3. Duchařina - Lída

Na zjevně pobavenýho Vářu jsem fakt neměl nervy. Rozhodl jsem se, že se vydám za Pavlem do nemocnice. Potřeboval jsem vědět, co s ním je, když už jsem ho do tohohle zatáhl. První problém nastal, když jsem dorazil k autu. Neměl jsem klíčky, a i kdybych je měl, tak jsem nevěděl, jak bych to auto řídil. S povzdechem jsem tedy vyrazil jen tak, ale docela brzy jsem zjistil, že se zvládám přesunovat v podobném modu jako autem. Na první křižovatce mne až kacířsky napadlo, že bych se možná asi ani nemusel řídit semaforem.
Pak jsem si říkal, na které oddělení Pavla asi vzali. Normálně bych to vytelefonoval, ale mobil jsem neměl a ani jsem nevěděl, jestli by mi to telefonování šlo.
Zvažoval jsem, jestli se vydat na chirurgii, ale jak Pavla nakládala záchranka, tak jsem žádnou krev neviděl a nějak významně polámanej se mi taky nezdál, nedávali mu žádný dlahy a tak, to bych si všiml. Po krátké úvaze jsem tedy vyrazil nejdřív na kardiologii, protože tam bejval Pavel se svými srdečními neduhy poměrně často. Jenže dveře v interním pavilonu nešly a nešly otevřít. Tak jsem tam chvíli okouněl, až nakonec šly nějaký sestřičky ven kouřit, tak jsem se prosmykl, než se za nimi stačily zavřít. Do schodů jsem se ani nezadejchal (já asi vůbec nedejchám!) A narazil na další dveře ze schodiště na oddělení. Začínal jsem bejt poměrně dost frustrovanej.
„Dobrý den, copak tady hledáte?“ ozval se ženský hlas takovým lehce napruženým asertivním tónem. Zase mi chvilku trvalo, než jsem zaregistroval, kdo to na mne mluví. Byla to taky taková poloprůsvitná osoba jako Vářa, odhadoval bych ji na doktorku.
„Dobrý den, zrovna mi vezli do nemocnice kamaráda, ale nevím, jestli jsem na správným oddělení.“
„Teď někoho přijímali, ale tady zrovna nikdo neumírá,“ zněla odpověď obratem.
„Tak to jsem rád. Kamarád se jmenuje Pavel Dědek, jsem na správným oddělení?“
Zjistil jsem, že už se trochu rozkoukávám a dokážu rozpoznat její udivený pohled.
„Vy asi nebudete duch dlouho, že?“
„Asi ne, já nějak přesně nevim, co se mi stalo.“
„A zajímá vás víc váš živej kamarád, než vaše vlastní tělesná schránka?“
Pomyslel jsem si: „Co by zrovna na tomhle mělo být divnýho,“ ale paní reagovala takovým zvláštně vědoucím pousmáním, jak kdybych to řekl nahlas. A řekla: „No vy vypadáte na pěkně bludnou duši, vy se do hrobu hned tak nechystáte. Tak to se možná stavíte častěji, tak bychom si mohli tykat, ne? Já jsem Lída Forejtová. Ahoj.“
„Já jsem Honza Čermák.“ Takhle rychlé seznámení jsem nečekal. Měl jsem tendenci jí podat ruku, ale nějak to nešlo.
Pousmála se: „Z toho si nic nedělej, na to si zvykneš celkem rychle,“ a pokračovala: „Ten tvůj kamarád, to je ten Pavel, co si furt posílá pro řízky?“
„Jo, to bude on,“ usmál jsem se poznávacímu znamení.
„Ten je tady na JIPce. To víš, já teď ty jména teď tolik nepotřebuju, tak je trochu vypouštim,“ dodala omluvně. „Tak pojď za mnou.“
A k mému údivu prošla zavřenými dveřmi.
Tak jsem to zkusil taky. A ono to fakt šlo. Za chvilku jsem seděl na JIPce na okně a koukal, jak okolo Pavla poletujou sestřičky. Lída jim trochu nakukovala přes rameno do papírů: „Vypadá to docela dobře, docela rozhozená cukrovka, ale to se spraví, hlavně že srdíčko vypadá jakž takž, něco se jim nezdá na kardiostimulátoru, ještě ho budou proměřovat.“ Zarazila se: „Promiň, musim odběhnout na onkologii. Prosim tě , nikam se nevydávej, Pavel je na tebe zvyklej, ten bude v pohodě, ale jiný lidi by se tě mohli polekat, tak tu na mě pěkně počkej.“
Tak jsem zustal sedět na okně a pozoroval cvrkot. Pavel moc dobře nevypadal, popelavej, opocenej, se sestřičkama komunikoval, ale mne si nevšiml (a sestřičky taky vypadaly, že o mně neví). Než jsem se stačil zamyslet, co všechno je jinak a divně, tak byla Lída zpátky.
„Tak tohle byla fakt rychlovka – babičku přišlo přivítat celý široký příbuzenstvo, takhle to má vypadat. Tam mě ani potřeba nebylo, tak si můžu v klidu pokecat s tebou.“ Povzdechla si: „Občas mi to pokecání fakt chybí. S živejma se nepobavíš a čerstvý duchové mají většinou hlavní starost, co bude s jejich tělem. Což teda zas až tak mimo není, protože skončit ve hrobě s někým koho fakt nesnášíš, to teda fakt opravdu nechceš. Ale stejně se to moc ovlivnit nedá… Prostě se holt s tím příbuzenstvem, které je již na věčnost předešlo, nějak porovnat musej. No ale, jak řikám, nepokecáš si.“
Tak to nebylo moc milé zjištění, že se se živejma nepobavim. Měl jsem v úmyslu povykládat Pavlovi o Vářovi. To, že někomu z toho drogového podsvětí stálo za to zamordovat zrovna Vářu, bylo dost alarmujicí. A ono to nepujde. Na druhou stranu mě to asi překvapit nemělo. Neznám nikoho normálního, kdo by se bavil s mrtvejma.
Lída mezitím pokračovala: „Ty žádný příbuzný nemáš? Přece aspoň někoho bys mít měl.“
„Máma mě měla dost pozdě – bylo jí třicet sedm. Takže babičku od mámy si nepamatuju a děda asi někdy existovat musel, ale o něm se ani nikdy nemluvilo – asi byl z podobného těsta jako můj táta, který se o nás s mámou nikdy nezajímal.“ Vtom mi to došlo! Ježkovy zraky máma! Co teď bude s mámou? Přestože jsem to opět neřekl nahlas, Lída přesně pochopila, o co jde: „Klid, v klidu mi řekni, co je s mámou.“
Tak jsem jí povykládal o mámě a pečovateláku pro demence i o té hromadě peněz, kterou jsem do té péče sypal. Chvíli jsme to probírali, nakonec jsem si řekl, že Pavel o tom všem ví, vždycky jsem měl pocit, že má pro mámu slabost, tak snad se o to všechno nějak postará. S Lídou se fakt nechalo mluvit o všem. Nakonec jsme probrali i to, že bych měl bejt schopnej si uvědomit, kde je moje tělo (což mi nakonec taky šlo, stejně divně, jako ten průchod dvěřma). A dokonce mne naučila, že když budu přesně vědět, kde budu chtít být, tak se tam dokážu jen tak dostat, což jsem si hned vyzkoušel přesunem do márnice na soudní za svým tělem a zpět.
Ono to snad nakonec přece jen nějak pujde.