Autoportrét renesančního umělce

Před zlatým tichem hledí lidská tvář,
jež Kristův klid i přísnost v sobě skrývá.
Vlas splývá v proudech jako svatozář
a ruka spočívá, kde k nebi vzývá.

Je malíř Bůh? Nebo pouhý hráč,
jenž vlastní podobu si k Němu si dává?
Však v očích jeho ani pýcha, ani pláč,
jen vědomí, jež s věky přetrvává.

Dva světy dělí štětce tenký tah a rám:
zde člověk, který hledí do hlubin,
zde obraz, jenž se podobá všem nám.

Je to Kristus, kdo mlčky hledí z něj,
či Dürer hledí na nás skrze zlatý stín
a ptá se: 

Kdo z nás stvořil koho?