jsme si na to tak zvykli. Voláme si spíš výjimečně, ale něco jsem po něm chtěl. Mimochodem mrzí mě ta Růženka ráno. Myslím, že to vzala hůř, než jsem chtěl. Fakt se nemusí bát, že bych jakýkoliv svoje podezření komukoliv pouštěl.“
„No, ono ji asi rozhodilo i to, že když to vidíš ty, tak to asi uvidí i jiní.“
„Tak dejme tomu, že bychom připustili, že se mezi místními estébáckými soudruhy vyskytne někdo natolik inteligentní, že by měl stejné podezření, což za moc pravděpodobný nepokládám. Tak i v tom případě bude mít maximálně podezření, ale nic víc. A Růža nic nepustí, to jsem si zatraceně jistej. Já to zkusím celý uhrát do autu – že to byla nějaká osobní antipatie toho Šulce.“
„Co ten s tim má společnýho?“
„On ten zátah spunktoval – že je Růža ze Lhoty a že je spřáhlá s podvratnejma živlama a že to bude mít s tím Joskovým mordem souvislost a tak. Asi ji zaslechl, když volala Marušce, že přijede později. Jenže si hoch nespočítal, že málokdo má tak neprůstřelný alibi jako Růža. Musí bejt fakt idiot, že si to nezjistí, když dělá na stejným oddělení. Zrovna tu noc, co se to stalo s tim Joskou, pomáhala na svět prvnímu vnoučeti nějakýho známýho soudruha z okresu, co se mu dcera vdala do Bukoviny. Růžu prej moc chválila, že se o ni moc pěkně starala. Takže šanci na to, že se to celý nakonec uhraje do autu, bych viděl poměrně velkou.“
„On tatíček toho Šulce je bohužel taky pěkná šajba,“ zapochyboval Franta.
„Jo, to jsem postřehl,“ řekl Lojza.
„Ideální by bylo, kdyby se podařilo mu sehnat nějaký prestižnější místo, kde by se toho nedalo medicinsky moc pokazit,“ řekl Franta zcela vážně.
„Když to říkáš takhle, tak to musí fakt bejt národní poklad. S těmahle případama nadělám asi tolik, co ty s tou demencí tý Joskový sestry. Posnažit se můžu, ale jestli to k něčemu bude…“