16. Lojza

„Já jsem Lojza,“ řekl nadporučík doktorovi, když už byli na cestě do Dolánek.
„Franta,“ odpověděl jednoslovně doktor, kterej se stále ještě snažil vzpamatovat z toho, že si nasadil do bytu esenbáka.
„A obecně jsem radši, když mi lidi řikaj Lojzo, než dědku,“ pokračoval Lojza s potutelností, na kterou si už Franta pomalu začal zvykat. „Seš naštvanej, že jsem se tak vetřel.“
Franta rezignovaně pokrčil rameny: „Nevim, co si dáme k večeři. Ve špajzce jsou tak kyselý vokurky,“
„Hele, v plánu jsem to úplně takhle neměl, nějak jsem ty kopce tady nevodhadnul. V Hradci by mi ten nitrák stačil na tejden. Tam jsem ho potřeboval, jen když jsem šel na mši do katedrály, jinej kopec tam neni.“
Doktor přemejšlel, že jestli to přece jen byl infarkt a on ho nechá někde trajdat, tak to nemusí vůbec dobře dopadnout.
„Chceš podepsat revers, že jsem nechtěl jít do špitálu?“ řekl Lojza, jak kdyby mu četl myšlenky. „To bych asi měl tak jak tak, asi bys měl dost průser, kdybych ti tu exnul.“
Doktor zprudka zabrzdil: „Teda dědku!“ Takovýhle šrapnely na silinici, co je samá zatáčka, vážně nepotřeboval.
„Jmenuju se Lojza!“ pleskla odpověď. „A co se čílíš, dyť mám pravdu. Na to srdce dojedu a dlouho to trvat nebude.“
„Mnoho lidí nemívá takovýhle komentáře.“
„To mám z války. Byls na frontě?“
„Ne.“
„Myslel jsem, že ti to jen chybí v papírech. Podle toho, co říkal doktor ze soudního vo tom tvým popisu toho nálezu starýho pana Vaňáska, tak prej už jsi to musel někdy vidět a ne jednou.“
„Když zavřeli vysoký školy, tak si mě vyžádal primář na chirurgii. Byl jsem rád, že nemusím na nucený práce. No, ale když tam začali ve velkým vozit zmlácený lidi vod gestapa, tak jsem šel radši dělat do márnice,“ řekl suše doktor. Nepříjemně živě se mu vynořila vzpomínka, jak málem rozbil hubu gestapákovi, když během ošetřování sprostě nadával knězi, kterýmu kdysi Franta jako kluk chodil ministrovat.
„To byla lepší volba?“
„Tam byla menší šance, že mi ujede huba a skončim na tom gestapu taky, ostatně tak nakonec skončil i ten primář, co mě tehdy na tu chíru bral.“ To byly věci, o kterých se Franta nebavil rád, tak přesunul hovor jinam: „Hele, co kdybys mi trochu povykládal anamnézu, ať tě můžu v Dolánkách rovnou šoupnout do postele.“
Lojza mrzutě zabručel. Tohle zas byla věc, kterou nerad probíral on.
„Tak vod kdy máš tuberu?“ začal Franta v čistě doktorském modu.
„Nejspíš od dětství,“ začal váhavě. „Máma na ni umřela. Mě se to poprvý rozjelo, když jsme byli na Dukle. Přečkal jsem tam nejhorší někde na kolibě v horách. Prej jsem to tehdá nedoléčil, nevim. Znova se to rozjelo pár let po válce. Dva roky Vyšné Hágy, pak jsem to ukecal na Žamberk, že abych byl aspoň trochu blíž domovu, ale stejně mi tam žádnou návštěvu nepustili. Tam to bylo jen půl druhýho roku.“
Lojza to říkal s lehkou cyničností, ale Frantovi bylo jasný, že tehdy musel dost slízt hrobníkovi z lopaty, musela to být pěkně rozjetá tubera, když se to tak dlouho hojilo.
Lojza zase postřehl tok Frantových myšlenek: „Máš pravdu, na to, jak to ze začátku vypadalo, tak bych si fakt stěžovat neměl. A pak to bylo fakt dobu dobrý, až když se po osmašedesátým dělaly prověrky, tak jsem se zase rozsypal. Řek bych, že to tehdy bylo hlavně vo nervech. Nicméně mělo to za následek to, že se nikomu nechtělo jet do Žamberka zjišťovat, jakej mám postoj k bratrský pomoci, takže jsem nakonec skončil v sedmdesátým roce na resekci plíce a torakoplastice a na kriminálku jsem se nakonec vrátil mohl. Vod tý doby tubera dobrý, ale posledních pár let mě votravuje to srdce.“
„Ke komu chodíš s tim srdcem?“ zeptal se doktor, jednak se mu nechtělo moc rejt do medikace, aniž by to s někým zkonzultoval a taky nevěděl, jak reagovat na ty politický poznámky. Bylo mu jasný, že Lojza má jeho kádrový papíry nastudovaný, jinak by takhle nemluvil.
„Do fakultní nemocnice. K doktoru Mackovi.“
Franta jen kývl, už projížděli Dolánkama, byli skoro u ordinace.
Lojza se rozhlížel a komentoval, byl rád, že může změnit téma: „Docela velká fabrika a pěkně stará. A hele, továrníkovic vilka?“
Doktor začal parkovat.
„No, prvorepubliková vila, to máš teda luxusní bejvák!“
„Jo, dole je středisko a pošta, nahoře mám byt já a poštmistrovic rodina.“
„Dyť řikám, luxus!“ smál se Lojza.
„Nestěžuju si,“ řekl vážně Franta. Při vystupování z auta uviděl, jak na něj mává Jenda Lukeš, s kabelou v ruce.
„Dobrý den, pane doktore, tohle vám posílá máma. A že mám bejt k ruce, kdybyste potřebovali pomoct do schodů.“
Doktorovi svitlo, že Růža zavolala do krámu paní Lukešový.
„Dobrý den,“ pozdravil Lojza, „my už se viděli, pouštěl jsi mě sednout v autobuse, že jo?“
„Dobrý den, jo, dneska jsem jel brzo, měli jsme krátkou školu,“ usmál se Jenda.
Doktor se snažil vložit do konverzace, aby Jenda věděl, s kým má tu čest, ale marně. Lojza si to řídil po svým.
„Já jsem Alois Tichý,“ podal Jendovi ruku.
„Jan Lukeš.“
Frantovi došlo, že to je plán. Lojza se na něj nalepil, aby si našel cestičku k místním lidem.

