Obří pomeranč

Proháníme se létem. Bezstarostná jízda, to nám jde dobře. Bojím se návratu domů, ke každodennosti. To nám naopak moc nejde.
Zastavíme na docela vyprázdněném odpočívadle.
U špičky conversek mi leží použitý kondom. Rozhrnu písek, je jich tam víc. Celé pohřebiště potenciálu života.
„Proč zrovna tady šuká tolik lidí?“ podivuju se.
Pokrčíš rameny. Pohodíš hlavou. Vím, co to znamená – pojďme si taky šoupnout. Dal bych si, ale do Texasu cesta daleká, spousta hodin prosezených v autě, a to se mi moc nepozdává.
Podívám se nahoru. Do červeného, jako lopatkou odseknutého kaňonu zapadá slunce a má podobu obřího pomeranče.
Tak už vím.