Začátek konce

Sleduji změnu v jeho tváři.
Překvapení. Zmatení. Vztek.
„Na co ještě čekáte? Chcete to písemně?“ hlas se mi chvěje zlobou.
„Slečno Willburová, snad jste nezapomněla, že brzy proběhne svatba,“ jeho slova zní jako by práskal bičem. „Nehodlám u své choti tolerovat takovéto chování.“
Namáhavě vstanu.
Už nejsem otrok.
„Slova si nechte pro ty, co o ně stojí. Zde nejste vítán,“ zavrčím na něj, napřímím se.
Unikne mi chvíle, kdy se pohne.
V jednu chvíli stojím, v druhé klečím na zemi.
„Už nikdy v mé přítomnosti nepoužijete takovýto tón,“ vyštěkne a práskne dveřmi.
Jsem sama.
S otiskem jeho dlaně na tváři.