2. Duchařina - Vářa

Vyhoupl jsem se na zděný sloupek plotu. Šlo to překvapivě snadno.

Fuj, to byla teda šlupka, co se to vlastně stalo?
Ale nic mne nebolí, tak asi dobrý.
Uf…

Jak se pomaličku probírám, začínám si uvědomovat, co se děje okolo mne. Nějaká paní s pejskem tam něco agitovaně řeší po telefonu, vypadá pěkně vyděšeně. Co to říká, něco o záchrance? A co to ten její pejsek očuchává za divnou hromadu? Ježkovy zraky, to je Pavel! Slyším, jak divně chrčí. Co se mu stalo? Musim mu jít pomoct!
„Čau vole,“ ozve se vedle mne. Mrzutě se otočím, teď opravdu nemám čas na nějaký zdržování. „Ty mu nepomůžeš, vole. A už houká sanitka, slyšíš?“ pokračuje hlas.
Zahlédnu i druhou hromadu vedle Pavla, kousek blíž ke plotu. To je taky člověk a na rozdíl od Pavla se ani nehne. A má stejný boty jako já.
„Tak už ti to došlo, vole?“
Dole dojela sanitka a už z ní vyběhli záchranáři. Teď už bude o Pavla postaráno. Tak se otočím za hlasem, co mne furt zdržuje. Chvíli mi trvá, než pochopím, kdo to na mne mluví. To je ten hledanej profesor, ale nějak divně vypadá, takovej jako poloprůsvitnej, a jak to tak divně sedí na tom plotě?
„Já jsem Jindřich Varvařovskej, ale říkej mi Vářo, všichni mi tak řikaj. Ty seš ten policajt, co obcházel u nás na fakultě a vyptával se po mně, že jo? Tak už mě hledat nemusíš, jsem támhle v rohu pod betonem,“ kývne směrem k rozestavěné budově parkovacího domu.
Zmateně odpovídám: „Jo, to asi jo. Já jsem Honza Čermák.“
„Měli jste kliku, že šla okolo ta paní se psem, jinak byste s dědkem skončili oba taky pod betonem.“
Nějak mi všechno nechce docházet a Vářa pokračuje: „Koukej, tamhle zdrhá,“ ukazuje dozadu na druhou stranu areálu, kde vidim, jak Patera pouští brankou toho bouchače. Patera tu asi bude hlídač oficiálně, ten nikam zdrhat nemusí, ono s tou pajdavou nohou by mu to stejně moc nešlo.
(Překvapuje mne, jak mi jsou některý věci jasný hned a něco mi pořád uniká. Už jsem měl pár otřesů mozku, občas jsem měl i pořádný okno, ale takhle divně mi tedy fakt nikdy nebylo.)

Už dojeli i policajti. Včetně šéfa! Co ten tady dělá?

Pavla nakládají do sanitky, měl bych jet s nim, zatáhl jsem ho do tohohle průšvihu. Furt si nepamatuju, co se vlastně stalo. Zvedám se, že jdu dolů za nima, ale Vářa mě zadržuje: „Počkej, vole, tobě to fakt furt nedošlo?“
Zadívám se na tu druhou postavu na zemi. Nehýbe se a záchranáři se o ni nestaraj.
„Tak už to konečně pochop. Seš mrtvej, vole!“
A má ty moje prořáchaný botasky.