Zatuchlé příšeří orlopu čpělo pachem krve. Bolestné mlčení těch, kteří čekali, až na ně dojde řada. Pod rukama doktora Dobblera. Nebo v náruči smrti. Sláva bitev rozčtvrcená mezi pahýly končetin.
Vratký krok kapitána. Mladý Milton ji podpíral.
Doktor vzhlédl. Zkušeným okem sjel příchozí. Ryšavé vlasy slepené koláčem zaschlé krve. Kabát rozervaný. Zamračil se.
“Jaké máme ztráty?”
Věděl, že se zeptá. Vždycky se ptala.
“Osmnáct mrtvých. Zatím. Sedmatřicet raněných. Kabát dolů! Košili taky.”
Na palubě velela ona. Tady on.
“A bitva?” zeptal se, když látal rozšklebenou ránu.
“Naši. Vyhráli.”
Odpověď sekaná bolestí. Zvítězili. Byli na živu. Ale nebylo proč se radovat.
Je po boji a nejsou potopení. To je vlastně štěstí. Ale o moc víc optimismu z toho nevykřešu. Nicméně DMD je takový útěk od reality sám o sobě. Díky za něj.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Je to pochopitelné, vyjít z
Aries
Je to pochopitelné, vyjít z takového masakru bez škrábnutí by prostě nebylo možné
Náhodou, je to štěstí v
Tora
Náhodou, je to štěstí v neštěstí. Naprosto chápu ty ambivalentní pocity.
Hodně silné!
Kleio
Hodně silné!
Perfektní drabble, krvavě
Faob
Perfektní drabble, krvavě dobyté vítězství, ale pořád vítězství. (A tomu doktorovi trochu závidím, ne tu šílenou práci, ale že tady kapitánem on a že může fakt drsné hrdince říci: Košili dolů...)
Po bitvě hořkost a smutek
mamut
Po bitvě hořkost a smutek štěstí doprovází.
Vítězství jsou různá, tohle
Killman
Vítězství jsou různá, tohle bylo zaplacené krví a životy mnoha.
Nestálo to za to...
Kumiko
Nestálo to za to...
Opět skvěle přiblížené pocity i prostředí.