Do schodů to nakonec Lojza vyšel sám. Pomalu, ale v pohodě. Asi to fakt byla jen angina pectoris.
Jenda vyrovnával věci z kabely na stůl. „Máma posílá taky pyžamo po dědovi. Růža prej říkala, že by vám doktorovy věci byly asi malý. A mám počkat, jestli nechcete vyprat nějaký prádlo, že bude pouštět pračku.“
„Koukám, že Růža myslí na všechno,“ divil se Lojza.
„V tomhle je rozhodně praktičtější než já,“ konstatoval Franta, „bejt to na mě, tak byly k večeři fakt jen ty kyselý vokurky.“
„Je tu dost zima, nechcete zatopit?“ nabídl se Jenda.
Doktor kývl, „to bys byl hodnej, díky. Pojď se mnou dolů, odemknu si ordinaci a dám ti klíče od sklepa s uhlím.“ A otočil se k Lojzovi: „Jdu zavolat Tomášovi, tak si zatím můžeš zalízt do postele.“
„Jakýmu Tomášovi?“ zpozorněl Lojza.
„Tvýmu kardiologovi.“
„Jo, tak to jo.“

Když se doktor vracel z ordinace do bytu, srazil se na schodech s rozpačitým Jendou. Hodil po něm tázavý pohled.
Jenda spustil tiše s očima na vrch hlavy: „Když jsem se vrátil s uhlím, tak už spal. Máma říkala, že mám vzít ty mokrý kalhoty na vyprání… Měl je hozený přes židli… Tak jsem mu jen vyndal věci z kapes…“
„A přišels na to, že to je esenbák,“ doplnil doktor. „Promiň, nestihl jsem ti to říct.“
Jenda kýval hlavou, že to doktor trefil, ale pokračoval stále překvapeně: „Ale… On měl v kapse taky růženec, je to možný?“